Ztracená

KAPITOLA OSMÁ

Billův byt vypadal, jako by byl vykradený. Riley na chvíli ztuhla ve dveřích, chystala se sáhnout po její zbrani pro případ, že vetřelec byl stále zde.

Pak se uvolnila. Tyhle věci rozházené kolem byly obaly od jídla a špinavé talíře a sklenice. Byl tu nepořádek, ale byl to osobní bordel.

Zavolala Billovo jméno.

Neslyšela žádnou odpověď.

Pak zavolala znovu.

Tentokrát slyšela z vedlejšího pokoje zasténání.

Srdce jí bušilo, když spěchala dveřmi do Billovy ložnice. Pokoj byl temný a rolety byly stažené. Bill ležel na posteli ve zmačkaném oblečení a zíral do stropu.

"Bille, proč jsi neodpověděl, když jsem volala?" zeptala se poněkud podrážděně.

"Já jsem odpověděl," řekl téměř šeptem. "Neslyšela jsi mě. Mohl bys přestat mluvit tak nahlas?"

Riley uviděla na nočním stolku poloprázdnou lahev od bourbonu. Celá scéna byla náhle jasnější. Posadila se na posteli vedle něj.

"Měl jsem takovou rušnou noc," řekl Bill a přinutil se slabě zachechtat. "Víš, jaké to je."

"Jo, vím," řekla Riley.

Konec konců ji zoufalství přivedlo k pití a následné kocovině.

Dotkla se jeho vlhkého čela, představovala si, jak mu musí být špatně.

"Co tě přinutilo pít?" zeptala se.

Bill zasténal.

"Byli to moji hoši," řekl.

Pak zmlkl. Riley neviděla Billovy dva syny už nějakou dobu. Hádala, že jim nyní musí být asi devět a jedenáct.

"A co je s nimi?" Zeptala se Riley.

"Přišli včera na návštěvu. Neproběhlo to dobře. Byl tu nepořádek a já jsem byl tak podrážděný a nervózní. Nemohli se dočkat, až půjdou domů. Riley, bylo to hrozné. Byl jsem hrozný. Ještě jednu takovou návštěvu a Maggie mi už nikdy nedovolí je vidět. Hledá jakoukoli záminku, aby je nadobro vytrhla z mého života."

Bill vydal zvuk, který zněl téměř jako vzlyk. Ale zdálo se, že nemá energii plakat. Riley měla podezření, že si sám docela dost poplakal.

Bill řekl, "Riley, pokud nejsem dobrý jako otec, k čemu jsem dobrý? Už nejsem dobrý agent. Co tedy zbývá?"

Riley pocítila bolest až v krku.

"Bille, takhle nemluv," řekla. "Jsi skvělý otec. A jsi skvělý agent. Dnes možná ne, ale každý jiný den v roce."

Bill unaveně pokýval hlavou.

"Včera jsem se určitě jako táta necítil. A pořád jenom slyším ten výstřel. Vzpomínám si, jak jsem vběhl do té budovy a viděl Lucy, jak tam leží a krvácí."

Riley cítila, jak se její tělo zatřáslo.

Ona si to také velmi dobře pamatovala.

Lucy vstoupila do opuštěné budovy a nečekala žádné nebezpečí, a pak byla zasažena kulkou odstřelovače. V závěsu za ní Bill omylem postřelil mladého muže, který se jí snažil pomoci. V době, kdy se tam dostala Riley, použila Lucy poslední špetku své síly, aby několika kulkami odstřelovače zabila.

Lucy za chvilku poté zemřela.

Byla to hrozná scéna.

Riley si nepamatovala horší situaci za celou svou kariéru.

Řekla, "Dostala jsem se tam ještě později, než ty."

"Jo, ale nepostřelila jsi nevinné dítě."

"Nebyla to tvoje chyba. Byla tma. To jsi přece nemohl vědět. Kromě toho je tomu dítěti teď už dobře."

Bill zavrtěl hlavou. Zvedl roztřesenou ruku.

"Podívej se na mě. Vypadám jako člověk, který se může někdy vrátit do práce?"

Riley byla teď skoro naštvaná. Skutečně vypadal hrozně – rozhodně ne jako chytrý, odvážný partner, kterému se naučila důvěřovat se svým životem, ani pohledný muž, který ji čas od času přitahoval. A všechna tahle sebelítost mu nepříslušela.

Ale přísně si připomněla ...

Byla jsem tam. Já vím, jaké to je.

A když jí bylo takhle, Bill tam vždycky byl, aby ji z toho dostal.

Někdy na ni musel být tvrdý.

Dovtípila se, že právě teď potřebuje trochu té houževnatosti.

"Vypadáš jako čert," řekla. "Ale stav, ve kterém právě teď jsi – sis navodil sám. A ty jsi jediný, kdo to může spravit."

Bill se jí podíval do očí. Cítila, že jí opravdu věnuje pozornost.

"Posaď se," řekla. "Dej se dohromady."

Bill se s tichým vrzáním zvedl a posadil se na kraj postele vedle Riley.

"Přiřadila ti agentura terapeuta?" zeptala se.

Bill přikývl.

"Kdo to je?" Zeptala se Riley.

"To je jedno," řekl Bill.

"To určitě jedno není," řekla Riley. "Kdo to je?"

Bill neodpověděl. Ale Riley byl schopna to uhodnout. Billův přiřazený psychiatr byl Leonard Ralston, lépe známý pro veřejnost jako "Dr. Leo." Cítila, jak s ní cloumá vztek. Ale nebyla naštvaná na Billa.

"Oh, můj Bože," řekla. "Oni ti dali Dr. Lea. Čí to byl nápad? Waldera, určitě. "

"Jak jsem řekl, to nevadí."

Riley s ním chtěla zatřást.

"On je šarlatán," řekla. "Víš to stejně dobře jako já. Je do hypnózy, vzpomínek, všech druhů zdiskreditovaných keců. Nepamatuješ si na minulý rok, kdy přesvědčil nevinného člověka, že je vinen z vraždy? Walder má Dr. Lea rád, protože napsal knihy a byl hodně v televizi."

"Nenechám ho zamotat mi hlavu," řekl Bill. "Nedovolím mu mě zhypnotizovat."

Riley se snažila udržet svůj hlas pod kontrolou.

"O to nejde. Potřebuješ někoho, kdo ti pomůže."

"A kdo by to měl být?" Zeptal se Bill.

Riley o tom nemusela přemýšlet déle než pár sekund.

"Jdu ti udělat kávu," řekla. "Až se vrátím, očekávám, že budeš stát na nohách a budeš připraven k odchodu."

Na cestě do Billovy kuchyně se Riley podívala na hodinky. Měla jen málo času, než bude letadlo připraveno. Musí jednat rychle.

Vytáhla svůj mobil a vyhledala osobní číslo pro Mika Nevinse, forenzního psychiatra z krajského města, který čas od času pracoval pro úřad. Riley jej považovala za blízkého přítele a on jí v minulosti pomáhal z její vlastní krize, včetně hrozného případu post traumatické stresové poruchy.

Když začal Mikovi zvonit telefon, dala si svůj mobil na hlasitý odposlech, položila jej na kuchyňskou linku a začala připravovat Billův kávovar. Ulevilo se jí, když Mike zvedl telefon.

"Riley! Je skvělé slyšet tě! Jak se vede? Co tvoje rozrůstající se rodina?"

Zvuk Mikova hlasu byl osvěžující a téměř viděla příjemný výraz pečlivě a dobře oblečeného muže. Přála si, aby si s ním mohla popovídat, ale nebyl na to čas.

"Jsem v pořádku, Miku. Ale mám naspěch. Musím chytit letadlo. Potřebuji laskavost."

"Mluv," řekl Mike.

"Můj partner, Bill Jeffreys, si po našem posledním případu prochází těžkou fází."

Slyšela v Mikově hlase opravdový zájem.

"Ach ano, slyšel jsem o něm Strašná věc, smrt té mladé chráněnky. Je pravda, že tvůj partner dostal dovolenou? Má to něco společného s postřelením nesprávného muže?"

"Ano. On potřebuje tvoji pomoc. A potřebuje ji hned. On pije, Miku. Nikdy jsem ho neviděla v tak špatném stavu."

Nastalo krátké ticho.

"Nejsem si jistý, že rozumím," řekl Mike. "Nebyl mu přiřazen terapeut?"

"Jo, ale není Billovi k ničemu."

Teď byla v Mikově hlase slyšet opatrnost.

"Já nevím, Riley. Nerad přebírám pacienty, kteří jsou již v péči někoho jiného."

Riley začínala pociťovat obavy. Ona neměla čas zabývat se právě teď Mikovými etickými zábranami.

"Miku, přidělili mu Dr. Lea."

Znovu nastalo ticho.

Vsadím se, že to zabralo, pomyslela si Riley. Moc dobře věděla, že Mike pohrdal osobností terapeuta, celebrity, celým svým srdcem.

Nakonec Mike řekl, "Kdy může Bill přijít?"

"Co děláš právě teď?"

"Jsem ve své kanceláři. Mám tu několik hodin práci, ale mohu být k dispozici potom."

"Skvělé. Dostaví se tam. Ale, prosím, dej mi vědět, pokud se neukáže."

"To udělám."

Jak ukončili hovor, káva překapávala do karafy. Riley nalila šálek a vrátila se do Billovy ložnice. On tam nebyl. Ale dveře do přilehlé koupelny byly zavřené a Riley slyšela Billův elektrický holicí strojek.

Riley zaklepala na dveře.

"Ano, můžeš," řekl Bill.

Riley otevřela dveře a viděla, že se Bill holí. Postavila kávu na okraji umyvadla.

"Domluvila jsem ti schůzku s Mikem Nevinsem," řekla.

"Na kdy?"

"Právě teď. Hned jak se tam budeš moct dostat. Pošlu ti zprávou jeho adresu. Já už musím jít."

Bill vypadal překvapeně. Samozřejmě, Riley mu neřekla nic o tom, že má naspěch.

"Mám případ v Iowe," vysvětlila Riley. "Letadlo čeká. Nezapomeň na Mika Nevinse. Zjistila bych to a ty bys za to zaplatil."

Bill zabručel, ale pak řekl, "OK, pojedu tam."

Riley se měla k odchodu. Pak pomyslela na něco, o čem si nebyla jistá, zda to má zmínit.

Nakonec řekla, "Bille, Shane Hatcher je stále na svobodě. Kolem mého domu jsou agenti. Ale dostala jsem od něj výhružný text a o tom nikdo kromě tebe neví. Nemyslím si, že by zaútočil na mou rodinu, ale nemůžu si být jistá. Říkala jsem si, jestli možná ... "

Bill přikývl.

"Já na to dohlédnu," řekl. "Musím dělat něco užitečného."

Riley ho rychle objala a opustila byt.

Jak šla k autu, pohlédla znovu na hodinky.

Pokud nebude zácpa, dorazí na letiště včas.

Teď musela začít přemýšlet o jejím novém případu, ale velké starosti si s ním nedělala. Tenhle pravděpodobně nebude trvat dlouho.

Konec konců, jak by mohla jedna vražda v malém městě vyžadovat příliš mnoho času a úsilí?

KAPITOLA DEVÁTÁ

Jak Riley kráčela po asfaltu k letadlu, začala se připravovat na její nový případ. Ale byla tu jedna věc, kterou potřebovala udělat předtím, než se do něj zcela ponoří.

Poslala zprávu Miku Nevinsovi.

Napiš mi, až se Bill objeví. Napiš mi, když se neobjeví.

Oddechla si, když Mike okamžitě reagoval.

Udělám to.

Riley si řekla, že udělala vše, co pro Billa mohla právě teď udělat, a bylo na něm, aby co nejlépe využil její pomoci. Jestli někdo mohl pomoci Billovi vypořádat se s věcmi, které ho sžíraly, Riley si byla jistá, že to byl Mike.

Stoupala po schodech do kabiny, kde už seděla Jenn Rostonová a pracovala na svém notebooku. Jenn vzhlédla a přikývla a Riley se posadila ke stolu naproti ní.

Riley přikývla..

Riley se pak při vzletu, a během stoupání letadla do cestovní nadmořské výšky, dívala z okna. Neměla ráda chladné ticho mezi ní a Jenn. Říkala si, zda ji možná Jenn také nemá v oblibě. Tyto lety byly obvykle dobré pro probrání detailů případu. Ale o tomhle toho opravdu nebylo moc co říct. Tělo bylo nalezeno konec konců teprve ráno.

Riley si vyndala z tašky časopis a snažila se číst, ale nemohla svou pozornost zaměřit na slova. Mít Jenn naproti sobě bylo příliš rušivé. Místo toho tam Riley jen seděla a předstírala, že čte.

To je v těchto dnech příběh mého života, pomyslela si.

Předstírání a lhaní bylo náhle až příliš běžné.

Jenn konečně zvedl hlavu od svého počítače.

"Agentko Paige, to co jsem řekla na schůzce s Meredithem jsem myslela vážně," řekla.

"Prosím?" Riley vzhlédla od svého časopisu.

"O tom že jsem poctěna, že s vámi mohu spolupracovat. Byl to můj sen. Sleduji vaši práci od chvíle, kdy jsem začala na akademii."

Chvíli Riley nevěděla, co říct. Jenn jí totéž řekla už předtím. Ale Riley zase nebyla z výrazu Jenn schopná říct, jestli je upřímná.

"Slyšela jsem o vás velké věci," řekla Riley.

I když to znělo nezúčastněně, alespoň to byla pravda. Za různých okolností by byla Riley nadšená, moci pracovat s inteligentní novou agentkou.

Riley s chabým úsměvem dodala, "Ale já bych neměla velká očekávání, být vámi – není na tomto případu."

"Dobře," řekla Jenn. "Zřejmě to ani není případ pro ÚACH. Nejspíš se vrátíme zpátky do Quantica ještě dnes večer. No, budou další případy."

Jenn obrátila svou pozornost zpět k počítači. Riley přemýšlel,a zda pracuje na souborech Shana Hatchera. A samozřejmě si znovu říkala že neměla Jenn ten flash disk dávat.

Ale jak tam seděla a přemýšlela o tom, něco si uvědomila. Měla-li Jenn skutečně v úmyslu ji zradit tím, že ji požádá o tyto informace, nepoužila by to už proti ní?

Pamatovala si, co jí Jenn včera řekla.

"Jsem si docela jistá, že chceme přesně totéž – chceme ukončit kriminální kariéru Shana Hatchera."

Pokud to byla pravda, Jenn opravdu byla Rileyným spojencem.

Ale jak si mohla být Riley jistá? Seděla tam a přemýšlela, zda by to mohla nakousnout.

Neřekla Jenn o hrozbě, kterou obdržela od Hatchera.

Byl důvod proč to neudělat?

Mohla by Jenn nějakým způsobem pomoci? Možná, ale Riley se stále necítila připravena tento krok učinit.

Mezitím se zdálo vyloženě divné, že její nová partnerka ji stále oslovovala agentko Paige a zároveň trvala na tom, aby jí Riley říkala křestním jménem.

"Jenn," řekla.

Jenn vzhlédla od svého počítače.

"Myslím, že bys mi měla říkat Riley," řekla Riley.

Jenn se trochu usmála a obrátil svou pozornost zpět k počítači.

Riley odložila svůj časopis stranou a podívala se z okna na mraky pod sebou. Slunce jasně svítilo, ale Riley se vesele necítila.

Cítila se strašně sama. Chyběl jí Bill, kterému důvěřovala a mohla se mu svěřit.

A tolik jí chyběla Lucy, až ji to uvnitř bolelo.

*

Když letadlo pojíždělo na mezinárodní letiště Des Moines, Riley si mohla zkontrolovat svůj mobil. Byla ráda, když viděla vzkaz od Mika Nevinse.

Bill je teď tady se mnou.

Teď měla o jednu starost méně.

Policejní automobil čekal před letadlem. Dva policajti z Angieru se představili pod palubními schůdky. Darryl Laird byl vytáhlý mladík kolem dvaceti a Howard Doty byl mnohem menší a bylo mu kolem čtyřicítky.

Oba měli ve tvářích šokovaný výraz.

"Jsme rádi, že jste tady," řekl Doty Riley a Jenn, když je doprovázeli k autu.

Laird řekl, "Celá ta věc je jen ..."

Mladší muž potřásl hlavou bez dokončení své myšlenky.

Ti chudáci, pomyslela si Riley.

Byli to obyčejní poldové z malého města. Vraždy se v malém městě jako Iowa nejspíš neodehrávaly příliš často. Možná starší polda někdy řešil jednu nebo dvě vraždy, ale Riley tušila, že ten mladík nic podobného nikdy neviděl.

Jak se Doty rozjel, Riley požádala dva policisty, aby jí a Jenn sdělili vše, co se stalo.

Doty řekl, "Dívčino jméno bylo Katy Philbin, bylo jí sedmnáct let. Student na střední škole Wilson. Její rodiče vlastní místní lékárnu. Hezká holka, každý ji měl rád. Starý George Tully narazil na její tělo právě dnes ráno, když se on a jeho chlapci se chystali na jarní výsadbu. Tully má farmu nedaleko od Angieru."

Jenn se zeptala, "Máte představu, jak dlouho byla pohřbena?"

"Budete se na to muset zeptat velitele Sinarda. Nebo patologa."

Riley si vzpomněla na to málo, co jim Meredith byl schopen o situaci říci.

"A co ta druhá dívka?" zeptala se. "Ta, která zmizela předtím?"

"Holly Struthers bylo její jméno," řekl Laird. "Byla ... ehm, myslím, že je studentkou jiné střední školy, Lincolnu. Je nezvěstná asi týden. Celé město doufalo, že se dříve či později objeví. Ale teď ... no, myslím, že musíme jen doufat."

"A modlit se," dodal Doty.

Riley se pocítila zvláštní mrazení, když to řekl. Už ani nevěděla, jak často slýchávala lidé říkat, že se modlí, aby pohřešovaná byla zase živa a zdráva. Nikdy neměla dojem, že modlitba nějak pomůže.

Cítí se kvůli tomu lidé lépe? říkala si.

Nedokázala si představit, proč nebo jak.

Bylo zářivé a brilantní odpoledne, když auto vyjíždělo z Des Moines a vyrazilo na širokou dálnici. Doty brzy odbočil na dvouproudovou silnici, která se táhla přes mírně zvlněnou krajinu.

Riley pocítila podivný, mučivý pocit v žaludku. Trvalo jí několik okamžiků, než si uvědomila, že její pocit nemá nic společného s případem – alespoň ne přímo.

Takto se často cítila pokaždé, když měla nějakou práci na Středozápadě. Netrpěla normálně strachem z otevřených prostorů – myslela si, že se tomu říká agorafobie. Ale obrovské pláně a prérie v ní vzbuzovaly jedinečnou úzkost.

Riley nevěděla, co bylo horší – ploché pláně, které viděla ve státech jako Nebraska, táhnoucí se kam až oko dohlédlo, nebo monotónní zvlněné prérie, jako byla tato, stejné farmy, města a pole, které se znovu a znovu opakovaly. Ať tak či onak, zjistila, že to je znepokojující, dokonce i trochu nechutné.

Navzdory pověsti Středozápadu jako zdravé země s americkými hodnotami, ji nějak nepřekvapilo, že tu lidé vraždili. Co se jí týče, samotná krajina by měla stačit k tomu, aby se tu z člověka stal blázen.

Částečně aby odvedla své myšlenky od krajiny, Riley vytáhla svůj mobil a napsala zprávy celé své rodině najednou – April, Jilly, Liamovi a Gabriele.

Dorazila jsem v pořádku.

Na chvíli se zamyslela a pak dodal ...

Všichni mi chybíte. Ale nejspíš se brzy vrátím.

*

Asi po hodině na dvouproudové silnici Doty odbočil na štěrkovou cestu.

Zatímco jel dál, řekl, "Blížíme se k zemi George Tullyho."

Riley se rozhlédla kolem. Krajina vypadala úplně stejně – obrovské plantáže neosetých polí přerušovaly rokle, ploty a řady stromů. Všimla si jednoho velkého domu uprostřed toho všeho, stojícího vedle zchátralé stodoly. Domyslela se, že to musí být místo, kde s rodinou bydlel Tully.

Byl to podivný dům, který vypadal, jako by byl za mnoho let skládán dohromady, pravděpodobně po několik generací.

Brzy bylo vidět vozidlo patologa, zaparkované na okraji vozovky. Poblíž parkovalo několik dalších vozů. Doty zaparkoval hned za dodávkou patologa a Riley a Jenn jej a jeho mladšího partnera následovali na nedávno obdělávané pole.

Riley viděl tři muže stojící nad vykopaným místem. Neviděla, co tam našli, ale zahlédla kousek pestrobarevného oblečení vlající v jarním vánku.

To je místo, kde byla pohřbena, uvědomila si.

A v tom okamžiku Riley zachvátil takový divný pocit.

Pryč byl pocit, že ona a Jenn tady nebudou mít nic na práci.

Měli tu hodně práce – dívka byla mrtvá a oni se nezastaví, dokud vraha nenajdou.

KAPITOLA DESÁTÁ

Dva lidé stáli u čerstvě odhaleného těla. Riley zamířila přímo k jednomu z nich, svalnatému muži v jejím věku.

"Velitel Joseph Sinard, předpokládám," řekla a podala mu ruku.

Přikývl a stiskl jí ruku.

"Lidi tady mi říkají Joe,"

Sinard ukázal na obézního, znuděně vypadajícího muže po padesátce, který stál vedle něj, "To je Barry Teague, okresní patolog. Vy dva jste, hádám, lidi od FBI, které jsme očekávali."

Riley a Jenn ukázaly své odznaky a představili se.

"Tady je naše oběť," řekl Sinard.

Ukázal směrem do mělké díry, kde mladá žena ležela ledabyle pohozená, na sobě měla zářivě oranžové letní šaty. Oblečení bylo vykasáno nad jejími stehny a Riley mohla vidět, že neměla spodní prádlo. Neměla ani žádné boty. Její tvář byla nepřirozeně bledá a v jejích otevřených ústech byla zemina. Její oči byly dokořán. Špinavé tělo bylo vybledlé, už nemělo odstín živé lidské bytosti.

Riley se trochu zachvěla. Jen zřídka pociťovala nějaké emoce, když viděla mrtvé tělo – za léta jich viděla až příliš mnoho. Ale tato dívka jí připomínala April.

Riley se obrátila k patologovi.

"Došli jste k nějakému závěru, pane Teagueu?"

Barry Teague si dřepl vedle díry a Riley vedle něj.

"Je to špatné – skutečné špatné," řekl hlasem, který vůbec nevyjadřoval žádné emoce.

Ukázal na její stehna.

"Vidíte ty modřiny?" zeptal se. "Zdá se mi, že byla znásilněna."

Riley to neřekla nahlas, ale byla si jistá, že má pravdu. Soudě podle zápachu se také domnívala, že dívka zemřela předevčírem večer, a že zde byla po zbytek doby pohřbena.

Zeptala se patologa, "Co si myslíte bylo příčinou smrti?"

Teague vydal netrpělivě znějící zavrčení.

"Nevím," řekl. "Možná, když mě vy federálové necháte vytáhnout tělo ven a dělat svou práci, pak vám to možná budu schopen říct."

Riley se uvnitř naježila. Jeho zášť vůči přítomnosti FBI byla hmatatelná. Bude muset s Jenn Rostonovou čelit velkému místnímu odporu?

Připomněla si, že to byl náčelník Sinard, který je zavolal. Alespoň se mohla spolehnout na spolupráci se Sinardem.

Řekla patologovi, "Můžete ji nyní odnést."

Vstala a rozhlédla se. Viděla staršího muže asi padesát metrů daleko, opřeného o traktor, který hleděl na tělo.

"Kdo je to?" zeptala se velitele Sinarda.

"George Tully," řekl Sinard.

Riley si vzpomněla, že George Tully je vlastník tohoto pozemku.

Ona a Jenn k němu přistoupily a představily se. Zdálo se, že si Tully jejich přítomnosti sotva všiml. Hleděl směrem k tělu, zatímco se Teagueův tým pečlivě připravoval na jeho přesun.

Riley mu řekla, "Pane Tully, chápu že jste našel tu dívku."

Sklesle kývl, stále nespouštěl oči z těla.

Riley řekla, "Já vím, že je to těžké. Ale mohl byste mi prosím říci, co se stalo?"

Tully hovořil zastřeným, vzdáleně znějícím hlasem.

"Moc toho není. Já a kluci jsme vyrazili dnes brzy ráno k výsadbě. Všiml jsem si něčeho divného v půdě. Nelíbilo se mi to, tak jsem začal kopat ... a pak se tam objevila ona."

Riley vycítila, že Tully nebude schopen říci mnoho dalšího.

Jenn řekla, "Máte nějakou představu, kdy tu bylo tělo pohřbeno?"

Tully němě zavrtěl hlavou.

Riley se chvíli rozhlížela kolem. Zdálo se, že pole nedávno obdělávali.

"Kdy jste začali obdělávat toto pole?" zeptala se.

"Předevčírem. Ne, vlastně ještě den předtím. Dneska jsme začínali sít."

Riley o tom přemýšlela. Zdálo se, že to je v souladu s jejím odhadem, že dívka byla zabita a pohřbena předminulou noc.

Tully přimhouřil oči a dál zíral vpřed.

"Velitel Sinard mi řekl její jméno," řekl. "Katy – její příjmení bylo Philbinová, myslím. Zvláštní, nepoznal jsem to jméno. Ji jsem taky nepoznal. Bývaly doby, kdy ..."

Na chvíli se odmlčel.

"Bývaly doby, kdy jsem znal skoro všechny rodin ve městě a jejich děti taky. Časy se změnily."

V jeho hlase byl otupělý, bolavý smutek.

Riley teď cítila jeho bolest. Cítila, že žil v této zemi celý svůj život a stejně tak i jeho rodiče a prarodiče a praprarodiče, a on doufal, že předá statek jeho vlastním dětem a vnoučatům.

Nikdy si nepředstavoval, že by se tady mohlo stát něco takového.

Také si uvědomila ještě něco jiného – že Tully stál na tomto stejném místě hodiny a zděšeně a nevěřícně zíral na tělo ubohého děvčete. Tělo našel brzy ráno, ohlásil to a pak nebyl schopen se sám pohnout z místa. Teď, když už bylo tělo odvezeno, možná už brzy odejde.

Ale Riley věděla, že zděšení ho neopustí.

Jeho hlas se jí ozýval v hlavě ...

"Časy se změnily."

Musel mít pocit, jako by se svět zbláznil.

A možná se zbláznil, pomyslela si Riley.

"Je nám strašně líto, že se toto stalo," řekla Riley.

Pak ona a Jenn zamířily zpět k vykopané jámě.

Teagueův tým měl teď tělo přikryté na nosítkách. Nejistě se pohybovali přes obdělanou půdu k vozidlu patologa.

Teague se přiblížil k Riley a Jenn. Promluvil v tom jeho zdánlivě věčném monotónním tónu.

"Abych odpověděl na vaši otázku, jak zemřela ... dobře jsem se podíval a byla ubitá, zasažena více než jednou. Tak to je ono."

Beze slova se otočil a odcházel ke svému týmu.

Jenn se zlostně zasmála.

"No, to zní, jako že ohledání už bylo podle něj provedeno," řekla. "Je opravdové zlatíčko."

Riley zavrtěla hlavou ve zděšeném souhlasu.

Pak šla za Sinardem a zeptala se, "Bylo u těla něco nalezeno? Kabelka? Mobilní telefon?"

"Ne," řekl Sinard. "Ten, kdo to udělal, si to musel nechat u sebe."

"Agentka Rostonová a já se potřebujeme co nejdříve setkat s dívčinou rodinou."

Velitel Sinard se trochu zamračil.

"To bude pěkně těžké," řekl. "Její táta, Drew, tu byl před chvílí k identifikaci těla. Byl ve velmi špatném stavu, když odcházel."

"Chápu," odvětila Riley. "Ale je to opravdu nezbytné."

Velitel Sinard přikývl, vytáhl klíč z kapsy a ukázal na nedaleké auto.

"Domnívám se, že vy dvě budete potřebovat vlastní vozidlo," řekl. "Moje auto můžete používat, co tu budete. Pojedu napřed v policejním voze a ukážu vám, kde žijí Philbinsovi."

Riley nechala Jenn převzít klíče a řídit. Brzy následovali Sinardovo policejní auto směrem k městečku Angier.

Riley se zeptala své nové partnerky, "Jaké jsou v tuto chvíli tvé myšlenky?"

Jenn jela chvíli mlčky, zatímco nad otázkou přemýšlela.

Pak řekla, "My víme, že oběti bylo sedmnáct let – v rámci věkového rozmezí asi poloviny obětí tohoto druhu trestné činnosti. Je to stále neobvyklý případ. Většina obětí sériových sexuálních predátorů jsou prostitutky. Tato může spadat do deseti procent, kde jsou oběťmi nějací blízcí známí."

Jenn se znovu odmlčela.

Pak dodala, "Více než polovina těchto typů vražd jsou vraždy uškrcením. Ale trauma z tupé rány je druhou nejčastější příčinou smrti. Takže v tomto smyslu nemusí být tato vražda atypická. Přesto toho musíme ještě hodně zjistit. Nejdůležitější otázkou je, zda máme co do činění se sériovým vrahem."

Riley chmurně souhlasně přikývla. Jenn neřekla nic, co už nevěděla, ale ať už byly její pochybnosti o nové partnerce jakékoli, alespoň byla dobře informována. A obě čelily možnosti hrozné odpovědi na tuto poslední otázku, obě doufaly, že odpověď zní "ne".

Během několika jízdy následovaly Sinarda do Angieru a jely po hlavní třídě. Riley neviděla nic, čím by se odlišovala od ostatních hlavních ulic, které viděla na Středozápadě - nevýrazné a bezcharakterní řady obchodů, některé z nich staré a některé z nich nové. Zjistila, že postrádají i nejmenší náznak šarmu nebo starobylosti. Riley měla z města stejný dojem, jaký měla při jízdě přes zvlněnou prérii – pocit, že se za pozlátkem středozápadní ucelenosti skrývá něco temného.

Svým myšlenkám téměř propůjčila hlas. Ale rychle si připomněla, že to není Bill, který sedí po jejím boku, ale mladá žena, kterou sotva znala a pořád nevěděla, zda jí může důvěřovat.

Bude Jenn Rostonová sdílet s Riley stejné pocity, nebo je bude dokonce chtít slyšet?

Riley neměla žádnou možnost to zjistit, a to jí vadilo.

Bylo těžké nemít partnera, ke kterému mohla volně promlouvat, vyjadřovat své myšlenky, jak přicházely, ať už dávaly smysl, nebo ne. Bill jí scházel každým okamžikem víc a víc – a Lucy stejně tak.

Její rodina žila ve starším, ale udržovaném zděném bungalovu v tiché ulici s velkými stromy na zahradě. Chodník u vjezdu byl přeplněný zaparkovanými vozidly. Riley tušila, že Philbinsovi měli teď spoustu návštěvníků.

Sinard zastavil své označené policejní auto na ulici a vystoupil. Jenn ukázal malé parkovací místo a dával jí pokyny, aby jí pomohl vmáčknout auto na jeho parkovací místo. Jakmile bylo auto zaparkované, Riley a Jenn vystoupily a šly směrem k domu. Velitel Sinard byl již na cestě ke dveřím, jeho auto bylo na ulici stále špatně zaparkované přes dvě parkovací místa.

Riley se zamýšlela – chystají se setkat s nevinnou truchlící rodinou a mnoha srdečnými přáteli a blízkými?

Nebo se setkají s lidmi, kteří by mohli být schopni vraždy?

Ať tak či onak, Riley se vždy tohoto druhu návštěvy obávala.