Muž si udržoval krátkou, ale diskrétní vzdálenost od ženy, jen letmo pohlížel jejím směrem. Do svého nákupního košíku položil pár kupónů, aby vypadal jako další nakupující. Gratuloval si k tomu, jak nenápadným se mu podařilo sebe udělat. Nikdo by nehádal, jakou má skutečnou moc.

Ale i tak nikdy nebyl typem muže, který by přilákal příliš pozornosti. Jako dítě se cítil téměř neviditelný. Nyní mohl konečně využít svou nevýraznost ke svému prospěchu.

Jen před pár okamžiky stál přímo vedle ní, sotva dvě stopy daleko. Zabraná do výběru svého šampónu, vůbec si ho nevšimla.

Ale on o ní toho věděl spoustu. Věděl, že se jmenuje Cindy; že její manžel vlastnil galerii; že pracovala na bezplatné klinice. Dnes měla volno. Právě nyní s někým hovořila po telefonu – zdálo se, že se svou sestrou. Smála se něčemu, co jí ta osoba říkala. Zrudl zlostí, přemýšlel, jestli se smála jemu tak, jak to dělávala děvčata. Jeho vztek se zintenzivnil.

Cindy měla na sobě kraťasy, tílko a draze vypadající boty na běhání. Z auta jí sledoval, jak běhá, a čekal, až doběhá a půjde do obchodu. Znal její rutinu během dnů, když měla volno, jako byl tento. Nákup odnese domů, uloží ho, dá si sprchu a potom pojede za svým mužem na oběd.

Postavu měla pěknou díky dostatečnému sportu. Nebylo jí víc než třicet, ale kůži na stehnech už neměla pevnou. Pravděpodobně jednou hodně zhubla, možná to bylo nedávno. Jistě na to byla pyšná.

Žena nečekaně zamířila k nejbližší pokladně. Muž byl zaskočen. Skončila s nákupem rychleji, než obvykle. Spěchal do fronty za ní, téměř při tom vystrčil stranou jiného zákazníka. Tiše si za to vynadal.

Jak pokladní skenovala její nákup, přiblížil se a stál u ní extrémně blízko – dost blízko na to, aby cítil vůni jejího těla, nyní zpoceného a velmi výrazného po jejím náročném běhu. Byl to pach, se kterým doufal, že se velmi brzy důkladně seznámí. Ale pak bude ten pach již smíchán s jinou vůní – která ho fascinovala, kvůli své zvláštnosti a záhadnosti.

Vůní bolesti a hrůzy.

Na okamžik byl pronásledovatel nadšený, dokonce se mu i příjemně točila hlava v dychtivém očekávání.

Poté, co zaplatila za nákup, dotlačila vozík skrze automatické skleněné dveře a ven na parkoviště.

Už nespěchal, aby zaplatil těch pár svých věcí. Nepotřeboval ji pronásledovat domů. Už tam byl – dokonce byl i uvnitř jejího domu. Dokonce se dotýkal i jejího oblečení. Znovu půjde na hlídku, až ona půjde z práce.

Už zanedlouho, pomyslel si. Už to nebude dlouho trvat.

Poté, co se Cindy MacKinnon posadila do svého auto, okamžik tam jen tak seděla, cítila se otřesená a nevěděla, proč. Vzpomněla si na ten zvláštní pocit, který právě měla v obchodě. Byl to prapodivný, iracionální pocit, že je sledována. Ale bylo to ještě něco víc. Chvíli jí trvalo, než na to přišla.

Nakonec si uvědomila, že to byl pocit, jako by jí chtěl někdo ublížit.

Silně jí to otřáslo. Během několika předchozích dnů se ten pocit objevoval a zase mizel. Hubovala si za to, byla si jistá, že pocit není ničím podložený.

Zakroutila hlavou, aby se zbavila zbytku toho pocitu. Jak nastartovala auto, přinutila se myslet na něco jiného a usmála se, kvůli telefonátu se svou sestrou Becky. Později odpoledne jí Cindy pomůže připravit velkou narozeninovou párty pro její tříletou dceru, bude tam dort i balónky.

Bude to nádherný den, pomyslela si.

Kapitola 6

Riley seděla v terénním voze vedle Billa, zatímco on řadil, nutil vůz, s pohonem na všechny čtyři, který patřil Kanceláři, vysoko do hor, a dlaně si otřela na stehnech o kalhoty. Nevěděla, co si má pomyslet o tom pocení a nevěděla, co si má myslet o tom, že je zde. Po šesti týdnech mimo práci nedokázala vnímat, co jí její tělo říkalo. Být zpět byl neskutečný pocit.

Riley byl znepokojený z toho divného napětí. Ona a Bill sotva promluvili během jízdy, která zatím trvala více než hodinu. Jejich staré přátelství, jejich hravost, jejich zvláštní vztah – nic z toho zde nyní nebylo. Riley si byla velmi jistá tím, že ví, proč je Bill tak odtažitý. Nebylo to z neslušnosti – bylo to kvůli obavám. Zdálo se, že on má také obavy o tom, zda by měla být zpět v práci.

Jeli směrem ke Státnímu parku Mosby, kde, jak Bill řekl, viděl poslední oběť vraždy. Jak jeli, Riley si všímala okolí kolem sebe a její starý profesionální smysl se pomalu nastartoval. Věděla, že se z toho musí dostat.

Najdi toho zkurvysyna a zabij ho za mě.

Mariina slova ji pronásledovala, poháněla ji vpřed, usnadňovala jí její volbu.

Ale nic už se nyní nezdálo tak snadné. Jednak měla starosti o April. Poslat ji, aby zůstala v domě svého otce nebylo pro nikoho zúčastněného příjemné. Ale dnes byla sobota a Riley nechtěla s prohlídkou místa činu čekat až do pondělí.

Hluboké ticho začínalo zesilovat nervozitu a ona cítila zoufalou potřebu si promluvit. Namáhala si mozek, hledala slova, a nakonec řekla:

“Tak, řekneš mi, co se děje mezi tebou a Maggie?”

Bill se na ni otočil s překvapeným výrazem ve tváři a ona nedokázala říci, zda to bylo proto, že přerušila ticho nebo kvůli své přímočarosti. Ať to bylo cokoli, okamžitě toho litoval. Její přímočarost, jak jí mnoho lidí řeklo, byla odrazující. Nechtěla být tak přímá – jen neměla času nazbyt.

Bill vydechl.

“Myslí si, že někoho mám.”

Riley to velmi překvapilo.

“Cože?”

“Svou práci,” řekl Bill a zasmál se trochu kysele. “Myslí si, že mám poměr se svou prací. Myslí si, že všechno tohle miluju víc, než miluju ji. Říkám jí, že je pošetilá. A stejně, nemůžu s tím úplně přestat – určitě ne se svou prací.”

Riley zatřásla hlavou.

“To zní přesně jako Ryan. Strašně žárlil, když jsme byli ještě spolu.”

Zabrzdila se ještě, než Billovi řekla celou pravdu. Její bývalý manžel nežárlil na Rileyinu práci. Žárlil na Billa. Často přemýšlela o tom, jestli měl pro to Ryan nějaký důvod. I přes dnešní zvláštní atmosféru měla hrozně dobrý pocit jen z toho, že byla Billovi nablízku. Byl ten pocit pouze profesionální?

“Doufám, že to není marná cesta,” řekl Bill. “Místo činu už bylo uklizeno, víš.”

“Já vím. Jen to místo chci osobně vidět. Obrázky a zprávy mi nestačí.”

Riley se nyní začínala cítit malátně. Byla si dost jistá, že to bylo z nadmořské výšky, protože stále stoupali. Očekávání s tím ale mělo také něco do činění. Její dlaně se stále potily.

“Jak je to ještě daleko?” zeptala se, zatímco sledovala, jak les houstne a terén je pustší.

“Ne moc.”

Za pár minut zahnul Bill ze silnice na cestu, vyježděnou pneumatikami. Vůz se natřásal a potom se zastavil asi čtvrt míle v hlubokém lese.

Vypnul motor, pak se otočil na Riley a starostlivě se na ni podíval.

“Jsi si jistá, že to chceš udělat?” zeptal se.

Přesně věděla, čeho se obával. Bál se, že spadne zpět do stavu svého traumatického uvěznění. Bez ohledu na to, že toto byl úplně jiný případ a jiný vrah.

Kývla.

“Jsem si jistá,” řekla a vůbec nebyla přesvědčená o tom, že říká pravdu.

Vystoupila z auta a následovala Billa z cesty na zarostlou, úzkou cestu skrz les. Slyšela bublání blízkého potůčku. Jak vegetace houstla, musela se prodírat větvemi, které visely nízko, a malé přilnavé kuličky se k sobě začínaly chytat na jejích kalhotách. Neobtěžovala ji myšlenka, že je bude muset odstraňovat.

Konečně se s Billem vynořili na svahu zátoky. Riley okamžitě zasáhlo, jak nádherné to bylo místo. Odpolední slunce pronikalo skrze listí, které zbarvovaly zčeřený potůček kaleidoskopickým světlem. Pravidelné bublání potůčku bylo uklidňující. Bylo zvláštní pomyslet na toto místo jako na hrůzné místo činu.

“Byla nalezena přesně tady,” řekl Bill a vedl ji na široký, zarovnaný balvan.

Když se tam dostali, Riley se postavila a rozhlédla se kolem a zhluboka dýchala. Ano, udělala správně, že sem přišla. Začínala to tak pociťovat.

“Fotky?” zeptala se Riley.

Dřepla si vedle Billa na kámen a začali si listovat složkou, plnou fotografií, které byly udělány krátce potom, co zde bylo nalezeno tělo Reby Frye. Další složka byla nacpaná zprávami a fotkami vraždy, kterou s Billem vyšetřovali před šesti měsíci – ta, kterou nedokázali vyřešit.

Ty obrázky vyvolaly živé vzpomínky na první vraždu. Vrátilo ji to zpět na vesnickou farmu blízko Daggettu. Vzpomněla si, jak Rogers byla naaranžovaná podobným způsobem u stromu.

“Hodně podobné našemu staršímu případu,” poznamenala Riley. “Obě ženy kolem třicítky , obě s malými dětmi. Zdá se, že to je součást jeho pracovního stylu. Je zaměřený na matky. Potřebujeme se spojit s rodičovskými skupinami, zjistit, jestli je mezi těmi dvěma ženami nějaké propojení nebo dokonce mezi jejich dětmi.”

“Někomu to zadám,” řekl Bill. Teď si dělal poznámky.

Riley se dál podrobně probírala zprávami a fotkami, porovnávala je se skutečným místem činu.

“Stejná metoda škrcení, s růžovou stuhou,” poznamenala. “Další paruka a stejná umělá růže před tělem.”

Riley podržela obě fotografie vedle sebe.

“Také přišité otevřené oči,” řekla. “Jestli si správně vzpomínám, laboranti zjistili, že oči paní Rogers byly přišité po smrti. Bylo to stejné s paní Frye?”

“Jo. Hádám, že chtěl, aby se na něj dívaly i poté, co zemřely.”

Riley pocítila náhle zamrazení v zádech. Téměř ten pocit zapomněla. Měla ho vždycky, když něco na případu mělo zapadnout do sebe a začít dávat smysl. Nevěděla, zda se má cítit povzbuzena nebo zhrozena.

“Ne,” řekla. “To není ono. Bylo mu jedno, jestli ho ty ženy viděly.”

“Tak proč to dělal?”

Riley neodpověděla. V hlavě se jí začínaly rodit nové myšlenky. Byla nadšená. Ale ještě nebyla připravená to zformovat do slov – a to ani pro ni samotnou.

Na balvan položila dvojice fotografií a ukazovala Billovi detaily.

“Nejsou úplně stejné,” řekla. “Tělo v Daggettu nebylo tak pečlivě vystavené. Pokusil se přemístit tělo až když bylo ztuhlé. Hádám, že tentokrát ji sem přinesl ještě předtím, než nastala posmrtná ztuhlost. Jinak by ji nemohl naaranžovat …”

Potlačila potřebu dokončit větu slovem “hezky.” Potom si uvědomila, že to bylo přesně to slovo, které použila, když pracovala na případech před svým zajetím a týráním. Ano, dostávala se znovu do toho a pocítila, jak v ní roste známá stará posedlost. Už brzy nebude cesty zpět.

Ale byla to dobrá nebo špatná věc?

“Co to má Frye s očima?” zeptala se a ukázala na fotku. “Ta modrá nevypadá realisticky.”

“Kontaktní čočky,” odpověděl Bill.

Mrazení v Rileyiných zádech zesílilo. Tělo Eileen Rogers nemělo kontaktní čočky. To byl důležitý rozdíl.

“A lesk na její kůži?” zeptala se.

“Vazelína,” řekl Bill.

Další důležitý rozdíl. Cítila, že jí myšlenky začínají zapadat do sebe dech beroucí rychlostí.

“Co zjistili vyšetřovatelé o té paruce?” zeptala se Billa.

“Ještě nic, kromě toho, že byla daná dohromady z kousků levných paruk.”

Rileyino vzrušení vzrostlo. Na poslední vraždě vrah použil jednoduchou, celou paruku, ne něco, co bylo splácáno k sobě. Stejně jako ta růže, byla tak levná, že ji vyšetřovatelé nedokázali vystopovat. Riley cítila, jak části hádanky zapadají do sebe – ne celá hádanka, ale její velká část.

“Co vyšetřovatelé plánují s tou parukou udělat?” zeptala se.

“Totéž jako posledně – hledat její vlákna, pokusit se ji vystopovat v prodejnách s parukami.”

Vylekaná děsivou nejistotou ve svém vlastním hlase, Riley prohlásila: “Ztrácí čas.”

Bill se na ni podíval, bylo jasné, že je zaskočený.

“Proč?”

Pocítila k Billovi známou nervozitu, kterou cítila vždy, když se přistihla, jak je krok nebo dva před ním.

“Podívej se na obraz, který se nám snaží ukázat. Modré kontaktní čočky, aby její oči vypadaly, jako by nebyly skutečné. Oční víčka má přišitá, aby oči zůstaly otevřené. Tělo je podepřené, nohy děsivě roztažené. Vazelína dělá kůži téměř plastickou. Paruka je splácaná z kousků malých paruk – to nejsou lidské paruky, jsou to paruky z panenek. Chtěl, aby obě oběti vypadaly jako panenky – jako vystavené nahé panenky.”

“Ježíši,” řekl Bill, vzrušeně si psal poznámky. “Proč jsme si toho posledně v Daggettu nevšimli?”

Riley připadalo, že odpověď je tak jasná, že potlačila nedočkavé zabručení.

“Ještě v tom nebyl tak zběhlý.” řekla. “Ještě se snažil přijít na to, jak to dát najevo. Učí se za pochodu.”

Bill vzhlédl od svého poznámkového bloku a obdivně zakroutil hlavou.

“Zatraceně, chyběla jsi mi.”

I když si cenila té poklony, Riley věděla, že je na cestě ještě větší věc, kterou si uvědomí. A z roků praxe věděla, že na ni nesmí tlačit. Jen se musí uvolnit a musí ji volně nechat přijít. Přikrčila se tiše na balvanu, čekala, až to přijde. Jak čekala, zahálčivě sbírala chomáčky kuliček ze svých kalhot.

Jaká zatracená otrava, pomyslela si.

Náhle jí oči sklouzly na povrch pod jejíma nohama. Další malé ostnaté kuličky, některé celé, jiné rozpadlé na části, ležely mezi těmi, které právě odtrhávala.

“Bille,” řekla a její hlas se chvěl vzrušením, “byly tady ty malé ostnaté kuličky, když jste našli tělo?”

Bill pokrčil rameny. “Nevím.”

Její ruce se třásly a ještě více se potily, uchopila hromádku obrázků a listovala jimi, dokud nenašla pohled na tělo zepředu. Tam, mezi jejíma roztaženýma nohama, přímo kolem růže, byly malé šmouhy. To byly ostnaté kuličky – stejné kuličky, jaké právě našla. Ale nikdo si nemyslel, že jsou důležité. Nikdo se neobtěžoval je vyfotit ostře a zblízka. A nikdo se ani neobtěžoval je shrnout, když bylo místo činu odklízeno.

Riley zavřela oči a nechávala plně působit svou představivost. Točila se jí hlava. Byl to pocit, který velmi dobře znala – pocit, jak upadá do propasti, do hrůzné černé prázdnoty, do mysli vraha. Snažila se do něj vcítit, vcítit se do jeho prožitku. Bylo to nebezpečné a děsivé místo. Ale právě nyní do něj patřila. Podvolila se tomu.

Prožívala vrahovo sebevědomí, zatímco vlekl tělo po cestě k potůčku, byl si naprosto jistý, že nebude přistižen, vůbec nespěchal. Dokonce si možná broukal nebo pískal. Prožívala jeho trpělivost, jeho zručnost a dovednost, zatímco umisťoval tělo na balvan.

A viděla jeho očima ten příšerný výjev. Pocítila jeho hluboké uspokojení s dobře provedenou prací – stejný hřejivý pocit naplnění, který vždy cítila, když vyřešila případ. Přikrčil se na tomto balvanu a na okamžik se zastavil – anebo na tak dlouho, jak chtěl – aby obdivoval své dílo.

A během toho si odtrhával z kalhot ostnaté kuličky. Dával si s tím na čas. Neobtěžoval se čekat, až bude odtud bezpečně daleko. A téměř slyšela, jak nahlas vyslovuje její vlastní slova.

“Jaká zatracená otrava.”

Ano, dokonce si dal i na čas, aby si odstranil ty ostnaté kuličky.

Riley zalapala po dechu a její oči se otevřely. Jak si hrála s kuličkami ve své dlani, všimla si, jak se lepily, a že jejich ostny byly tak ostré, že když píchly, tekla krev.

“Seber tyhle kuličky,” nařídila. “Možná z nich dostaneme DNA.”

Billovy oči se doširoka otevřely a on okamžitě vytáhl uzavíratelný pytlík a pinzetu. Jak pracoval, její mysl jela naplno, ještě to nebylo všechno.

“Celou dobu jsme se mýlili ,” řekla. “Toto není jeho druhá vražda. Je třetí.”

Bill přestal pracovat a pohlédl vzhůru, byl zaskočený.

“Jak to víš ?” zeptal se Bill.

Rileyino celé tělo ztuhlo, zatímco se snažila dostat svůj třes pod kontrolu.

“Příliš se zlepšil. Jeho období učení se skončilo. Nyní je to profík. A právě se dostal do tempa. Miluje svou práci. Ne, je to už alespoň potřetí.”

Riley se sevřelo hrdlo a ztěžka polkla.

“A už nezbývá moc času, než přijde další.”

Kapitola 7

Bill se ocitl v moři modrých očí, žádné z nich nebyly skutečné. Obvykle nemíval noční můry, kvůli svým případům a právě nyní také žádnou neměl – i když se zdálo, že ji má. Uprostřed obchodu s panenkami byly malé modré oči naprosto všude, všechny byly otevřené doširoka a jiskřily se a byly ostražité.

Malé rubínové rtíky panenek, které se u většiny usmívaly, také budily obavy. Stejně jako všechny pečlivě učesané nepravé vlasy, tak ztuhlé a nehybné. Bill si všímal všech detailů a právě přemýšlel, jak si jen mohl nevšimnout vrahova záměru – co možná nejvíce napodobit své oběti panenkám. Až Riley musela najít tu spojitost.

Díky Bohu, že je zpátky, pomyslel si.

Ale i tak si Bill nemohl pomoci a bál se o ni. Byl oslněn její vynikající prací v Mosbyho parku. Ale potom, když ji vezl zpět domů, se mu zdála vyčerpaná a bez nadšení. Sotva mu během celé cesty řekla pár slov. Možná to na ni bylo příliš.

I tak si Bill přál, aby zde nyní Riley byla. Rozhodla se, že pro ně bude nejlepší, když se rozdělí a pokryjí tak rychleji větší prostor. Musel s tím souhlasit. Požádala ho, aby prošel obchody s panenkami, které byly kolem, zatímco ona se vrátí na místo činu, na kterém byly před šesti měsíci.

Bill se rozhlédl, měl pocit, že to nemůže zvládnout, přemýšlel, co by si o tomto obchodu s panenkami pomyslela Riley. Byl nejelegantnější ze všech, které dnes navštívil. Tady, na vnějším silničním okruhu u hlavního města, měl obchod pravděpodobně mnoho nóbl nakupujících z bohatých okresů Severní Virginie.

Chodil dokola a díval se. Zaujala ho panenka pro malou holčičku. Její vzhůru vytažený úsměv a bledá barva mu velmi připomínaly poslední oběť. I když byla oblečená do růžových šatů se spoustou krajek kolem límečku, manžet a lemu, také seděla v děsivě podobné pozici.

Náhle Bill zaslechl zprava hlas.

“Myslím, že hledáte ve špatném oddělení.”

Bill se otočil a ocitl se, jak stojí před zavalitou malou ženou s vřelým úsměvem. Něco na ní mu okamžitě naznačilo, že tomu zde velí.

“Proč si to myslíte?” zeptal se Bill.

Žena se zachichotala.

“Protože nemáte dcery. Muže, který nemá dceru, poznám na míle daleko. Neptejte se mě proč, hádám, že to je nějaký instinkt.”

Bill byl v úžasu z toho, jak ho prohlédla, a byl hluboce dojatý.

Natáhla k Billovi ruku.

“Ruth Behnke,” řekla.

Bill si s ní potřásl.

“Bill Jeffreys. Hádám, že to je váš obchod.”

Znovu se zachichotala.

“Vidím, že máte také nějaký zvláštní instinkt,” řekla. “Ráda vás poznávám. Ale vy máte syny, že ano? Hádám, že tři.”

Bill se usmál. Její instinkt byl skutečně velmi bystrý. Bill se domníval, že by si s Riley rozuměla.

“Dva,” odpověděl. “Ale to bylo velmi blízko.”

Zachechtala se.

“Jak staré?” zeptala se.

“Osm a deset.”

Rozhlédla se kolem.

“Nevím, jestli tady pro ně něco mám. Ó, vlastně mám pár docela osobitých vojáčků v další uličce. Ale to už není to, s čím by si vaši chlapci hráli, že ano? Dneska už to jsou jen samé videohry. Násilné hry a tak.”

“Obávám se, že ano.”

Zkoumavě na něj zamžourala.

“Vy tady nejste proto, abyste koupil panenku, že ano?” zeptala se.

Bill se usmál a zakroutil hlavou.

“Jste dobrá,” odpověděl.

“Možná jste polda?” zeptala se.

Bill se tiše zasmál a vytáhl svůj odznak.

“Ne úplně, ale byl to dobrý pokus.”

“Bože můj!” řekla s obavami. “Co má FBI co do činění s mým malým obchůdkem? Jsem na nějakém seznamu?”

“Určitým způsobem,” řekl Bill. “Ale není to nic, čeho byste se měla obávat. Váš obchod se dostal na seznam obchodu v okolí, které prodávají staré panenky a panenky pro sběratele.”

Bill vlastně ani přesně nevěděl, co hledá. Riley navrhla, aby si prohlédl pár takových míst, hádala, že do nich vrah často chodil – nebo alespoň je příležitostně navštívil. Co čekala ale nevěděl. Čekala, že tu vrah bude? Nebo že se s vrahem některý ze zaměstnanců setkal?

O tom pochyboval. A i kdyby, nebylo pravděpodobné, že by v něm poznali vraha. Všichni muži, kteří sem přišli, byli pravděpodobně pochybní.

Bylo pravděpodobnější, že se Riley snažila o to, aby trochu nahlédl do vrahovy mysli, jeho způsobu nahlížení na svět. Jestli ano, Billovi došlo, že bude zklamaná. Prostě neměl stejnou mysl jako ona nebo talent, aby snadno vstoupil do vrahovy mysli.

Zdálo se mu, jako by šla na lov. V oblasti, kde prohledávali, byl tucet takových obchodů s panenkami. Bylo by lepší, pomyslel si, nechat vyšetřovatele, aby pokračovali v identifikaci výrobců panenek. I když to dosud nic neukázalo.

“Zeptala bych se, co je to za případ,” řekla Ruth, “ale to bych asi neměla.”

“Ne,” řekl Bill, “nejspíš ne.”

Ne, že by ten případ byl tajný – ne poté, co o něm lidé Senátora Newbrough vydali tiskové prohlášení. Média toho nyní byla plná. Jako vždy se Kancelář prohýbala pod útokem nesprávných telefonických tipů a internet byl plný bizarních teorií. Celá ta věc byla na obtíž.

Ale proč o tom říci té ženě? Zdála se být tak milá a její obchod tak blahodárný a nevinný, že Bill ji nechtěl rozrušit něčím tak neradostným a šokujícím jako sériovým vrahem, který je posedlý panenkami.

Ale i tak zde byla jedna věc, kterou se chtěl dozvědět.

“Řekněte mi,” řekl Bill. “Kolik toho prodáte dospělým – mám na mysli dospělým bez dětí?”

“No, těm prodávám ze všeho nejvíc. Sběratelům.”

Billa to zaujalo. Nikdy by ho to nenapadlo.

“A proč myslíte, že tomu tak je?” zeptal se.

Žena se usmála zvláštním, odměřeným úsměvem a promluvila jemným tónem.

“Protože lidé umírají, Bille Jeffreys.”

Nyní byl Bill skutečně zmatený.

“Prosím?” řekl.

“Jak stárneme, ztrácíme lidi. Naši přátelé a ti, které milujeme, zemřou. Truchlíme. Panenky nám zastaví čas. Pomáhají nám na náš smutek zapomenout. Uklidňují a utěšují nás. Rozhlédněte se. Mám zde panenky, které jsou staré jedno století a ty, které jsou téměř nové. Alespoň u některých z nich nelze spatřit rozdíl. Jsou nadčasové.”

Bill se rozhlédl, děsily ho všechny ty jedno století staré oči, které na něj hleděly, přemýšlel, kolik lidí tyto panenky přežily. Přemýšlel, co všechno zažily – lásku, zlobu, nenávist, smutek, násilí. A přesto se stále dívaly se stejně prázdným výrazem. Nechápal jejich smysl.

Lidé by měli stárnout, pomyslel si. Měli by zestárnout a mít vrásky a zešedivět jako on, vzhledem k té temnotě a hrůze, která na světě je. Vzhledem ke všemu, co spatřil by byl hřích, pomyslel si, kdyby stále vypadal stejně. Místa činu se do něho vryla jako by byly živou věci, přinutily ho nechtít už zůstat mlád.

“Také jsou - neživé,” řekl nakonec Bill.

Její úsměv zhořkl, stal se téměř litujícím.

“Je to skutečně pravda, Bille? Většina mých zákazníků si to nemyslí. A já si nejsem jistá, jestli o tom jsem také přesvědčená.”

Následovalo podivné ticho. Žena se rozchechtala. Nabídla Billovi malou barevnou brožuru, která byla celá pokrytá obrázky panenek.

“Shodou okolností mám namířeno na blížící se konferenci v okresním městě. Možná byste tam také chtěl zajít. Možná vám poskytne odpovědi na některé z otázek, které hledáte.”

Bill jí poděkoval a opustil obchod, byl vděčný za tip o konferenci. Doufal, že s ním půjde Riley. Bill si vzpomněl, že dnes odpoledne má provést interview se Senátorem Newbrough a jeho ženou. Bylo to důležité setkání – nejen proto, že by senátor mohl mít dobré informace, ale z diplomatických důvodů. Newbrough záležitosti Kanceláře opravdu vyhrocoval. Riley byla jen agentkou, která ho chtěla přesvědčit, že se dělá vše, co je v lidských silách.

Ale opravdu tam půjde? přemýšlel Bill.

Zdálo se skutečně bizarní, že si nemůže být jistý. Ještě před šesti měsíci byla Riley jedinou spolehlivou osobou v jeho životě. Ve všem jí plně důvěřoval. Ale její zjevné utrpení ho trápilo.

A co víc, chyběla mu. Někdy ho lekala jeho nepředvídatelná mysl, potřeboval ji na případu, jako byl tento. Během posledních šesti týdnů si také uvědomil, že potřebuje její přátelství.

Anebo to někde hluboko bylo něco víc?