Kdyby to věděla

„To zvládnu,“ řekla Kate. „Děkuju.“

„Ještě mi neděkujte,“ odpověděl Duran. „Může to trvat několik měsíců. A obávám se, že budu muset svou nabídku stáhnout, pokud se teď vrátíte domů a začnete mlátit mnohem mladší muže na jejich verandách.“

„Myslím, že se dovedu ovládat,“ řekla Kate.

Logan si nemohl pomoci a znovu se vedle ní potichu zasmál.

I Duran vypadal pobaveně, když se zvedl ze židle.

„Teď… jestli opravdu budete vypomáhat, obávám se, že budeme muset absolvovat ty méně zábavné části naší práce.“

Kate očekávala nějaké papírování a povzdechla si. „Formuláře? Dokumenty?“

„Ale kdeže, nic takového,“ odpověděl Duran. „Naplánoval jsem schůzi, abychom se trochu posunuli. Myslím, že to je ten nejlepší způsob, jak všechny informovat.“

„Jé, schůze nesnáším.“

„To já vím,“ řekl Duran. „Moc dobře si to pamatuji. Ale hele… znáte snad lepší způsob, jak vás přivítat zpátky?“

Logan se vedle ní neubránil smíchu, když následovali Durana ven z kanceláře. A Kate to celé přišlo tak nějak zvláštně povědomé.

* * *

Nakonec to vůbec nebyla špatná schůze. V malé konferenční místnosti na konci chodby na ně čekali pouze další tři lidé. Dva z nich, muž a žena, byli agenti. Kate byla přesvědčená, že ani jednoho z nich ještě nepotkala. Třetí muž jí však připadal nějak povědomý; byla si jistá, že se jmenuje Dunn. Poté, co za nimi Duran zavřel dveře, jeden z agentů vstal a okamžitě jí podal ruku.

„Agentko Wise, jsem moc rád, že vás poznávám,“ řekl.

Poněkud neohrabaně ho chytila za ruku a potřásla mu s ní. V ten moment si agent uvědomil, že to možná trochu přehnal.

„Promiňte,“ zamumlal a rychle se posadil zpátky na místo.

„To nic, agente Rosi,“ řekl Duran, když se posadil do čela stolu. „Nejste první agent, který se nechal unést přítomností téměř legendární agentky Kate Wise,“ řekl trochu sarkastickým tónem a usmál se na Kate.

Muž, o kterém si myslela, že se jmenuje Dunn, stál stranou těch dvou, evidentně mladších, agentů. Byl to nějaký nadřízený, což bylo zřejmé z jeho stoického výrazu a nažehleného obleku.

„Agentko Wise,“ řekl Duran, „toto jsou agent Rose a agentka DeMarco. Jsou partneři zhruba sedm měsíců, ale jen proto, že jsme pro ně s asistentem ředitele Dunnem nemohli najít místo. Oba mají výjimečné schopnosti. A pokud nakonec dostanete případ v Richmondu, jednoho z nich k vám nejspíš přidělíme.“

Agent Rose stále ještě vypadal trochu zahanbeně, ale nenechal se vyvést z míry. Kate marně pátrala v paměti, kdy z ní byl někdo takhle viditelně nervózní. Bylo to patrně v předposledním roce její kariéry, když s ní dotyčný člověk spolupracoval na nějaké jednodenní záležitosti v laboratoři v Quanticu. Byla to pokorná, ale zároveň trochu odpudivá zkušenost.

„Měl bych dodat,“ řekl asistent ředitele Dunn, „že jsme společně se zástupcem ředitele Duranem usilovali o tento program, totiž přivést nedávno vysloužilé agenty zpět do služby. Netuším, zda vám to již řekl, ale vaše jméno bylo první na seznamu.“

„Ano,“ přitakal Duran. „Nemusím asi zdůrazňovat, že bychom opravdu ocenili, kdybyste si to zatím nechala pro sebe. A samozřejmě očekáváme skvělé výsledky.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ řekla Kate. Rázem si uvědomovala, že je na ni vyvíjen mírný nátlak. Ne, že by jí to nějak vadilo. Pod tlakem obvykle pracovala nejlépe.

„Skvěle,“ řekl Duran. „Chcete si teď projít detaily tohoto případu?“

Kate přikývla a okamžitě se vrátila do své staré role. Zdálo se, jako by nevynechala jediný den, natož pak celý rok. Zatímco Kate podávala informace o situaci v Richmondu a o tom, jak se do případu zapletla, agenti Rose a DeMarco s ní udržovali neustálý oční kontakt. Nejspíš ji podrobně studovali, aby viděli, jak s ní případně spolupracovat.

Kate se však nenechala rozptýlit. Probírala jednotlivé detaily případu a připadala si zase jako dřív.

A bylo to o mnoho lepší než přítomnost, ve které žila.

Kapitola sedmá

O tři hodiny později už Kate seděla s Loganem venku, pod plátěným přístřeškem, v malé italské restauraci. Logan si dal masem plněný sendvič, zatímco Kate jedla těstovinový salát se sklenkou bílého vína. Nebyla moc zvyklá pít, a už vůbec ne před pátou hodinou odpolední, avšak toto byla zvláštní příležitost. Dokonce i pouhá myšlenka na skutečnost, že by se mohla opět stát aktivní agentkou FBI, jí připadala jako důvod k oslavě.

„Takže na jakých případech teď děláš?“ zeptala se Kate.

„Na takových, které by tě jistě nudily,“ odpověděl. Kate ale věděla, že jí o nich nakonec řekne, protože miloval svou práci stejně jako ona.

„Snažím se dostat nějaké podvodníky, kteří manipulují s bankomaty. A částečně spolupracuji s pár dalšími agenty na něčem, co vypadá na menší obchod s prostitutkami, který přichází z Georgetownu, toť vše.“

„Jejda,“ řekla Kate.

„Však jsem ti to říkal, nuda…“

„Takže úplně něco jiného než ty odložené případy, o kterých mluvil Duran? Co o tom vlastně víš? Jak dlouho už ten projekt připravují?“

„Moc dlouho ne, myslím. Zasvětili mě teprve před dvěma týdny. Duran se mě s dalšími kuplíři vyptával na pár našich případů, které se nikdy nevyřešily. Nezajímaly je naše pracovní metody nebo tak něco, chtěli jen detaily a dokumentace ke starým případům.“

„A neřekli ti důvod?“

„Ne. A… počkej, proč jsi tak podezřívavá? Myslel jsem, že po téhle příležitosti skočíš.“

„Však to mám taky v plánu. Jen mě zajímá, jestli nejdou po nějakém konkrétním odloženém případu. Něco přece muselo zažehnout ten náhlý zájem o staré případy. Fakt pochybuji, že se jen Duran snažil vymyslet způsob, jak mě přivést zpátky.“

„To netuším,“ řekl Logan. „Byla bys překvapená, jak tě tu postrádali. Někteří nováčci o tobě neustálé básní, jako bys byla nějaké mytologické stvoření.“

Ignorovala ten kompliment a soustředila se dál na svůj tok myšlenek. „Mimo to, proč by si mě zavolal zpět do DC, aby mi následně řekl, že si mám dát oraz, než začnu pracovat? Říkám si, že ať už je pravý důvod jakýkoliv, ještě tak úplně nevyplul na povrch.“

„No, víš,“ řekl Logan. „Vzhledem k tomu, jak moc nad celou tou věcí přemýšlíš, má nejspíš pravdu. Uvolni se, Kate. Přesně jak řekl… je tu plno agentů, kteří by pro podobnou šanci vraždili. Takže jo, jeď domů a odpočívej. Nedělej vůbec nic.“

„Znáš mě dost dobře na to, abys věděl, že to neudělám,“ řekla. Napila se svého vína a přemýšlela, jestli náhodou nemá pravdu. Možná by se měla jen radovat z toho, že se vrací zpět do práce… alespoň částečně.

„Důchod to moc nezměnil, co?“ zeptal se Logan.

„Ne. Spíš je to teď ještě horší. Nemůžu prostě jen tak sedět a nic nedělat. Nedokážu vypnout mozek. A křížovky nebo pletení to opravdu nezachrání. Možná to Duran, někde hluboko uvnitř, tuší, že jsem ještě příliš mladá na to, aby mě odsunuli někam na pastvinu.“

Logan se usmál a zavrtěl hlavou. „Jenže na těch pastvinách je nádherně šťavnatá a zelená tráva.“

„Jo, a taky jsou tam všude kravská lejna.“

Logan si povzdychl a dojedl poslední sousto na talíři. „Dobře,“ řekl. „Někteří z nás musí zpátky do práce.“

„To byla rána pod pás,“ odpověděla Kate a dopila víno.

„Takže, co teď hodláš dělat?“ zeptal se. „Pojedeš domů?“

Popravdě ještě nebyla rozhodnutá. Na jednu stranu chtěla, jen tak pro zábavu, zůstat v DC. Zajít si na nákupy nebo vyrazit na své oblíbené místo v National Mall, a tam si sednout a přemýšlet. Den byl na to jako stvořený.

Na druhou stranu však chtěla být doma. Brian Neilbolt už byl sice ze hry, ale faktem zůstávalo, že někdo zavraždil Julie Meadeovou. A policie se zdála být bezradná.

„Ještě nevím,“ řekla. „Možná se trochu podívám po městě, ale domů nejspíš vyrazím ještě před setměním.“

„Pokud si to ale rozmyslíš, tak mi zavolej. Vážně jsem tě rád viděl, Kate.“

Každý zaplatil svůj účet, a poté se rozloučili letmým objetím. Ještě než opustila restauraci, v hlavě se jí usadila konkrétní myšlenka, která se objevila jako blesk z čistého nebe.

Julii zavraždili u ní doma, zatímco byl její muž na služební cestě. Pakliže tam bylo nějaké vloupání, nikdo se mi o něm nezmínil. Ani policie, když mi dávali přednášku, ani Debbie s Jimem. Kdyby se tedy jednalo o vloupání, jistě by mi to někdo řekl.

Neustále nad tím přemítala… dostal se vrah do domu, protože ho pustila dál? Nebo třeba věděl, kde je schovaný náhradní klíč?

Tyto myšlenky v podstatě rozhodly za ni. Poté, co nějakou dobu počkala, až z ní ta sklenka vína vyprchá, sedla do auta a vyrazila zpět do Richmondu. Slíbila asistentovi ředitele Duranovi, že už nikoho dalšího nezmlátí.

Ale o přerušení vyšetřování nepadlo ani slovo.

Ovšem nyní byl na prvním místě pohřeb. Vyjádří svou upřímnou soustrast a pokusí se tam být zítra pro Deb. Poté se vrátí zpět do své role – možná s trochou více vzrušení, než si byla sama ochotna přiznat.

Kapitola osmá

Odpoledne následujícího dne stála Kate v zadní řadě smutečního procesí, zatímco se rodina Meadeových a jejich nejbližší shromáždili na hřbitově. Postávala vzadu se svou snídaňovou partou – Clarissa a Jane byly oděny do černého a vypadaly opravdu zlomeně – která se s Debbie sešla už ráno téhož dne. Debbie už vypadala o mnoho lépe než v den, kdy požádala Kate o pomoc. Slzy jí tekly po tváři a hlasitě naříkala, ale její mysl už byla přítomna. Ovšem Jim vypadal opravdu zničeně. Jako někdo, kdo přijde domů, a celý den rozjímá nad životem, který někdy dokáže být zatraceně nespravedlivý.

Kate to nedalo a musela myslet na svou dceru. Věděla, že musí Melisse po pohřbu zavolat. Julii Meadeovou moc dobře neznala, ale vzhledem k tomu, co o ní povídala Debbie, byla nejspíš ve stejném věku jako Melissa, plus mínus pár let.

Poslouchala, jak kazatel předčítal známé pasáže z Bible. Její myšlenky byly v tu chvíli s Debbie, ovšem musela zároveň myslet na to, jak se to všechno mohlo stát. Od té doby, co přijela z DC, nenašla vhodnou příležitost, aby se zeptala, jestli nedošlo k vloupání, ale uši měla stále nastražené. Všimla si, že ani Jane s Clarissou nikdy nemluvily o vloupání. Což bylo poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že Clarissa byla tak trochu drbna.

Podívala se na Jima s Debbie a všimla si, u Jima stál nějaký vysoký muž. Byl relativně mladý a elegantně upravený. Lehce šťouchla do Jane, aby se jí zeptala: „Ten vysoký muž vedle Jima. To je Juliin manžel?“

„Jo. Jmenuje se Tyler. Nebyli svoji moc dlouho. Necelý rok, myslím.“

Najednou se Kate zdálo, že se ta jejich snídaňová banda zas tak moc dobře neznala. Jasně, věděly všechno o svých předchozích zaměstnáních, oblíbených kofeinových nápojích a přáních i snech na důchod. Ale nikdy nešly víc do hloubky. Byla to taková nepsaná dohoda. Zřídkakdy se bavily o svých rodinách, veškerá jejich konverzace se nesla v odlehčeném a zábavném duchu.

Na tom samozřejmě nebylo nic špatného, ale Kate teď o rodině Meadeových nevěděla skoro nic. Věděla jen tolik, že Julie byla jejich jediné dítě… stejně jako Melissa byla její jediné dítě. A i když už si s Melissou nebyly tak blízké jako dřív, pouhé pomyšlení na její ztrátu v ní vyvolávalo obrovskou bolest.

Po konci obřadu se dav pomalu rozpouštěl a lidé se loučili objetím nebo poněkud trapným podáním ruky. Kate, se svou snídaňovou partou, následovala ostatní. Držela se ale vzadu, kde se pár jednotlivců schovávalo na cigaretu. Kate sice nekouřila, neboť jí to připadalo nechutné, ale chtěla na chvíli zůstat z dohledu. Prohlížela si skrumáž lidí před sebou a spatřila vysokou postavu Tylera Hickse. Zrovna mluvil s postarším párem, který otevřeně vzlykal. Tyler dělal, co mohl, aby zůstal klidný.

Když onen pár odešel, zamířila Kate k Tylerovi. Ten šel směrem k ženě středního věku se dvěma dětmi, ale Kate se k němu dostala dříve.

„Promiňte,“ řekla, jak se vtlačila před něj. „Vy jste Tyler, je to tak?“

„To jsem,“ odpověděl. Když k ní otočil hlavu, spatřila smutek v jeho očích. Byl vyčerpaný, unavený, a vypadal tak nějak prázdně. „Znám vás?“

„Po pravdě řečeno, neznáte,“ řekla Kate. „Jsem přítelkyně Juliiny matky. Jmenuji se Kate Wise.“

Najednou se v jeho očích objevil záblesk poznání a jeho obličej na moment ožil. „Ovšem, Debbie o vás mluvila. Jste agentka FBI nebo tak něco, že?“

„No, vlastně už v důchodu. Ale ano, máte pravdu.“

„Omlouvám se, že vás do toho zatáhla. Chápu, že to pro vás byla nepříjemná situace.“

„Neomlouvejte se,“ řekla Kate. „Neumím si ani představit, čím si teď prochází. Ale podívejte…vezmu to rychle. Nechci vás zbytečně zdržovat. Vím, že Debbie chtěla, abych se podívala na jejího bývalého přítele, ale ještě jsem s ní o tom neměla možnost mluvit, on to nebyl.“

„Paní Wise, nemusíte to pro ni dělat.“

„Já vím,“ řekla. „Ale myslíte, že byste mi mohl odpovědět na pár otázek?“

Nejprve se zdál být trochu dotčen, ale potom rezignoval. V jeho tváři byla patrná zvídavost i smutek zároveň. „Myslíte si, že má cenu ptát se na ně?“ zeptal se.

„Snad ano.“

„Nu tedy dobrá, odpovím vám na ně. Ale rychle, prosím.“

„Samozřejmě. Zajímá mě, jestli jste si nevšiml něčeho zvláštního kolem baráku, když jste se vrátil domů. Něco, co v porovnání s tím, co se stalo Julii, vypadalo jako úplná prkotina. Možná něco, na co jste se chtěl podívat později, až se věci trochu uklidní.“

Pomalu kroutil hlavou, zahleděn na místo, kam bude během následující hodiny pohřbena jeho žena. „Nic si nevybavuji.“

„Ani žádné stopy po vloupání?“

Jeho pozornost se náhle vrátila k ní, a on se zdál být trochu vyděšený. „Víte, taky mě to už napadlo,“ řekl. „Když jsem se následující den vrátil, všechny dveře byly zamčené. Párkrát jsem zazvonil na zvonek, protože jsem měl klíče hozené v jedné z mých tašek, a nechtělo se mi je prohrabávat. Jenže Julie neotevřela. Došlo mi to až včera, když jsem se snažil usnout. Někdo vešel dovnitř jak nic, aniž by se vloupal. A potom za sebou zase zamknul. Takže musel vědět, jak se do domu dostat. Ale to přece nedává žádný smysl.“

„Proč ne?“

„Protože tam máme bezpečnostní systém na kód, který zná pouze Julie, já a naše uklízečka. Každé dva měsíce ho navíc měníme.“

„Máte nějaké podezření na tu uklízečku nebo její rodinu?“

„No, táhne jí na šedesát a její rodinu neznáme. Policie to už zkoumala, ale nic nezjistili.“

„A co vy?“ zeptala se Kate. „Nevíte o někom, kdo by byl něčeho takového schopný?“

Aniž by o tom přemýšlel, zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Každou minutu dne od doby, co jsem ji našel, marně přemýšlím o někom, kdo by mohl mít důvod ji zabít – nebo být na ni naštvaný.“ Odmlčel se a trochu skepticky se na ni podíval. „Říkala jste, že jste v důchodu. Proč se tedy o ten případ takhle zajímáte?“

Dala mu jedinou přijatelnou odpověď. „Jen jsem chtěla udělat maximum, abych trochu ulehčila Debbie.“

Byla si vědoma, že je tam ještě hlubší důvod. A sobecký.

Protože pracovat na tomhle případu je pro mě ta nejsmysluplnější věc, jakou jsem od odchodu do důchodu dělala.

„Dobře, děkuji vám tedy za pomoc,“ řekl Tyler. „A budete-li ode mě ještě něco potřebovat, neváhejte mne kontaktovat.“

„Určitě,“ řekla Kate, soucitně ho poplácala po zádech a nechala ho napospas svému smutku. Ve skutečnosti ale pochybovala, že by ho ještě někdy kontaktovala. Byla agentkou dost dlouhou dobu na to, aby poznala nevinného a upřímně zlomeného muže. Vsadila by všechen svůj majetek, že Tyler Hicks svou ženu nezabil. Už takhle se cítila provinile, že ho přepadla po pohřbu manželky. Od téhle chvíle se od něj bude držet dál; pakliže by ještě mohl být nápomocný, nechá s ním jednat policii.

Došla ke svému autu a zařadila se do líné kolony vozidel, která opouštěla hřbitov. Mlčky mířila zpět ke svému domu, zatímco její myšlenky sklouzávaly k Melisse a její nadcházející vnučce.

Proud myšlenek přerušilo zvonění telefonu. Na displeji se objevilo pouze číslo beze jména. Stále ještě otřesena pohřbem a myšlenkami na svou dceru, přijala hovor poněkud podezřívavě.

„Kate Wise?“ zeptal se muž na druhém konci.

„Ano, to jsem já,“ řekla.

„Tady je Randall Budd. Jak se máte?“

„Smutně,“ přiznala upřímně, a trochu ji rozladilo, že musela mluvit s kapitánem Buddem v tenhle konkrétní moment.

„Jdete dnes na pohřeb?“ zeptal se.

Kate byla překvapená, že o dnešním pohřbu vůbec věděl. Možná by tomu chlapovi měla dát trochu oddechnout. „Jo,“ odpověděla. „Odešla jsem z něj asi před čtvrt hodinou.“

„Dobře, podívejte. Chtěl jsem vám dát vědět, že kolem osmé hodiny ráno jsme dostali anonymní tip. Zatkli jsme podezřelého v případu vraždy Julie Hicksové. Ještě ho tu máme na výslechu. Nějaký chlápek, který u nich před pár týdny opravoval internet. Zná pár intimních detailů o rodině, a má dokonce škraloup v záznamech – teď se podržte – za sexuální obtěžování. Projeli jsme jeho minulost a účty a vypadá docela slušně.“

„Kdo to je?“

Budd hlasitě povzdechl, což na druhém konci telefonu znělo, jako by se telefonem prohnala statická elektřina. „Paní Wise, vy víte, že vám to nemůžu říct.“

„Ovšem, že můžete. Nehodlám té informace zneužít, jen bych vám ráda pomohla.“

„Ano, ale se vší úctou, já vás o pomoc nežádám.“

„Můžete mi alespoň říct, jestli váš podezřelý znal oběť osobně?“

Druhá strana se asi na tři vteřiny odmlčela, a poté Budd mohutným povzdechem přerušil ticho a řekl: „Ne.“

Málem to hnala ještě dál, ale nechala to být. Kdyby to chtěla doopravdy vědět, stačilo zavolat Loganovi. Byla by to sice rána pod pás, ale tu možnost měla.

„A vypadá to, že je to náš člověk?“

„Ta možnost tu je,“ řekl Budd. „Až budeme mít dostatek informací, abychom ho zabásli, uvědomíme Debbie a Jima Meadeovi. Tak si to zatím, prosím, nechte pro sebe. Jen jsem vás chtěl ze zdvořilosti informovat, abyste zase nekonala za našimi zády.“

„Děkuji vám,“ řekla. „A přeji hezký den, kapitáne.“

Položila telefon se značnou úlevou. Případ uzavřen. To bylo jistě dobré. Teď konečně budou moci Debbie a Jim truchlit s pocitem, že je vrah za mřížemi.

Ale potom přemýšlela, co jí řekl Tyler Hicks o bezpečnostním kódu. A také o věcech, které neřekl. Že pachatel musel přesně vědět, jak se tam nepozorovaně dostat. Musel znát rodinu opravdu dobře, aby se dostal dovnitř po setmění, a ještě přešel přes zamčené dveře a bezpečnostní systém.

Ta chvilková úleva opadla ještě předtím, než dorazila ke svému domu v Carytownu. Jestli něco, přeměnila se v úplně nový pocit jistoty.

Jistoty, která jí říkala, že ať už Julii Hicksovou zavraždil kdokoliv, byl stále na svobodě.

Kapitola devátá

Jestli bylo něco, co Kate na práci agentky nesnášela, byly to chvíle, kdy musela vypovídat nebo svědčit proti propuštění vězně. Nicméně teď, po roční pauze a s vidinou návratu do zaměstnání, jí to připadalo vzrušující.

Měla svědčit proti muži jménem Patrick Ellis. Znala ten případ jako své boty, ale i přesto bedlivě naslouchala každému slovu soudce, když předčítal spis přísedícím.

„Bylo nezvratně prokázáno, že pan Ellis zavraždil manželský pár, který se vydal na pěší turistiku do Blue Ridge Mountain v roce 1993. Manželský pár, Muellerovi, byl nalezen tři dny po jejich osudném výletu. Jejich hlavy byly roztříštěny, manželka byla znásilněna a sodomizována, oba byli vysvlečeni do naha a vykucháni. Během procesu obhajoba tvrdě bojovala za to, aby byl obžalovaný shledán nepříčetným, vzhledem k povaze Ellisových činů.“

„Nakonec byl Ellis shledán příčetným, jelikož vraždy byly až příliš promyšlené na to, aby nebyly dopředu plánované. Další vyšetřování prokázalo, že Muellerovi nebyli náhodnými oběťmi; žili jen tři ulice od něj. Dokonce jim jednou posekal trávník, když odjeli na dovolenou na Floridu.“

Na chvíli se odmlčel a podíval se do místnosti, aby se ujistil, zda tomu všichni porozuměli. Když procházel fakta a poznámky z předešlých dat, Kate si v hlavě případ oživila. Už je to pětadvacet let, ale přesto se zdál být, stejně jako většina případů, které ji zavedly k soudu, čerstvý jako ten z minulého týdne. Dokonce i Patrick Ellis vypadal stejně, až na neupravené vousy a pár šedivých vlasů. Poznal ji ještě předtím, než ji soudce předvolal k výpovědi. Úsměv, který jí věnoval, jí projel jako ostrý nůž.

Nůž, který by mi určitě s radosti zabodl do hrdla, pomyslela si Kate, když předstoupila před sál.

„Než začneme,“ řekl soudce poté, co všechny obeznámil s případem, „měl bych ještě objasnit přísedícím, že paní Kate Wise ukončila své služby u FBI a odešla před rokem do důchodu. Stále má ale velikou autoritu a její kolegové i nadřízení do ni vkládají plnou důvěru. Takže… paní Wise, předpokládám, že jste obeznámena s důvody pro jednání o podmínečném propuštění pana Patricka Ellise, je to tak?“

„Ano.“

„Mohla byste ty důvody přednést soudu?“

„Samozřejmě, ctihodnosti. Vím, že se během prvního roku vězení dostal Ellis třikrát do potyčky, přičemž jedna z nich ho málem stála život. Také vím, že během třetího roku se pokoušel získat svolení pro kontaktování rodiny a známých manželů Muellerových, což odůvodňoval tím, že se jim chtěl omluvit. Když mu byla jeho žádost zamítnuta, pokusil se oběsit v cele. Nakonec vím, že pravidelně navštěvuje kapli a studium Bible, a že svůj život očividně zasvětil Kristu. Poslední čtyři roky byl vzorným vězněm, a podle výpovědí několika dozorců, je z něj úplně jiný člověk.“

„Přesně tak,“ řekl soudce. „Jaký je tedy váš názor na podmínečné propuštění, vezmete-li v úvahu předložená fakta?“

„Ellis byl původně odsouzen na doživotí. A ačkoliv bylo v rozsudku uvedeno, že bude moci zažádat o podmínečné propuštění, já jsem byla vehementně proti. A jsem proti i nyní. Nemohu posoudit, zda se Ellis změnil nebo ne. Ale můžu říct, že věci, které jsem viděla na místě činu, provedl člověk, který si vychutnával a užíval všechno, co udělal. Klidně vám také mohu říct, co mně a mému kolegovi řekl při výslechu. Ale vím, že jsou tu dnes přítomni členové rodiny Muellerových, takže bych raději nerozebírala věci, které mi řekl v soukromí. Pokud je to ovšem nezbytně nutné, aby se už nikdy nepodíval na svobodu, pak to udělám.“

Po očku koukla směrem k Ellisovi a všimla si, že jeho úsměv zmizel. Najednou vypadal jako muž, který byl pronásledován nějakým duchem.

„Nepokládáte změnu v chování pana Ellise za důkaz přeměny jeho osobnosti?“

„Na tom podle mě nezáleží,“ odpověděla Kate. „Podmínečné propuštění by z něj udělalo svobodného člověka. Jistě, musel podstupovat různé testy a platila by pro něj určitá omezení, ale pořád by byl svobodný. Vrátil by se mu tím jeho život. Ten zavražděný pár, který jsem našla vykuchaný poblíž hory před pětadvaceti lety, podobnou šanci nedostane. Takže ne… nepokládám změnu osobnosti pana Ellise za důvod k propuštění.“

Všimla si zamračeného výrazu soudce a šokujícího ticha, které padlo na přísedící jako série balvanů z nebes. Ano, v minulosti tuhle část své práce nesnášela. Ale nyní se jí to zdálo docela přirozené, a jakkoliv si to odmítala připustit, dokonce i pod zlověstným pohledem Patricka Ellise se cítila skvěle.

* * *

O dvacet minut později, hned poté, co žádost Patricka Ellise o podmínečné propuštění byla zamítnuta, vycházela ze soudní budovy. Diskuse v jednací síni oživila velmi sugestivní představy oněch vražd. Těžko si lze představit, že podobné scény dříve utvářely její život. Muellerovi patřili mezi ta nejhůř znetvořená a zneužitá těla, jaká za svou kariéru viděla, ovšem počet mrtvol postupně narůstal a tyto výjevy do jisté míry formovaly její život.

Pochopila to až v důchodu. Každý případ, do kterého se zapojila nebo který vyřešila, většinou čítal alespoň jednu mrtvolu. Neodvažovala se ani hádat, kolik jich za svou kariéru viděla. Věřila totiž, že podobné detaily by mohly přivést vysloužilého agenta do blázince.

Ani neměla moc času nad tím přemýšlet, neboť uslyšela, jak na ni někdo zezadu volá, když scházela ze schodů soudní budovy. Pobavilo ji, když si uvědomila, jak na ni dotyční volají. Ne jako na paní Wise.

„Agentko Wise!“

Ihned se zastavila a podívala se, kdo ji stále ještě považuje za agentku. Uviděla trojici lidí, kteří sbíhali schody, aby ji dohonili. Jeden z nich jí byl matně povědomý. Možná někdo z rodiny Muellerových.

„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se.

„Jsem Paul Mueller,“ odpověděl muž, který se jí zdál být povědomý. „Jsem Clarkův otec. Clark byl…“

„Ano, vzpomínám si,“ řekla Kate. A to přesně také udělala. I když při zmínce jména Clark Mueller se jí vybavil obraz kamenem roztříštěné hlavy a tenké střevo vylézající z otevřené rány břišní dutiny.

„Toto je jeho nejlepší přítel ze školy a jeho sestra,“ řekl Paul Mueller a ukazoval na svůj doprovod.

Následně proběhlo rychlé seznamovací kolečko. Kate se to celé zdálo poněkud neskutečné. Tohle byl přesně ten moment, kterým se snažila jako aktivní agentka vyhýbat. Ale nyní měla pocit, jako by jim dlužila svou pozornost – lidem, kteří před hodně dlouhou dobou ztratili své milované, a nakonec našli klid a útěchu, protože se jí podařilo dopadnout člověka, který jim sebral obrovský kus jejich životů.

„Jen jsme vám chtěli poděkovat, že jste se do toho zapojila, i když jste vůbec nemusela,“ řekl Paul Mueller. „Nevím, co bych udělal, kdyby se to monstrum dostalo na svobodu.“

„Bylo mi potěšením,“ řekla. „Agenti v důchodu tohle dělají běžně.“

„O tom nepochybuji,“ odpověděl Paul. „Ale vy jste vždycky byla jediná, kdo vypadal, že mu na tom opravdu záleží. Chtěla jste chytit Ellise, jistě. Ale měla jste i dobré srdce. Vzpomínám na jednu noc, kdy jste mou ženu přivedla na jiné myšlenky, poté, co téměř hodinu bojovala se slzami. Chtěla jste po ní, aby vám vyprávěla nesmyslný příběh o Clarkovi, jak spadl ze stromu, když mu bylo sedm. Podařilo se vám ji rozesmát, zatímco ostatní policisté a agenti se jí vyhýbali jako moru. Toho jsem si vždy nesmírně vážil.“

Kate nikdy nebyla dobrá v přijímání komplimentů, takže nevěděla, jak si s tím teď poradit. Rozhodla se pro milý úsměv. „Dokud budu naživu, Patrick Ellis zůstane za mřížemi,“ řekla. „Máte moje slovo.“

Paul, stejně jako jeho doprovod, ji objal. Poté se rozdělili a každý šel svou cestou. Kate zamířila k autu a snažila se setřást vzpomínky na případ Muellerových. V ten moment si uvědomila, že během slyšení bylo řečeno něco, co se jí zavrtalo jako šroub do hlavy. Něco o tom, jak se nakonec ukázalo, že Muellerovi nebyli náhodnými oběťmi Patricka Ellise…on je znal.

Myslela na Julii Hicksovou a nemohla s tím přestat.

Ta myšlenka byla pořád s ní a neopustila ji, ani když nastoupila do auta a zamířila domů.