Lucerna

Výstup 2

Hejkal, předešlí.

Hejkal (zjeví se v pozadí).

Klásek. Spaste duši! (Křižuje se.) Jde na nás! (Uteče na levo do pozadí.)

Sejtko (uteče na levo do popředí).

Zima. Kdo jste dobrý, pomozte! (Chvátá na pravo do zadu.)

Zajíček. Lidičky, pro boha – počkejte! (pustí petici a utíká v pravo do popředí.)

(Za stálého šumění lesa zmizí Hejkal. Jakmile zanikne, vyjasní se. Měsíc svítí, les utichne. Okamžik jeviště prázdno.)

Výstup 3

Mlynář, kněžna.

Mlynář (z prava). Tady pozor, paní kněžno, tady je mokřina (svítí lucernou na půdu, když byl sám přešel), a tu jsou kameny.

Kněžna (hledí na mokřinu). Ah, jak mokro! A mé střevíce a šaty! Jinudy není možná?

Mlynář. Jen tudy.

Kněžna. Ale jak! (Náhle žertem.) Snad abyste mne přenesl.

Mlynář (překvapen). Vás, paní kněžno? Já?

Kněžna. Bojíte se? Což kdyby to chtěla ta dívka ve mlýně.

Mlynář (upřímně). Ta by to nechtěla.

Kněžna (dotčena). Ah – A co by dělala.

Mlynář. Přešla by.

Kněžna (náhle se podkasá). Takhle. (Jde svižně přes kameny, pak doskočí).

Mlynář (překvapen). Ah, Jasnosti!

Kněžna. Přešla by líp?

Mlynář (upřímně). To ne.

Kněžna. Nemáte o ni strach?

Mlynář. Nemám.

Kněžna. Ale ona o vás.

Mlynář. Nemusí; proč by měla?

Kněžna (ironicky). Myslíte? (Náhle.) Tak kudy teď.

Mlynář (ukáže do lesa). Tudy.

Kněžna (bezděky se zarazí). Ah, tam je černo, tma! (Okamžik váhá, pak náhle.) Máte s sebou zbraň?

Mlynář. Bojíte se mne, paní kněžno?

Kněžna. Odevzdala jsem se do vaší moci.

Mlynář. Jste tu bezpečnější nežli u svých dvořanů.

Kněžna. Věřím vám. (Pokročí.) To je snad ta lípa?

Mlynář. Naše stará lípa, je.

Kněžna. Krásný strom, a jaká vůně! Až opojuje. A krásné místečko. Jak ticho! (Hledí na lípu.) I lípa mlčí.

Mlynář. Kdyby mohla vypravovat.

Kněžna. Ale vám přec vypravuje.

Mlynář. Každému, kdo rozumí. Ale tajně vypravuje.

Kněžna. Proč tajně?

Mlynář. Nahlas nesmí. Připomíná veliké křivdy.

Kněžna. Křivdy?

Mlynář. Vám o nich nepověděli, paní kněžno.

Kněžna. Vždyť lid je spokojen.

Mlynář. Je přestrašen a proto mlčí.

Kněžna. Ale vy se nedáte. Však nač ty starosti? Jsem unavena. (Sedne pod lípu.) Ah, krásně se tu odpočívá. (K mlynáři.) Jen chvilečku. A pojďte blíž.

Mlynář (postoupí).

Kněžna. Postavte tu lucernu. Co tady její plamínek.

Mlynář (postaví lucernu před ni).

Kněžna. Jak je všecko prokouzleno světlem měsíce, jak všecko zjasněno i proměněno a srdci blíž, i sněžný květ i stromů dřímající koruny, jak sladce omamuje vlažné noci dech, plný vůně. (Hledí kolem, upře oči na mlynáře, pak pojednou mírně.) Dejte tu lucernu dál, stranou.

Mlynář (tak učiní).

Kněžna. Ó teď věřím, že za takové noci je rozuměti staré lípy ševelu. (Hledí před se, pak na mlynáře položertem, polovážně.) Tady by se krásně poslouchalo. Povídejte, co tu slýchat. Povídejte, a – (váhá okamžik) sedněte.

Mlynář. Já? Smí to být?

Kněžna. Tak se pohádky vypravují a poslouchají.

Mlynář (sedne). Byla by to trudná pohádka.

Kněžna. O čem?

Mlynář. O ztracené koruně.

Kněžna. O ztracené? Kdo ji ztratil?

Mlynář. Smutné království.

Přes měsíc letí mračno, pod lipou se sešeří.

Kněžna (tlumeně vykřikne a přisedne blíž). Tak náhle tma.

Mlynář. Paní kněžno, já – já – posvítím.

Kněžna. Proč?

Mlynář. Já myslil.

Kněžna (vesele). Že se bojím. Ne, nechte světla, bodá do očí. A raději je dejte dál.

Mlynář (tak činí).

Kněžna. Ještě dál, za strom, a (zastřeným hlasem) povídejte.

V tom vysvitne jasně měsíc.

Kněžna (sklamaně). Ah!

Mlynář (překvapen). Ale!

Kněžna. Co je?

Mlynář. Našel jsem tu složený arch.

Kněžna. Co to je?

Mlynář (dívá se do papíru). Žádost, pokorná supplika.

Kněžna. Tu je divný lid. Jen se pořád klaní a prosí, všude prosí.

Mlynář (trpce). A zač prosí! Za to, co mu patří.

Kněžna (chladně). Co tato žádost, jak se sem dostala?

Mlynář. To nevím, ale je to žádost učitelského mládence Zajíčka z naší vsi. Prosí.

Kněžna. Nemám chuti zde vyslýchat žádosti.

Mlynář. Mám tu poníženou prosbu zase zahodit?

Kněžna. Ne, vezměte ji, odevzdáte mně ji.

Mlynář. U zámečku.

Kněžna. A ne na zámečku?

Mlynář. Mám svítit až k zámečku.

Kněžna. Dál, do zámečku byste mně už neposvítil, tam byste mne už nedovedl?

Mlynář. Když byste neporoučela.

Kněžna. Ah, vaše právo! Ale kdybych si jen přála, kdybych žádala.

Mlynář (ochotně). Ano, paní kněžno.

Kněžna. To je rytířské, zvláště když pospícháte.

Mlynář. Já bych nepospíchal, je krásně – ale doma.

Kněžna. Ah, přece máte strach.

Mlynář (jako popíchnut). Nemám. Zůstanu, jak si přejete.

Kněžna. To ráda slyším. A netřeba pospíchat. Je tak krásně. (Slastně se přichoulí.) Tak povídejte.

V tom v pravo v pozadí ozve se na lesní roh krátký signál.

Kněžna. Co to je?

Hned na to v pravo, v popředí a blíž opakuje klarinet týž signál.

Mlynář. To se snad šumaři ze vsi svolávají a chystají kasací.

Kněžna. Ó bože, kasací! I tu! I teď! Pryč, pryč! Pojďte!

Mlynář. Na zámeček nebo zpátky?

Kněžna. Zpátky? A proč? Kam byste chtěl?

Mlynář. Mám vás, paní kněžno, dovést a dovedu —

Kněžna. Kam, řekněte to.

Mlynář. Na zámeček.

Kněžna. Tak! Již pojďme, ať ujdeme té kasací.

Mlynář (vezme lucernu, zajde do lesa).

Kněžna (za ním).

Výstup 4

Zajíček, Zima.

Zajíček (vyjde z prava z popředí a rozhlíží se).

Zima (vyjde z pravá z pozadí; tlumeně:) Pane učitelský.

Zajíček. Bože, zas jsme tu! A ten.

Zima. Psst, ticho, jen nic jmenovat!

Zajíček. Kde jsou.

Zima. Dáme jim echo. (Zatroubí krátkou fanfáru.)

Zajíček (zároveň s ním zapíská ji na klarinet).

Jak dozní to znamení, ozve se z lesa na levo v popředí lesní roh.

Zajíček. Sejtko!

Zima. Ten luciper!

Výstup 5

Sejtko, předešlí.

Sejtko (všechen pocuchaný).

Zajíček. Vy jste nám dal!

Sejtko. A já dostal!

Zima. Kde je Klásek?

Sejtko. Já nevím.

Zajíček. Dejme mu ještě znamení. (Zapíská krátkou fanfáru.)

Zima. Sejtko (s ním zatroubí).

Okamžik naslouchají.

Sejtko. Nic! Že ho popaď!

Zajíček. Vás měl popadnout.

Zima (vpadne). Psst! Toho mocnýho nejmenovat!

Zajíček. Ještě jednou!

Zahrají, naslouchají, v tom se ozve na levo z lesa žalostné zapískání na klarinet.

Sejtko. Nevzal ho!

Zima. Psst!

Zajíček (potěšen). Tu je!

Výstup 6

Klásek, předešlí.

Klásek. Ach, bože, jste to vy, Zimo, vy, pane učitelský (osopí se na Sejtka), a ty, melhubo.

Zima. Psst, ticho a radši hned odtud. (Odchází na levo.)

Zajíček. Pojďte, pojďte. (Odejde za Zimou.)

Sejtko. Klásku, jestli pak jsis vzpomněl na mámu, když.

Klásek (vpadne). Na čerta, aby tě vzal (odejde kvapně na levo).

Sejtko (jde za ním). Táto, táto!

Výstup 7

Míchal.

Míchal (z prava; má v jedné ruce hůl, v druhé lucernu bez světla, pentle okolo krku přes prsa. Stane opodál lípy, prohlíží si boty). Boty, botičky, větrné botičky, v jednom kroku sto; pěkně mne nesete polem, dolem, rovným během, mimo kolej, mimo cestu, bez podkůvky, bez šlápoty. O hony jsem napřed a teď mohu u vody tu (ukáže na mokřinu) čekat, číhat. Tudy pochvatá mé sluníčko, tady čekat, číhat. (Mrak zalehne měsíc, sešeří se.) Mikli, Mikli, rozžehneš si pěkně – (dýchne do lucerny, v níž ihned vzplane světlo). Sviť, plamínku. (Náhle se obrátí na levo do popředí, naslouchá, pak chvatně zakryje světlo v lucerně a usedne do stínu pod lípu.)

Výstup 8

Pan Franc, mušketýr, Míchal.

Franc (v levo v popředí ještě za scénou v lese). Tak to jste mušketýr, to jste starý voják?

Mušketýr (tamtéž). Tak jdou oni napřed, pane kancalářský. Já se nebojím.

Franc. Jen jděte vy. (Vystoupí, mušketýra skoro strkaje. Rozhlíží se úzkostně.)

Mušketýr. Co pak se bojím? Já, starý voják? Na tureckých hranicích jsem ležel.

Franc. Tady je ta lípa, tady máme ostat.

Mušketýr. Je to divný mandát.

Franc. Když vrchní poručil.

Mušketýr. To je pravda, mandát je mandát. A jak on sám, jako pan vrchní pořídí.

Franc. Dobře; mlynář je pryč, holka sama doma se starou.

Mušketýr. Ale Braha.

Franc. Aby ho nezmohli! Bude-li potřeba, svážou ho a holku odvedou na zámek a pak přijdou sem lípu porazit.

Mušketýr. Já bych radši byl tam. Co tady.

Franc. Plán je plán. Jakpak kdyby se mlynář právě vracel domů ze zámečku. Zadržet ho, nepustit – aspoň ne hned, to musíme a pomoc přijde, a tu lípu hlídat. Tady mají ti hřbeti nějakou skrýš – Suma sumárum: hlídat. (Rozhlíží se přemáhaje strach.) Ale je tu (povzdechne) tak divně. (Náhle.) Býval jste přec na vartách ?

Mušketýr. A bože, jak přišel mandát, ve dne v noci, a ještě víc v noci.

Franc. Nebál jste se v noci?

Mušketýr. To jsem byl ještě radši; to jsem všechno prospal.

Franc. Já bych ani oka nezamhouřil.

Mušketýr (ohlíží se). No, vědí, pane kancalářský, není místo jako místo, obzvlášť v noci, a o tomhle tu se moc povídá.

Franc (vpadne). Mlčte, vím to. Ale vy – vy se nebojíte.

Mušketýr. Já? Já – já se nebojím. Mandát je?

Michal (odhalí lucernu, tak že z pod lípy vyšlehne světýlko).

Mušketýr. Man – Co je to? (Ukazuje na lípu).

Franc. Marjá panno! (Staví se za mušketýra.) Co, co – je to?

Náhle vysvítí měsíc, ostře se vyjasní.

Míchal (v plném ozáření sedí nehybně, zašklebí se). Dnes se mně chce někoho utopit.

Franc. Rány boží! (Uteče na levo do lesa.)

Mušketýr. Počkají, pane kancalářský. (Uteče za ním.)

Výstup 9

Míchal, pak Klásková.

Míchal (vykročí zpod lípy). Ti už nepřijdou. A teď, měsíčku, sviť, sviť, a ty, mé sluníčko, přijď! (Vyhlíží na pravo.) Ah, už jde! (Ustoupí pod lípu do stínu.)

Klásková (vyjde z prava, zastaví se, rozhlíží se, spatří Míchala. Zeptá se bez bázně, z ostrá). Kdo je to pod lípou?

Míchal. Já.

Klásková. Mně se zdá, že huhňá. (Z ostrá.) Který pak vy jste?

Míchal (mlčí).

Klásková (ostřeji). No tak, co nemluvíte? Jste-li co kalyho, pojďte na světlo.

Míchal (zhasí lucernu a vystoupí). Já jsem tkalounkář.

Klásková (měří si ho). Vy?

Míchal. Jdu z Kozlova z jarmarku a zabloudil jsem.

Klásková. Co pak tam byl dnes jarmark? A kde máte zboží?

Míchal (ukáže na pentle). Tady, to mně ostalo, ostatek jsem prodal.

Klásková (špičatě). To věřím, že tyhle pentle nechtěli. (Ironicky.) Tak byl dobrý jarmark. To ševci jistě taky všecko odbyli a hrnčíři.

Míchal. Jak to myslíte, proč.

Klásková (z ostra na něj hledí). Protože tam byl ten, co mu voda kape ze šosu. A jak ten přijde o jarmarku mezi ševce, jde jim zboží jako na pochmátku. (Důrazně.) To přec víte.

Míchal (nejistě). No vím – A co s tím, když.

Klásková. Počkejte! Mlčte! A od hrnčířů sám mnoho koupí, hrníčky, aby moh’ přiklopovat, víte (doráží) dušičky. To přec taky víte?

Míchal (mrzutě). Dejte pokoj – já – (Chce k mokřině.)

Klásková (mu zastoupí cestu). Počkat, až domluvím; náš to taky dělá, víte, náš – hastrman.

Míchal. Co náš – a co já (chce jít v pravo k mokřině).

Klásková (ho nepustí). Tam nechoďte, tam je mokřina. A ten náš, však ho snad znáte, on lohovský hastrman, co se drží u lohovskýho mlejna.

Míchal (chce zamluvit, vyhrkne). Tam se teď dějí věci!

Klásková. Co! A jak to víte, když jdete z Kozlova z jarmarku?

Míchal. Já to tu výslech; dva ze zámku si povídali, že vrchní šel do mlýna pro Haničku, eh – jako pro sirotka, odvíst to děvče na zámek – hihi.

Klásková (zlostně). A tomu se smějete?

Míchal. Tomu vrchnímu, že hnízdo bude prázdné. To děvče uteklo za mlynářem, ten veď kněžnu sem (ukáže za sebe) na zámeček, není doma, ale to děvče také ne.

Klásková (překvapená ostře na něj hledí). A vy – vy – kalounkáři, snad tu číháte.

Míchal (vida, že je prozrazen, chce zase k mokřině). Pusťte mne!

Klásková. Ani krok! Nic, stůjte hezky na suchu, nic k mokřině, nic k vodě. – Tak Hanička utekla.

Míchal. A šumaři šli —

Klásková (vpadne). Co! Viděl jste je?

Míchal. Šli do vsi.

Klásková (se zarazí, hned se však vzpamatuje). Aha, abych šla odtud za nimi, kalounkáři, viďte; to jste slyšel na jarmarku? Stůjte! Povídám, ani krok ze sucha! Vy chcete k mokřině.

Míchal (zlostně). A co mne zdržujete?

Klásková. Sem k vodě vás nepustím.

Míchal. Že vás.

Klásková. Co? Mne? Kdybyste byl kalounkář, to bych se snad bála. Snad, povídám, snad, ale vás, kalounkáře, kterýmu kape voda ze šosu.

Míchal (divoce). Pusť mne, nebo tě.

Klásková (podepře si boky). Pojď, no tak pojď, hastrmane. Ve vodě jseš silák, to já vím. Ve vodě! Ale na suchu tě přepere devět much, neřku-li já, ty vodní kocoure. Ty ve dne mlejnská kola zastavovat, celé noci mlýn obcházet, vzdychat, brečet a poctivým děvčatům nedat pokoje – Teď poslouchej a pravdu mluv!

Míchal. Ty jseš saň! Pusť mne!

Klásková. Až povíš pravdu pravdivou. Kam šel učitelský a ti muzikanti? Do vsi?

Míchal. Ne. Slyšel jsem, že budou hrát kasací té kněžně a šli sem. (Ukáže do lesa.)

Klásková. Na zámeček. A Hanička utekla za mlynářem. Ty tu na ni číháš. Ještě tudy nešla?

Míchal. Nech mne!

Klásková. Mluv, sic.

Míchal (vzdorně). Nešla.

Klásková. Aha – A o vrchním je to pravda? Mlynář o tom neví.

Míchal. Jak by věděl. Ved kněžnu na zámeček.

Klásková. A mne tam povedeš ty!

Míchal (se lekne). Já? (Vztekle.) Ne!

Klásková. A hned! Rozsvěť lucernu! (Hledí mu ostře do očí, zvedne pravici a mluví zaklínacím tónem.) Kdes ty, mamono noční, byl, když sv. Jan Krista pána křtil. Pryč od vody!.

Míchal (se za toho zaříkání choulí a ošívá).

Klásková. Ještě ne? Chceš, abych na tě vzala lyčák? (Sahá do kapsy, jakoby tam měla provaz.) Spoutám tě, a přivážu k horkým kamnům, zavolám mlynáře a Bránu.

Míchal (se lekne a ošívá). Ne, to ne!

Klásková. Tak tedy do lesa. Povedeš mě. A světloI

Míchal (dechne do lucerny. Světlo v ní vzplane).

Klásková. Hybaj, kalounkáři s mokrým šosem! (Chytne ho za šos.)

Míchal (šklebě se, zajde do lesa).

Klásková (za ním).

Jednání pátého

Terrasa lesního zámečku. Její střed vybíhá obloukovitě do pozadí; u toho výběžku s balustrádou široké schody v pravo v levo vedoucí dolů k jezírku. S terrasy dvéře v právo, v levo do křídel zámečku. Pod terrasou stromy. Výhled do pozadí na širé lesy za jezírkem. Noc; nad lesy měsíc.

Výstup 1

Ivan.

Ivan (vystoupí po schodech na levo, rozhlédne se terrasou). Nic, ticho; a dole se mně přece zdálo, že se od zámečku ozval lidský hlas. (Naslouchá.) Nic. (Jde k obojím dveřím.) Zavřeno. (Vrátí se, pousedne na balustrádu.) Ticho; tak jsem to chtěl. Voda, les a žádný lidský hlas. (Spokojeně si oddechne.) A verše ne a vzdechy ne – Měsíčku, tady máš pokoj. Jistě se rád díváš sem, když se tu neozývá každý kout protivnou, lidskou veselostí. Nechce se ti z té tišiny, nechce se ti dál přes širé lesy. (Spokojeně.) Ah – (Pojednou sebou škubne, naslouchá.) Hlas! (Naslouchá.) Lidský hlas! (Zlostně.) Kdo se opovažuje, kdo mně to naschvál.

(Je slyšeti, jak klíč rachotí v zámku dveří na pravo.)

Ivan (ustoupí rychle na levo, sejde se schodů, aby ho nebylo vidět, a číhá).