Výstup 2
Vrchní, pak pan Franc a rychtářové.
Vrchní (se opatrně rozhlédne, vytáhne z náprsní kapsy papír, šňupne si, rozbalí papír, čte. pak začne přecházeti, mluví polonahlas. opakuje si z listu, až jej položí na stolek u zdi, a vezme odtud svůj klobouk. S kloboukem v levé postaví se před křeslo pod nebesy, hluboce se klaní a začne): Nejjasnější, vzácné vznešenosti naše nejmilostivější paní, paní kněžno. Dlouho, toužebně očekávaný den nastal nám, (zarazí se nemoha dál, chce sáhnouti po papíru na stolku, postaví se však opět před křeslo a začne): Dlouho, toužebně očekávaný den nastal nám.
Franc (vstoupí a hledí s údivem na vrchního).
Rychtářové (za ním diví se i usmívají).
Vrchní (rázem ustane, vezme rychle papír se stolku). Co – co vy – ah (pánovitě se vztyčí). Povolal jsem vás. Tak abyste věděli, poroučím a přikazuju, abyste jedenkaždý z vás svým lidem, ať pěším, ať koňákům, poručili, jak budou stát při tom vítání řadama, aby jedenkaždý, malý nebo velký, jak mužského tak ženského pohlaví, chasníci nebo družice, aby, až bude vrchnost dojíždět – vy Votrubo tam vzadu co se šklíbíte – povídám, poroučím, ať voláte, to jest křičíte při tom vítání »Vivat!« Všechno ať křičí »Vivat! Vivat!« a kdo nebude, toho mušketýr spraví lískovkou a tady pan kancelářský a ostatní z kanceláře budou hlídat, ti každého, kdož bude takový rebellant Votrubo, že vás dám zavřít, zas už se šklíbíte. Protož ať všichni z plných plic, vesele, radostně volají: Vivat!
Votruba (tenkým hlasem). Vivat!
Vrchní (popuzen). Votrubo! (K panu Francovi.) Pamatujou si ho, to je rebellant, zavřou ho do šatlavy, ale až po tom vítání. (K rychtářům.) Rozuměli jste: vesele »Vivat!«
Rychtáři Rozuměli. Poníženě prosím, rozuměli.
Vrchní (pánovitě). Tak teď jděte a jak jsem povídal.
Rychtáři (se uklánějí a odcházejí).
Vrchní. Pane Franc, počkají.
Výstup 3
Vrchní, pan Franc.
Vrchní. Tady tento, to vědí, že paní kněžnu budu nejprve vítat já. Já první a to není maličkost. Nejprve to skomponírovat a pak se postavit. Pomýšlejí si, kdyby stáli před Její Jasností a měli řečňovat; to by se jim třásla kolena.
Franc. Prosím, to třásla.
Vrchní. Tak tedy. Řeč mám vypulerovanou, ale je trochu dlouhá: tak abych byl jistý, vědí. (náhle) přezkoušejí mne: (dá mu papír) já budu říkat, oni dají pozor, abych nic nevynechal. Tak tedy, už – (Postaví se proti němu.) Nejprve a přede vším kompliment, to se ví, (ale neudělá ho) a pak: Nejjasnější, vzácné vznešenosti naše nejmilostivější paní, paní kněžno! Dlouho očekávaný.
Franc. »Toužebně« prosím.
Vrchní (mrzutě). Co toužebně.
Franc. Prosím, za tím dlouho.
Vrchní (se utrhne). Co pak to nevím? Vždyť jsem to už řekl. Tak tedy: Toužebně očekávaný den.
Franc. Prosím, ráčejí odpustit.
Vrchní. A nepletou mne.
Ťuká se na dvéře.
Výstup 4
Zajíček, za ním Klásek, Sejtko, Zima, předešlí.
Zajíček (s klarinetem v ruce. Petice mu čouhá z kapsy. Hluboce se kloní).
Vrchní. Co je to? Jak se opovažujete! Kdo ho sem pustil a ty tu.
Zajíček. Urozený jemnostpane direktor, Vaší Milosti poníženě netajím, že já jakožto jeden lohovický a spolu bukovický už na osmý rok školní mládenec, spolu klarinetista primarius.
Vrchní. Dal pokoj. Co chce zkrátka!
Zajíček. Já bych poníženě žádal, aby na mne si vzpomenouti ráčili co se týče místa kantorského v městečku.
Vrchní. Člověče, teď, v tuto chvíli! Blázní? Teď když paní kněžna.
Zajíček. Právě proto poníženě prosím. Proto tuhle Sejtko.
Sejtko (ne starý, červený, plných tváří, má lesní roh, klaní se).
Zajíček. A Zima.
Zima (staroch, má také lesní roh; klaní se).
Zajíček. – a tuhle Klásek.
Klásek (klarinet v ruce, klaní se).
Zajíček. My bychom rádi zahráli kasací. Kdyby se ráčili jen slovíčkem přimluvit.
Vrchní. Už jsem řelť; teď nic, nic. A nezdržoval mne.
Zajíček. A tuhle suppliku – (vytáhne ji z kapsy).
Vrchní. Ještě suppliku! Člověče!
Venku rána z hmoždíře.
Vrchní (se leknej).
Franc (se lekne, okamžik mlčí, pak vyrazí). Jezus, že už jedou! (Vyběhne ven hlavním vchodem.)
Vrchní (volá za ním). Bláznějí? To není možná! A kdyby přec? Kdyby vyjeli dřív – Herrgott – my tu a nikdo naproti, co řeknou nahoře. (Jde k oknu.) Ale to ta kosinka Franc – (Otevře okno.) Co je – (Venku šum.) Že jede? (Hlasy venku odpovídají.) Opravdu? (Hlasy odpovídají.)
Vrchní (se obrátí od okna). Jede! Vyjeli dřív! Jako naschvál! To je rána. Herr Gott! Co dělat – (Strká papír do kapsy, béře klobouk.)
Rána z hmoždíře, za ní hned druhá.
Vrchní Už je to tak! (Chce ven.)
Franc (se vrátí sotva dechu popadaje). Prosím, jede, paní kněžna jede.
Vrchní (se na něj oboří). To si odskáčou. Herr Gott! (Vyrazí ven.)
Výstup 5
Pan Franc, předešlí bez vrchního.
Franc (hledí za vrchním, pak se otočí po Zajíčkovi a sumářích, pak nafoukaně, hrozivě se na ně oboří). To je skrze vás, vy jste nás zdrželi, vy jste ho dopálili, vy, vy – Ale uvidíte! Herr Gott! (Vyrazí ven).
Výstup 6
Předešlí bez pana France.
Sejtko. Jářku, na kom my si teď schladíme žáhu?
Klásek. Bože, to by naše máma.
Zima (tajemně, schytrale). Co se mýho rozumu dotejče, jak to pozoruju, já bych čeť a četu, že z té naší kasací nic nebude.
Zajíček. Pro umučení! A má supplika, má ze všech nejmilejší Dornička!
Rána z hmoždíře.
Sejkto. Lidičky, pojďte ! (Kvapí ven.)
Zajíček. Pojďte, pojďte ! (Za Sejtkem.)
Klásek (za Zajíčkem).
Zima (za Zajíčkem).
Okamžik jeviště prázdno. Venku šum, směs hlasů.
Výstup 7
Kněžna, dvořan, starý Žan.
Kněžna (vyjde z leva. K dvořanovi vesele). Zdá se, že jsme přišli tuze brzo.
Dvořan (vážně). Jasnosti, v nejvyšší čas. (K Žanovi.) Můžete jít.
Kněžna. Ale hned nehlaste, že jsme tu. Teprve až kočár dojede.
Žan. Jasnosti račiž dovolit, já starý sluha, pamatuju, jak jsme vítali J. Jasnost nebožtíka pana děda Vaší Milosti. A teď takové vítání.
Kněžna (vlídné). Vy jste mne již uvítal a ostatek jak jsem řekla.
Žan (odejde hlavním vchodem).
Výstup 8
Kněžna, dvořan.
Kněžna. Vy jste, můj milý hrabě, čím dál tím chmurnější.
Dvořan (s tajenou výčitkou). Žel, že nemohu být čím dál tím veselejší.
Kněžna. Tak jako já. A měla bych být nejvážnější, nejdůstojnější, neboť teď právě přijíždím (ukáže k oknu) mezi své poddané a pojedu jejich špalírem. Ach za čtrnácte dní už po sedmé!
Dvořan. Musí to být, když jste sem vyjela.
Kněžna. Ale kdož se toho nadál, kdo to má vydržet, tolik hlučných vjezdů, střílení a troubení, tolik slávy, tolik řečí a tolik koktání. (Ukáže na křeslo.) Vidíte už to také vystrojili. Tam opět sedět, po sedmé, vyslýchat – (náhle). Prosím vás, sedněte si tam.
Dvořan. Já? Jak by bylo možná!
Kněžna. Jenom teď, na chvilku (naléhavě, mile). Jen se usaďte, rychle. (Nutí jej do křesla.)
Dvořan. Ale Jasnosti, já.
Kněžna. Sedněte a seďte!
Dvořan (se usadí).
Kněžna (postaví se před něj, pokloní se a začne). Nejjasnější, vzácné urozenosti.
Dvořan. Jasnosti – (vstává).
Kněžna. Sedět! (pokračuje). Toužebně očekávaný den – (vesele). Znáte to?
Dvoran (vstane). Oh, dobře, ale.
Kněžna. Vy to ani na chvilečku nemůžete poslouchat ? A já musila tak šestkrát sedět a pokaždé jak dlouho, jak dlouho! A dnes opět vyslýchat ta říkání všude stejná, nekonečná, nekonečně nudná a všude na ně odpovídat a pořád totéž a pozor mít, abych se nespletla, abych gratulanty nezmátla. (Strojeně patheticky.) Sestupte s trůnu! Je prý to tak těžké. Ale vám tam nebylo volno; a já bych měla po sedmé tam vystoupit.
Dvoran. Přála jste si sem.
Kněžna. Sem, ano, ven, ven, ano z města pryč z toho únavného, zakletého kruhu nudy, kdež den jako den, hostiny a divadla, pastýřské hry, karusel, ohňostroje, klevety a pletichy; a všecko tak hladké, obaleno, lež i píchnutí, vše opentleno, ověnčeno, přeslazeno, obásněno, neupřímná řeč, strojená tak jako obličej i kadeře. A místo ducha vtip, místo vroucnosti a ohně vypočítavá galantnost.
Dvořan. Společnost má své zákony. Čím kdo výš.
Kněžna. Tím je spoutanější. A já zatoužila po volnosti a hledala jsem ji tady daleko od města.
Dvořan. Je-li možná pravá, celá volnost.
Kněžna. Kdyby tu alespoň změna byla! Ale nuda za nudu. Nežli tu ujde den! Moře, moře. Co jsem čekala a co shledala! Místo jarosti a síly, místo naivní upřímnosti jen pochýlené šíje a hřbety ohnuté. Těšila jsem se na nelíčené tváře, na přímé, jasné pohledy a já stěží mohla komu pohlédnouti do oči, jak se ustavičně klaněli a klaní. Klaní, klaní, klaní. A kde jsem pohled chytila, byl v něm tupý úžas nebo svit otrocké, přeslazené devotnosti.
Dvořan. Takový tu lid. Co jste čekala.
Kněžna (škádlivě). Také nějakého Dafnisa.
Dvořan. Jasnosti!
Kněžna. A vy Chloë nějakou.
Dvořan. Jasnosti, vím co můj úřad žádá, a co důstojnost a snad i – věk. Nejsem z těch, kdož dychtí v Cytheřin háj, věnčit oltář Amorův a snít.
Kněžna. Ó sladké heure du berger. Ach, mně se tu ještě žádný Dafnis nezjevil.
Dvořan (káravě). Jasnosti! A račte pamatovat – (ukáže k oknu).
Rána z hmoždíře, hned za ní druhá.
Dvořan. Slyšíte?
Kněžna. Už dojíždím.
Dvořan. Podívám se. (Stane u okna.)
Kněžna. Ó to vám sama odtud povím. (Stojíc uprostřed sálu, líčí s humorem:) Vjíždím právě ku špalíru, řada v pravo, řada v levo, dvě řady hřbetů ohnutých.
Dvořan (ukáže na křeslo). Ale tam, Jasnosti, musíte, byt i bylo po sedmé.
Kněžna. Ne.
Dvořan. Jasnosti, to musí být. Musíte tam přijmout slib věrnosti a od rychtářů práva a vrátit jim je, v úřadě je potvrdit.
Kněžna. A zase řeči vyslýchat – oh!.
Intrada venku.
Kněžna (zatleská rukama). Už jsem přijela! Už jsem tu, už vítají, haha – prázdný kočár. Už.
Dvořan. A již také o vás vědí. Sem se obracejí. Račte se jim v okně ukázat. (Naléhavě). Prosím, Jasnosti!
Kněžna. V okně ukázat? To ještě nebylo. Ano. (Stane u otevřeného okna.)
Venku: Vivat! Vivat!
Kněžna (se usmívá).
Dvořan. Račte jim pokynout.
Kněžna. Není potřeba. Tam ten krocan červený, to je jistě vrchní, dává jim znamení. Hned uslyšíte »vivat«. Teď!
Venku : Vivat! Vivat!
Kněžna (ku dvořanovi). Slyšíte nadšení a lásku? Za to jim musím pokynout.
Venku intrada, pak : Vivat!
Kněžna. A teď potopa!
Dvořan (vyhlédnuv). Už se to valí. Jasnosti, račte se usadit. Není vyhnutí.
Kněžna. Uvidíte, že je. (Usedne do křesla pod nebesy).
Dvořan (postaví se jí po bok níže křesla).
Výstup 9
Vrchní, polesný, důchodní, kontribuční, pojezdný, farář, pan Franc, Kroužilka, rychtáři, družice s kytkou, družičky.
Vrchní (zardělý, zpocený, šátek v ruce, vcházeje, poroučí panu Francovi tlumeně, ale vzrušeně). Pane Franc, držejí to – špalír – (k úředníkům). Za mnou. (Jde, ukláněje se, ku křeslu).
Úředníci (z hluboka se uklánějíce postaví se v pravo Farář v levo před křeslem).
Pan Franc (postaví také tak rychtáře, z nichž každý má v ruce bílý šátek do cípu a v něm rychtářské právo, rovněž družice postaví také tak v pravo v levo, tak že od křesla do popředí je špalír).
Vrchní (začíná mluvit. Na hlase mu znáti, že je rozčilen). Nejjasnější, vzácné vznešenosti, nejmilostivější paní, paní kněžno ! Toužebně – eh – dlouho, toužebně očekávaný den.
Dvořan (jenž lorgnonem prohlížel shromáždění, obrátí se po kněžně).
Kněžna (usmívajíc se). Pan vrchní.
Vrchní. K službám, ano, chtěl jsem právě.
Kněžna. Jsem přesvědčena o vaší oddanosti, cítím, co hodláte říci, děkuji vám a všem pánům za projev citů i za slavné uvítání.
Vrchní (popleten). K službám – nenadáli jsme se – račte prominout, já, já – ještě tuhle.
Kněžna (rychle). Chcete uvést rychtáře.
Kroužilka (vyrazí před kněžnu a kloní se).
Vrchní. Počkejte!
Kroužilka (drmolivě). Tteteď jjajá.
Kněžna. Nechte jej.
Vrchní (ke Kroužilkoví tlumeně). Zvolna!
Kroužilka (se po něm obrátí, na hlas). Já vím. (Ku kněžně. Začíná zvolna, přemáhaje se. záhy však upadne v drmolivější tempo). Nej-jas-nější, vzácné poctivosti – pan-no.
Úředníci (trnou).
Vrchní (zuřivě pohlédne na pana France).
Dvořan (nutí se do vážnosti).
Kněžna (usmívajíc se pozoruje).
Kroužilka. Vvítá-áme jejejich mimilosti, jejejich mimilosti vzácné ppoctivosti.
Dvořan. Slibujete poddanost za všechny. Práva!
Vrchní (k rychtářům opakuje). Práva!
Kroužilka (se ohlíží), Dydyť eeště – já.
Rychtáři (pokleknou před kněžnou, vyndají práva z bílých šátků a položí práva na stupeň k nohám kněžniným).
Kroužilka (také tak učiní).
Kněžna. Vracím vám práva, stvrzuji vás. Buďte k jiným spravedliví, na sebe přísní.
Vrchní (podává právo za právem kněžně, kteráž je vrací rychtářům).
Kroužilka. Proprossím, já jsem eště nedoříkal.
Vrchní (pln vzteku, tlumeně). Mlčíte!
Kněžna. Doříkále to až o traktaci, která vám bude připravena.
Votruba (tenkým hlasem). Vivat!
Vrchní (tlumeně k panu Francovi). Hned ho zavřou.
Kněžna (vstávajíc). Propouštím vás v milosti, pánové, jsouc potěšena vaším uvítáním; (k rychtářům) též vás.
Družice (s kytkou, již nepokojná, že nemohla říkat, obrátí se k faráři plačky). Jemnostpane.
Farář (ku kněžně). Jasnosti, družička.
Družice (vyrazivši, začne odřikávati). Mnohá léta v blažené spokojenosti.
Farář (uleknuv se, připomíná tlumeně) Titul! Titul!
Družice (nedbajíc). pak ať dojdou věčné radosti – věc – věc.
Kněžna. Děkuji ti a ta kytka je jistě má.
Farář (tiše). Podej kytku.
Družice (ji podá).
Kněžna. Děkuju, hezké to bylo, propouštím vás.
(Všichni odcházejí uklánčjíce se.)
Vrchní. Jasnosti, já bych poníženě prosil.
Kněžna (netrpělivě). Ale jen zkrátka.
Výstup 10
Kněžna, vrchní, dvořan.
Vrchní. Jasnosti, jsem nešťasten; Kroužilka, ten rychtář.
Kněžna (netrpělivě). Co je.
Vrchní. Měl jsem řečníka znamenitého, ale ten schválně nepřišel.
Dvořan. Schválně?
Vrchní. Musím žalovati, že nechtěl.
Kněžna (začne pozorněji naslouchat).
Dvořan. A vzkázal jste mu?
Vrchní. Vzkázal, ano sám jsem u něho byl, osobně.
Dvořan. Poddaný a tak zpurný?
Vrchní. Zpurný je, ano – Co se týče poddanství – no – má svobodný mlýn a robotu nemá. Ale lucernu.
Kněžna. Lucernu? Co je to?
Vrchní. Povinnost posvítit vrchnosti lucernou, kdyby šla od jeho mlýna na starý, lesní zámeček.
Kněžna (čileji). Ah, to je divné. A na zámeček v lese, u jezírka – Vzpomínám si; polesný v Březovicích o něm vykládal, jaká to samota. A ten mlynář odepřel mne uvítat. Proč?
Vrchní. Je hrdý a rabulist. S vrchností se soudí o hranice a starou lípu. V té své hrdosti nedovolil schovance své babičky, aby uvítala Vaši Jasnost vinšem.
Kněžna. To děvče.
Vrchní. Je snad jeho vyvolená.
Dvořan. Sirotek?
Vrchní. K službám, sirotek, a proto patří vlastně vrchnosti. A jak zpurně mne odbyl, ten mlynář totiž; tak mladý a tak se odvážil, tak si troufal!
Kněžna. Ten mlýn je tu ve vsi pod zámkem.
Vrchní. Jasnosti, je kousek za vsí, o samotě.
Kněžna. A ten zámeček? Je prý zajímavý polohou i výstavností. Je zařízen ?
Vrchní. K službám, Jasnosti, ale tak opuštěn.
Dvořan (překvapen, že kněžna se tak zajímá).
Kněžna (k vrchnímu). Děkuji vám. A lid ať je pohoštěn.
Vrchní (se klaní). K službám Jasnosti, ale prosím ještě, jak s tím mlynářem.
Dvoran. Musí být potrestán.
Kněžna. Jak zaslouží. Avšak rozhodnutí odkládám. Jsem unavena. (Odejde v levo.)