Czytaj książkę: «Vláda Královen », strona 2
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gwendolyn klečela na přídi své lodě, rukama svírala zábradlí tak, že jí až bělaly klouby, a pozorovala obzor. Nebýt zábradlí, ani by se neudržela ve vzpřímené poloze. Celá se třásla. Byla slabá, měla hlad a každou chvíli se o ni pokoušely mdloby. Teď však na útrapy zapomněla a v úžasu sledovala to, co se to před nimi objevilo.
Snažila se proniknout zrakem okolní mlhy a stále ještě váhala, jestli se o ni jenom nepokoušejí halucinace.
Před přídí lodi se totiž rýsovala pevnina a přímo ve směru, kterým pluli, byl navíc vidět velký přístav. Z vody se jako brána vypínaly dva mohutné zlaté sloupy. Městské domy měly téměř beze zbytku žlutozelenou barvu. Uvědomila si, že oblaka plynou nějak nepřirozeně rychle, ale nedokázala určit, zda je to tím, že vše v této části světa působilo jaksi jinak, anebo se jí jenom neustále točí hlava.
V přístavu kotvilo ohromné množství bohatě působících lodí, které měly ty nejvyšší stěžně, jaké kdy viděla. Mnohé měly trupy pobité zlatými plátky. Bylo to určitě to nejbohatší město, které ve svém životě spatřila. Rozkládalo se do dálky po pobřeží a stejně tak i hluboko do vnitrozemí. Bývalý Králův Dvůr proti němu působil jako vesnice. Gwen by nikdy předtím ani nenapadlo, že by tolik budov mohlo vůbec stát na jednom místě. Přemýšlela, jací lidé asi tak mohou v takovém městě žít. Musel to být velký národ. Imperiální národ.
Teprve potom si uvědomila, že je mořské proudy nesou přímo do pasti. Brzy budou obklopeni těmi skvělými loděmi a zajati. Pokud je tedy rovnou všechny bez vyptávání nepobijí. Pomyslela na to, jak krutý Andronicus i jeho nástupce Romulus byli. Byl to jednoduše imperiální způsob jednání. Nejspíše by bylo lepší, kdyby všichni umřeli hladem a žízní na otevřeném moři.
Uslyšela, jak se k ní po palubě někdo blíží. Byla to Sandara. I ona byla zesláblá hlady, ale přesto se držela hrdě a vzpřímeně. V ruce držela velký zlatý šperk ve tvaru býčí hlavy s rohy. Třpytil se na slunci. Gwen se dívala, jak se od něj odrážely sluneční paprsky a teprve po chvilce si uvědomila, že to Sandara dělá schválně a vysílá tak směrem k pobřeží signál. Nemířila však na město, ale o poznání dále na sever, kde na pobřeží začínal prales.
Gweniny oči se zavíraly samy od sebe. Jako kdyby se nacházela na pokraji snění a bdění. Udržet se na nohou bylo stále těžší. Už si nebyla jistá, co je skutečnost a co pouhá blouznivá iluze, zapříčiněná hladověním. Najednou spatřila kanoe. Spoustu kanoí, které se doslova vynořily ze břehu, hustě porostlém pralesem. Mířily k jejich lodi. Na nich ke svému překvapení nespatřila hlavní imperiální rasu mohutných vojáků s narudlou kůží a trny na hlavách. Tito byli jiní. I tito muži a ženy byli skvěle rostlí, měli žluté oči a čokoládovou kůži. Sandara na ně hleděla naprosto klidně, jako kdyby je znala. Gwen si uvědomila, že jim její přítelkyně je vlastně velice podobná. Byli to její lidé.
Ani si pořádně nevšimla, že kanoe již stačily doplout k jejich lodi. Ozvaly se zvuky železných háků, zasekávajících se do dřevěných částí trupu a potom se najednou celé těleso pohnulo jiným směrem. Kanoe je, podobné velkému hejnu ptáků, odvážely pryč od města. Gwen si mátožně uvědomila, že jim tito lidé chtějí pomoci a odvést je někam jinam, než do toho obrovského imperiálního přístavu.
Byli taženi více na sever, kde Gwen po chvíli spatřila průchod, zakrytý bujným porostem a vedoucím do skryté zátoky. Unaveně zavřela oči a v duchu si hluboce vydechla.
Po chvíli je zase otevřela a uvědomila si, že na vteřinku musela usnout. Stále ještě napůl stála, napůl visela přes zábradlí a dívala se, jak jsou vlečeni do zátoky. Najednou se jí zatočila hlava a ona se tak naklonila ještě více kupředu. A pak už to bylo příliš a ona zjistila, že se nedokáže zase zaklonit zpátky. Vykulila oči a snažila se pevněji chytit zábradlí, ale její prsty byly slaboučké jako jarní tráva. O okamžik později se převalila přes zábradlí a padala do vody.
Srdce se jí rozbušilo panikou. Nemohla uvěřit, že po tom všem, čím prošli, nakonec zemře takovou smrtí, když už jsou tak blízko očividně přátelskému přístavu.
Už se ocitla celá ve vzduchu, ale tu za sebou najednou uslyšela zavrčení a zároveň pocítila, jak ji silné čelisti chňaply za halenu na zádech. Najednou byla jako kotě tažena zpátky nahoru, přes zábradlí a nakonec až na palubu. Poměrně tvrdě na ni dopadla, ale byla tak ochablá a unavená, že ji to ani moc nebolelo.
Spatřila vedle sebe stát Krohna. Vděčně se na něj usmála. Měla radost nejen z vlastní záchrany, ale i z toho, že ho vidí živého a zdravého. Vypadal mnohem hubenější, než jak jej dříve vídávala. Uvědomila si, že už jej v tom chaosu, který je poslední dobou provázel, vlastně úplně přestala sledovat. Naposledy, co jej spatřila, bylo, když musel jít do podpalubí, protože se na ně hnala bouře. Musel se tam celou dobu někde skrývat a za celou tu dobu nejspíše vůbec nic nejedl. Dost možná chtěl i ušetřit jídlo pro ostatní. Takový Krohn skutečně byl. Na sebe myslel vždy až nakonec. Teď, když se znovu přiblížili k pevnině, se vydal na palubu a dorazil právě včas, aby ji zachránil.
Několikrát jí olízl tvář a přátelsky zamručel. Gwen jej z posledních sil objala. Potom si lehla na palubu. Leopard se ochranářsky uložil vedle ní a čumákem jí strkal do ramene. Najednou působil, jako kdyby byla posledním domovem a jistotou, které mu na světě ještě zůstaly.
*
Gwendolyn ucítila na rtech, jazyku i tvářích a krku sladkou, chladivou tekutinu. Otevřela pusu a hltavě ji polykala. Téměř okamžitě se jí po těle začala rozlévat prazvláštní vlna vzrušení a osvěžení.
Otevřela oči, nadále nepřestávala pít a zároveň si prohlížela neznámé tváře, které se mačkaly všude kolem ní. Nakonec se ze samé lačnosti rozkašlala.
Někdo jí pomohl se posadit, aby se nezadusila. Na zádech jí přistálo několik jemných poplácání.
„No tak, no tak,“ ozval se hlas, „pij pomalu.“
Byl velmi laskavý. Zcela jistě to byl hlas patřící léčiteli. Záhy před ní podřepl starý muž s tváří zbrázděnou vráskami, které se v úsměvu, na tváři objevivším se, ještě více prohloubily.
Rozhlížela se kolem po neznámých obličejích Sandařina lidu. Všichni se na ni tiše dívali, jako kdyby snad byla nějakým exotickým zvířetem. Měla strašlivý hlad a ještě horší žízeň. Kousek od sebe spatřila měch, ve kterém byla ona tekutina. Jako šílená se po něm natáhla a otočila jej k ústům. Zuřivě pila a pila, zuby kousala do kožených okrajů měchu, jako kdyby už se nikdy v životě neměla napít znovu a mok jí tekl po celém obličeji.
„Pij pomalu,“ ozval se znovu ten hlas. „Nebo ti bude špatně.“
Znovu se rozhlédla kolem a tentokrát si svého okolí všimla více. Mezi Sandařinými lidmi spatřila i urostlé bojovníky, kteří teď byli i na její lodi. Také viděla svou posádku, poslední přeživší z Prstenu, jak každý klečel, seděl anebo ležel, kdekoliv, kde to zrovna bylo možné. Obdrželi stejný nápoj jako ona. Všichni si tam na moři sáhli na dno. Nedaleko zahlédla Illepriu, jak zrovna krmí děťátko, které Gwen zachránila na Hořejších ostrovech. S radostí slyšela pláč té malé holčičky, protože to znamenalo, že i ona to přežila. Gwen ji předala Illeprii v okamžiku, kdy už byla příliš slabá na to, aby ji sama mohla nosit. Teď jí pohled na ni znovu dovedl k myšlenkám na Guwayna. Musí udělat všechno proto, aby alespoň toto dítě přežilo.
Každou vteřinou cítila, jak se jí vracejí síly. Znovu se napila onoho nápoje a přemýšlela, co v tom asi tak může být. Už teď byla těm snědým lidem ohromně vděčná. Všechny je zachránili.
Vedle ní se ozvalo zamručení. Krohn stále ležel vedle ní a čumákem se dožadoval její pozornosti. Nabídla mu měch s nápojem a on jej okamžitě hltavě přijal. Srdečně jej podrbala na hlavě. Opět jí zachránil život. Pohled na něj jí nutně podsouval myšlenky na Thora. Kde asi tak je?
Rozhlédla se po Sandařiných lidech a nevěděla, jak jen jim poděkovat.
„Zachránili jste nás,“ řekla. „Dlužíme vám vlastní životy.“
Podívala se na Sandaru, která teď přišla a sedla si vedle ní. Zároveň však zakroutila hlavou.
„Můj lid nevěří na žádné dluhy,“ řekla. „Odměnou je nám čest plynoucí z pomoci někomu, kdo je v nouzi.“
Najednou se lidé začali rozestupovat, aby uvolnili cestu vážně vypadajícímu muži. Zcela jistě to byl jejich vůdce. Mohlo mu být asi tak padesát let, měl ostře řezané rysy a tenké rty. Došel ke Gwendolyn a sedl si na bobek. Na krku nosil velký náhrdelník, udělaný z lastur tyrkysové barvy, jenž se na slunci matně třpytil. Pokýval hlavou na pozdrav. V jeho pohledu byla patrna velká účast a zájem.
„Já jsem Bokbu,“ řekl hlubokým, autoritativním hlasem. „Vyslyšeli jsme Sandařin signál, protože je jednou z nás. To, že jste tady, pro nás znamená riskování našich životů. Pokud by se to imperiální jednotky dověděly, do jednoho by nás nechali povraždit.“
Vstal a založil si ruce v bok. Sandara a onen léčitel pomohli Gwendolyn rovněž pomaloučku vstát. Podívala se na Bokbua. Ten si jenom povzdechl a pohledem přehlédl její zbídačenou loď a posádku.
„Už je jim líp. Musejí odejít,“ ozval se hlas.
Gwen se otočila k mohutnému bojovníkovi, který na sobě neměl halenu jako ostatní a v ruce třímal dlouhé kopí. Došel k Bokbuovi a chladně si jej přeměřil.
„Pošli tyhle cizáky zpátky na moře,“ dodal. „Proč bychom kvůli nim měli riskovat krky?“
„Já jsem z tvé krve,“ řekla Sandara a přísně se na muže podívala.
„Právě proto jsi sem tyhle lidi nikdy neměla přivádět. Všechny nás tím ohrožuješ,“ vyštěkl.
„Měli bychom se za tebe stydět,“ řekl Sandara. „Copak jsi zapomněl na pravidla pohostinnosti?“
„Právě to, že je přivádíš sem, je hodné studu,“ opáčil.
Bokbu zvedl ruce, aby obě strany uklidnil.
Chvíli jenom klidně stál a přemýšlel. Gwendolyn to všechno sledovala. Byla to vskutku prekérní situace. Vydat se znovu na moře by pro ně znamenalo jistou smrt, ale zároveň také nechtěla ohrozit lid, který jí nezištně podal pomocnou ruku.
„Nechceme dělat žádné potíže,“ řekla směrem k Bokbuovi. „Opravdu vás nechci ohrozit. Okamžitě odsud odjedeme.“
Bokbu zakroutil hlavou.
„Ne,“ odpověděl. Potom se na Gwen dlouze a zvědavě zadíval. „Proč jsi sem své lidi přivedla?“
Gwendolyn si povzdechla.
„Utíkáme před obrovskou armádou,“ odpověděla. „Zničili náš domov. Jenom hledáme jiné místo, kde bychom mohli žít.“
„Vybrali jste si dost špatné místo,“ řekl ten bojovník. „Tohle váš domov nebude.“
„Ticho!“ okřikl jej Bokbu, tentokrát již rozzlobeným hlasem. Bojovník okamžitě poslechl.
Náčelník se znovu zadíval Gwen do očí.
„Jsi vznešená žena,“ řekl. „Vidím ti na očích, že jsi přirozenou vůdkyní. Vedeš své lidi dobře. Pokud vás pošlu zpátky na moře, zcela jistě tam zemřete. Možná ne hned dnes, ale v horizontu několika málo dní je to více než jisté.“
Gwendolyn věděla, že teď nesmí uhnout pohledem.
„Pak tedy zemřeme,“ odpověděla. „Nechci vidět tvé lidi umírat proto, aby ti moji mohli žít o trochu déle.“
Dlouho se na něj jenom dívala tak, jak se na šlechtičnu vysokého původu slušelo a patřilo. Všimla si přitom, že tím na Bokbua učinila dojem. Vzduch naplnilo napjaté ticho.
„Vidím, že ti v žilách koluje i krev válečníků,“ řekl. „Zůstaneš s námi. Tvoji lidé se tu mohou zotavit, dokud nebudou zase zdraví a silní. Nezáleží na tom, kolik měsíců to zabere.“
„Ale můj náčelníku…“ začal onen bojovník.
Bokbu se na něj jenom přísně podíval.
„Už jsem rozhodl.“
„Ale jejich loď!“ protestoval muž. „Pokud zůstane v přístavu, imperiáni na to přijdou. Všichni budeme mrtví ještě předtím, než začne měsíc znovu dorůstat!“
Náčelník se zadíval na stožár, potom na trup lodi a o všem přemýšlel. Gwen se mezitím rozhlížela po okolí. Byli teď hluboko uvnitř skrytého přístavu, chráněného střechou z větví stromů. Přesto však za nimi bylo možno spatřit otevřené moře. Musela uznat, že má ten bojovník pravdu. Najdou je tu.
Náčelník se na ni krátce podíval a pokýval hlavou.
„Chceš zachránit svůj lid?“ zeptal se.
Gwen odhodlaně přikývla.
„Ano.“
Pokýval hlavou na souhlas.
„Vůdci musejí dělat těžká rozhodnutí,“ řekl. „Teď nadešel čas na to tvoje. Chcete zůstat s námi, ale vaše loď nás jistojistě přivede do hrobu všechny. S radostí váš lid přijmeme, ale loď musí zmizet. Budeme ji muset spálit. To je naše podmínka pro vaše přijetí.“
Gwenino srdce se při tom pomyšlení sevřelo. Podívala se na svou loď. Loď, která je donesla přes celé moře a zachránila její lidi před pohromou. Vůbec se nedokázala odhodlat se toho věrného korábu zbavit. Navíc to byla jediná možnost, jak se odsud mohou dostat.
Jenže kam by vlastně měli jít? Znovu se vydat na stezku smrti napříč oceánem? Její lidé se teď stěží udrželi na nohou. Potřebovali čas na uzdravení a odpočinek. Potřebovali střechu nad hlavou a místo, kde mohou na nějaký čas v klidu nabírat síly. Pokud spálení této lodi je cenou, kterou musí zaplatit za jejich životy, pak by to měla udělat. Pokud by se později rozhodli vyrazit znovu na moře, budou si muset jednoduše obstarat nějaké jiné plavidlo. Anebo jej postavit. Teď však musí především přežít. Na tom jediném momentálně záleželo.
Podívala se na náčelníka a přikývla.
„Budiž tedy,“ řekla.
Bokbu spokojeně přikývnul a dokonce se jí na vyjádření svého uznání mírně poklonil. Potom se otočil a vydal několik rozkazů. Muži kolem se pustili do práce. Vydali se k prstenským, posedávajícím různě na palubě. Pomáhali jim vstát a odváděli je pryč z lodi. Postupně po dlouhém prkně procházeli Godfrey, Kendrick, Brandt, Atme, Aberthol, Illepria, Sandara a mnozí další, kteří jí na světě ještě zbyli, a znovu usedali na zemi v přístavišti.
Gwendolyn čekala, dokud loď neopustil i poslední z jejích poddaných. Nakonec zůstala na palubě úplně sama spolu s Krohnem a náčelníkem Sandařina lidu.
Ten v ruce už třímal zapálenou pochodeň, kterou se chystal loď zapálit.
„Ne,“ řekla Gwen a chytila jej za zápěstí.
Překvapeně se na ni podíval.
„Tohle bych měla udělat sama,“ dodala.
Potom mu opatrně vzala těžkou hořící pochodeň z ruky, otočila se k hromadě skasaných plachet ležících opodál a natáhla se k ní. Po tváři jí přitom skanula slza.
Vysušené pláto rychle chytilo plamenem a šířilo jej všude po lodi.
Zahodila pochodeň dál na palubu a potom už s Krohnem i Bokbuem po prkně opouštěla loď. O několik vteřin později se její noha poprvé dotkla nové země, která se jim měla odteď stát novým domovem.
Rozhlédla se kolem a spatřila především neprostupný prales, vyplněný skřeky roztodivných ptáků a zvířat, které nikdy předtím neslyšela.
Mohl by toto být nový domov?
KAPITOLA PÁTÁ
Alistair klečela na studeném kameni, zábla ji kolena, a sledovala, jak první paprsky prvního slunce začínají osvěcovat vrcholky hor Jižních ostrovů a postupně klesají do údolí. Její ruce se třásly. Klečela zamčená v dřevěné kládě. Její zápěstí i krk spočívaly nepohodlně v otvorech, kde předtím trpěla už spousta vězňů před ní. Když s obtížemi otočila hlavou, mohla na dřevě spatřit stopy po krvi, protože se vězňům v této kládě rovnou i stínaly hlavy. Každou buňkou těla cítila smutnou energii onoho kusu dřeva, který dříve existoval jako strom a byl živý. Kromě krvavých stop neslo i množství škrábanců, když popravčí meč či sekera nebyly zcela přesné. Cítila z něj dokonce i emoce a strachy lidí, kteří tu čekali na popravu. Nic by jí nemohlo působit větší utrpení, než právě toto.
Přesto však své utrpení snášela pokud možno vznešeně. Dívala se na východ slunce a byla si v té chvíli jistá, že další již nespatří. Najednou pro ni každá vteřina měla neopakovatelný význam. Rozhlížela se po okolí v tom nepříliš teplém ránu, ještě ochlazovaném větrem, a nemohla se na tu krásu vynadívat. Ostrovy teď působily jako to nejnádhernější místo na světě. Stromy kvetly plejádami barev od oranžové přes červenou a růžovou až k bílým květům, a zároveň už na nich visely i těžké plody, rovněž oplývající všemožnými barvami. Fialoví ranní ptáčci a velké oranžové včely již naplňovaly vzduch svým bzukotem a všechno se to nořilo do sladké vůně květů. Mlhy ležící v údolích se při dotyku slunečních paprsků třpytily a dodávaly obrazu skutečně kouzelný nádech. Ještě nikdy necítila s žádnou zemí takové souznění. Kdyby byl osud býval alespoň trochu příznivější, dokázala by tu spokojeně žít až do smrti.
Uslyšela za sebou kroky těžkých bot dopadajících na skalní podloží. Přicházel Bowyer. V rukou třímal obrovskou dvousečnou sekeru a ošklivě se na Alistair mračil.
Za ním již přicházely stovky jihoostrovanů, kteří se měli stát svědky. Všichni to byli Bowyerovi věrní a teď utvořili na kamenném prostranství kruh. Ona se ocitla v jeho středu, přibližně dvacet metrů od ostatních. Jediný, kdo s ní v kruhu zůstal, byl Bowyer. Nikdo nechtěl být příliš blízko až vytryskne krev.
Bowyer si se sekerou neklidně pohazoval. Očividně chtěl už mít celou záležitost za sebou. Alistair mu přitom mohla číst v očích, jak moc se ten muž chce stát králem.
Jedna věc ji ale přesto těšila. Jakkoliv nespravedlivé tohle bylo, její oběť nakonec umožní Erecovi žít. A to pro ni znamenalo víc než vlastní život.
Bowyer přistoupil, naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha tak tiše, že to mohla slyšet jenom ona sama:
„Buď klidná. Tvoje smrt bude rychlá a čistá,“ řekl. „Stejně jako Erecova.“
Alistair se na něj vyděšeně podívala.
Zašklebil se jí do obličeje. Opět jenom tak jemně, aby to mohla vidět ona, ale ne nikdo z diváků.
„Přesně tak,“ dodal tiše. „Možná se to nestane dnes a možná ani za několik měsíců. Ale jednoho dne, až to bude nejméně čekat, zjistí tvůj manžel, že má v zádech zaražený můj nůž. Chtěl jsem, abys to věděla, než tě pošlu do pekla, kam patříš.“
Ustoupil dva kroky stranou, pevně sevřel topůrko sekery, zvedl ji nad hlavu, zaklonil se a připravil k úderu.
Alistair klečela na kameni a její srdce se mohlo zbláznit. Teprve teď si plnou měrou uvědomila, jak zlý ten muž vlastně je. Nebyl jenom zaslepený vlastními ambicemi. Byl to navíc také lhář a zbabělec.
„Propusť ji!“ prořízl ranní ticho najednou vysoký hlas.
Mezi Bowyerovými strážnými, umístěnými chytře u vstupu na prostranství, se rozpoutal jakýsi chaos. Alistair byla překvapená a zároveň ohromně vděčná, když spatřila, že se přes stráže snaží prodrat Erecova matka a sestra. V tvářích obou se zračilo nejvyšší znepokojení.
„Je nevinná!“ křičela bývalá královna. „Nesmíš ji zabít!“
„To bys vážně zabil ženu?!“ křičela Dauphine. „Je tu cizinka. Nech ji být. Pošli ji zpátky do její země. Ona nemusí mít s našimi záležitostmi nic společného.“
Bowyer se k nim otočil a zahřměl:
„Je to cizinka, která se chtěla stát naší královnou. A také zabít našeho krále.“
„Jsi lhář!“ vykřikla Erecova matka. „Nikdy by ses z fontány pravdy nenapil!“
Bowyer si po očku prohlížel tváře přihlížejících.
„Je tu někdo, kdo by snad zpochybňoval moje nároky?“ pronesl zvučně a přitom si přísně prohlížel jednoho po druhém.
Alistair se snažila je sledovat rovněž a doufala, že spatří vzdor. Jenže všichni ti muži, všichni ti stateční bojovníci, pocházející povětšinou z Bowyerova kmene, teď klopili zrak k zemi jako kluci, přistižení při nějaké lumpárně. Nikdo se neodvažoval se mu postavit.
„Já jsem váš šampion,“ zahřměl Bowyer. „Porazil jsem na turnaji všechny protivníky. Nezbyl tu už nikdo, kdo by mě dokázal porazit. Ani jeden. Pokud si to někdo z vás nemyslí, může teď předstoupit.“
„Nikdo, až na Ereca!“ ozvala se znovu Dauphine.
Bowyer se na ni zamračil.
„A kde je teď? Leží v posteli a umírá. Jihoostrované přece nebudou mít za krále mrzáka. Já jsem váš král. Já jsem váš šampion. Tak káží zákony naší země. A můj otec byl navíc králem před tím Erecovým.“
Královna i Dauphine se vrhly kupředu, aby jej samy zastavily, ale Bowyerovi muži je chytili za paže a stáhli zpátky. Alistair mezi nimi spatřila i Erecova mladšího bratra Stroma. Měl ruce svázané za zády a i on se snažil uvolnit, ale pouta držela pevně.
„Za tohle zaplatíš, Bowyere!“ křičel.
Mohutný bojovník jej ale ignoroval. Namísto toho se otočil k Alistair a chystal se znovu zaujmout pozici pro popravu. Nadešla její poslední chvíle.
„Život je nebezpečný, pokud jej postavíš na lžích,“ řekla mu.
Zamračil se a nepokojně přešlápl. Brnkla na správnou strunu.
„A to budou i tvoje poslední slova,“ řekl.
Potom rychle pozvedl sekeru a napřáhl se.
Alistair zavřela oči a věděla, že už za malinkou chviličku bude celý její svět nahrazen prázdnou tmou.
Ta chvíle jako kdyby se ale náhle roztáhla do nekonečna. Před očima se jí míhaly všemožné obrazy. Znovu viděla situaci, když se poprvé setkala s Erecem. Bylo to doma v Prstenu, v hradu Vévody ze Savarie. Tehdy tam jenom pomáhala jako služka při hostině na počest Erecova příjezdu a zamilovala se do něj na první pohled. Tu lásku teď pocítila stejně jako onoho prvního dne.
Viděla také svého bratra Thorgrina, avšak z nějakého důvodu nebyl v Prstenu a v Králově Dvoře, ale v nějaké cizí, daleké zemi mimo Prsten. Především však viděla vlastní matku. Viděla, jak stojí na okraji útesu před jejím hradem, vypínajícím se do výšky nad skalnatým mořským pobřežím. Vzpínala k ní ruce a sladce se na ni usmívala.
„Moje dceruško,“ řekla.
„Matko,“ odpověděla Alistair, „už brzy se k tobě přidám.“
Matka však překvapivě zakroutila hlavou.
„Tvůj čas ještě nepřišel,“ řekla. „Tvůj osud na tomto světě ještě není zcela naplněn. Ještě tě toho hodně čeká.“
„Ale jak to, matko?“ Zeptala se Alistair. „Jak bych tohle mohla přežít?“
„Jsi mocnější než celý tento svět,“ zněla odpověď. „Ta čepel, ten smrtí zavánějící kus železa, ten je přece částí tohoto světa. Kláda, která tě poutá, je také jenom kus světa. Tebe mohou omezovat jenom do chvíle, kdy na něco takového budeš sama věřit a dovolíš, aby tě to ovlivňovalo. Ty sama jsi především duše, světlo a energie. V tom tkví tvoje skutečná síla a podstata. Jsi nade vším pozemským, dcero. Jsi to ty, kdo drží tvé tělo v té kládě, protože to tomu kusu starého dřeva jednoduše dovolíš. Problém, kterému teď čelíš, není problémem fyzické síly, ale víry. Věř v sebe sama. Jak silná je tvoje víra?“
Během vteřinky, kdy čepel putovala prostorem, vedla klečící Alistair celou tu rozpravu. Matčina slova jí zněla v hlavě.
Jak silná je tvoje víra?
Alistair zapomněla na rozbolavělé údy, pustila z hlavy tvrdý kámen i to svazující dřevo a plně se oddala do náruče víry. Vizualizovala si všechny zaběhnuté představy o fyzickém světě, sbalila je do koule a potom odložila stranou. Namísto toho namířila svou pozornost na jedinou nejvyšší sílu, která byla všemu ostatnímu nadřazená. Sílu, která tento svět stvořila. S tou se teď musela ztotožnit.
Jakmile tak učinila, pocítila náhle mocný příval energie. Okamžitě začal proudit jejím tělem. Najednou se cítila větší a mocnější, než cokoliv jiného. Cítila se nezničitelná. Její mysl se naplnila energií tak silnou, že přímo slyšela, jak jí bzučí v uších. Dlaně ji přitom pálily, jako kdyby je položila na kámen rozpálený od slunce. Mohutné teplo se rovněž soustřeďovalo v oblasti uprostřed jejího čela. Byla silná, mocná a neporazitelná. Silnější než ta směšná kláda, tlustá jako tělo válečného hřebce. To byla jenom hmota. Nic víc.
Otevřela oči a svět se znovu začal vracet do své normální rychlosti. Podívala se na Bowyera, který se nad ní už nakláněl se sekyrou a mračil se jako sám pán pekel.
Pozvedla paže. Kláda, která jí předtím nedovolovala ani ten nejmenší pohyb, najednou zapraštěla a potom se rozletěla na třísky. V tom stejném pohybu se Alistair odrazila z klečících nohou, jednu dlaň bleskurychle namířila na Bowyera, zatímco druhou na jeho velikou sekeru. Se zbraní se v té chvíli stalo něco stěží pochopitelného. Kov sekery během zlomku vteřiny žhavě zazářil a potom roztál. Dopadl k Bowyerovým nohám jako hromada vyvřelé lávy a opět okamžitě ztuhnul. Dřevěné topůrko se rozpadlo na prach Bowyerovi přímo v ruce.
Hromotluk ťal, ale v té chvíli už vlastně neměl čím. Nečekaně lehká ruka jej vyvedla z rovnováhy. Zapotácel se směrem kupředu a skončil na kolenou.
Alistair se otočila a pohledem krátce zapátrala v davu. Okamžitě našla to, co hledala. Myslí vydala další příkaz a od opasku jednoho z vojáků jako střela vyletěl jeho meč. Proletěl prostorem a měkce přistál v dlani její natažené ruky.
V jediném bleskurychlém pohybu zavířila mečem a nakonec jím ťala po Bowyerově odkrytém krku.
Dav se teprve nyní zmohl na první užaslý výkřik. Popraviště se i dnešního dne dočkalo spršky krve a useknuté hlavy, dopadnuvší s vlhkým žuchnutím na kámen. Bowyerovo tělo se zhroutilo hned vedle ní.
Zemřel na tom stejném místě, kde ještě před chvilkou chtěl mít mrtvou Alistair.
Dav se rozkřičel. Alistair viděla, jak se Dauphine konečně podařilo vymanit z rukou zaskočeného zbrojnoše. Zároveň mu vytrhla z opasku dýku a zkušeným pohybem mu podřízla krk. Potom rychle přeřezala provaz, který poutal Stromovy ruce. Ten okamžitě sáhl po meči zneškodněného zbrojnoše. Sehnul se pro něj, vytrhl jej z jeho pochvy a už v podřepu začal sekat kolem sebe. Než se znovu napřímil, stačil zabít tři další.
S Bowyerovou neočekávanou smrtí najednou nikdo pořádně nevěděl, jak se zachovat. Začaly se ozývat výkřiky. Vývoj událostí očividně povzbudil ty, jejichž loajalita k Bowyerovi byla vratká a oni si teď znovu rozmýšleli, na kterou stranu chtějí patřit. Navíc se na plošině objevila skupina Erecových mužů a spěchala na pomoc Stromovi. Okamžitě se pouštěli do boje s Bowyerovými věrnými.
Situace se rychle obracela ve prospěch Erecovců. V Bowyerových řadách bylo navíc mnoho těch, kteří si svou věrnost rozmysleli a odhazovali teď svoje zbraně. Zbývající, skutečně loajální, se záhy dali na útěk. Strom se v čele ostatních okamžitě vrhl za nimi.
Alistair stála stále s mečem v ruce a sledovala, jak všude po okolí začínají šarvátky a jak postupně přerůstají v bitvu. Brzy se už i z údolí pod hradem začalo ozývat dunění rohů, jako kdyby se celý ostrov rozděloval na dvě válčící strany. Poklidně začínající ráno se pomalu ale jistě měnilo v dopoledne, které uslyší mnoho křiku a třeskotu mečů i zbroje. Občanská válka na Jižních ostrovech právě začala.
Alistair svírala v ruce meč toho bojovníka a věděla, že byla právě zachráněna jenom díky milosti Boží. Cítila se jako znovuzrozená a mnohem mocnější než kdykoliv předtím. Naplnění jejího osudu ji volalo. Navzdory tomu, co mělo přijít, cítila optimismus. Věděla, že Bowyerovy jednotky budou poraženy a spravedlnosti bude učiněno za dost. Věděla, že se Erec zase postaví na nohy a nakonec se spolu přece jenom vezmou. Alistair bude již brzy královnou Jižních ostrovů.
