Czytaj książkę: «Pochod Králů »

KAPITOLA DRUHÁ

Thor uchopil klepadlo těžkých dřevěných dveří a zatáhl za něj vší silou, kterou měl. Dveře se pomalu a s vrzáním otevřely a odhalily vstup do královské komnaty. Vstoupil dovnitř a pocítil husí kůži okamžitě poté, co překročil práh. Jasně cítil nějakou nečistou sílu, která ležela v místnosti jako chuchvalec hutné mlhy.

Postoupil hlouběji do místnosti a za zvuků praskajících pochodní vykročil k tělu, které leželo bezvládně na podlaze. Okamžitě vycítil, že se jedná o krále, že ten byl zavražděn – že jej Thor nedokázal dostatečně a včas varovat. Napadlo ho, kde v tu chvíli asi byli strážní nebo kdokoliv jiný, kdo by mohl pomoci.

Thorova kolena se rozechvěla, když učinil posledních několik kroků k tělu, poklekl, uchopil krále za rameno a otočil jej.

MacGil, jeho bývalý král, teď před ním ležel s očima široce otevřenýma, mrtev. V jeho hrudi byla zabodnuta zdobená dýka.

Thor se rozhlédl a všiml si, že opodál stojí jeden z králových sluhů. Držel velký, drahokamy ozdobený pohár, který Thor viděl předtím na hostině. Pohár byl celý z ryzího zlata a byl pokrytý řadami rubínů a safírů. S pohledem upřeným do Thorových očí sluha přistoupil blíže a vylil obsah poháru na královu hruď. Víno se od krále odráželo do všech stran a pokropilo i Thorovu tvář.

Záhy na to Thor uslyšel zahvízdnutí a uviděl svou sokolici, Estopheles, která přistála na králově hrudi a olizovala víno z jeho tváře.

Potom Thor uslyšel další zvuk a poznal, že je to Argon. Stál nad ním a strnule se díval dolů. V jedné ruce držel zářivou královskou korunu a v té druhé svou hůl.

Argon obešel mrtvého a posadil korunu pevně na Thorovu hlavu. Ta se vlastní vahou pomalu posunula do perfektní pozice a nakonec pohodlně objala Thorovy spánky. Chlapec se na Argona tázavě podíval.

„Teď jsi králem ty,“ pronesl Argon.

Thor zamrkal a když znovu otevřel oči, stáli před ním všichni členové Legie i bratrstva Stříbrných. Byly tam stovky mužů a chlapců, které se nějak vtěsnaly do té nepříliš rozměrné komnaty a teď se na něj všichni dívali. A potom, jako jeden muž, poklekli a uklonili se tak hluboko, že se téměř dotýkali tvářemi podlahy.

„Náš král,“ ozval se sbor hlasů.

Vtom se Thor probudil. Vzpřímeně seděl, ztěžka dýchal a rozhlížel se kolem sebe. Byla tam tma, vlhko a jemu po chvíli došlo, že sedí na kamenné podlaze a zády se opírá o kamennou zeď. Zamžoural do temnoty a uviděl železné mříže, za nimiž poblikávala pochodeň. Potom si vzpomněl. Je přece ve vězení. Přivlekli ho sem po událostech na hostině.

Vzpomněl si i na toho strážného, který mu dal pěstí do tváře a došlo mu, že musel po té ráně omdlít. Jak dlouho byl mimo, to nebyl schopen ani odhadnout. Pohodlněji se opřel o zeď, několikrát se zhluboka nadechl a snažil se dostat z hlavy ten hrozný sen. Zdál se tak skutečný. Thor se modlil, aby to nebyla pravda, a aby král byl v pořádku, živ a zdráv. Ale obraz mrtvého MacGila byl pevně zakořeněný v jeho myšlenkách. Mohl ten sen být skutečný? Anebo to tentokrát je opravdu jenom obyčejný sen?

Najednou do něj někdo rýpnul špičkou boty. Thor se podíval vzhůru a uviděl, že nad ním stojí jakási postava.

„Je na čase se vzbudit,“ ozval se hlas. „Čekám už hodiny.“

V mihotavém světle Thor zahlédl tvář chlapce zhruba stejného věku jako byl on sám. Byl hubený, drobný, měl propadlé tváře a poďobanou pleť. V jeho nazelenalých očích ale zahlédl inteligenci a něco, co by se možná mohlo nazvat dobrým charakterem.

„Já jsem Merek,“ řekl. „sem tvůj spoluvězeň. Za co tady seš?“

Thor se napřímil ve snaze pořádně si na všechno vzpomenout. Potom se znovu opřel zády o zeď, prohrábl si rukama svoje vlasy a snažil se poskládat utržky paměti zpátky do původního obrazu.

„Říkali, že ses pokusil zabít krále,“ pokračoval Merek.

„To se teda pokusil, a my ho roztrháme na malý kousky, jestli se někdy dostane z těhle mříží zase ven,“ zavrčel odkudsi hlas.

Odevšad se ozvalo řinčení plechových hrnků o mříže cel. Thor se rozhlédl a uviděl chodbu lemovanou z obou stran celami, ve kterých stáli strašidelně vyhlížející vězni. Strkali své hlavy mezi mříže a v plápolavém světle pochodní se na něj mračili. Většina z nich byla neoholená, chyběly jim zuby a někteří vypadali, že už musí tady dole dřepět celé roky. Byl to odporný pohled a Thor se po chvíli přinutil odvrátit se. Opravdu se ocitl na tomhle místě? To tu má zůstat s těmihle lidmi navždycky?

„Nestarej se o ně,“ řekl Merek. „Tady v cele jsem jenom já a ty. Oni se sem nedostanou. A mně je jedno jestli ses pokusil otrávit krále nebo ne. Nejradši bych to udělal sám, kdybych mohl.“

„Já jsem neotrávil krále,“ řekl Thor rozhořčeně. „Neotrávil jsem nikoho. Pokoušel jsem se ho zachránit. Všechno, co jsem udělal bylo, že jsem mu z ruky vyrazil jeho pohár.“

„A jak si věděl, že ten pohár byl otrávený?“ ozval se z chodby hlas někoho, kdo je zřejmě poslouchal. „Předpokládám, že díky magii.“

Chodbou mezi celami se rozlehl cynický smích.

„Je to věštec!“ vykřikl někdo posměšně.

Ostatní propukli v novou vlnu smíchu.

„Ne, prostě se jenom trefil,“ zařval další hlas a dále krmil veselí v celách.

Thor se mračil, když poslouchal ta obvinění a měl sto chutí jim všem něčím tu jejich zábavu zarazit. Věděl ale, že by jenom plýtval svým časem. Navíc, on se přece nemusel zodpovídat těm tady dole.

Merek si jej prohlížel pohledem, který nebyl tak skeptický jako pohledy ostatních. Zdálo se, že zvažuje co je na Thorově obvinění pravdy.

„Věřím ti,“ řekl po chvíli tiše.

„Opravdu?“ zeptal se Thor.

Merek pokrčil rameny.

„Koneckonců, kdyby ses pokoušel krále otrávit, byl bys opravdu tak padlej na hlavu, abys mu o tom těsně před napitím řekl?“

Na to se Merek otočil a odešel několik kroků opodál na svou stranu cely. Tam se posadil na zem, opřel se zády o kamennou zeď a díval se přímo na Thora.

Teď to byl Thor, kdo byl zvědavý.

„Za co jsi tu ty?“ zeptal se.

„Jsem zloděj,“ odpověděl Merek hlasem, v jehož tónu nechyběl náznak hrdosti.

Thor byl překvapený, nikdy předtím žádného zloděje nepotkal. Skutečný zloděj. On sám nikdy ani nepomyslel, že by něco ukradl a vždycky mu připadalo až nereálné, že to někteří lidé dělají.

„Proč to děláš?“ zeptal se Thor.

Merek pokrčil rameny.

„Moje rodina nemá co jíst. A přitom něco jíst musejí. Já nemám žádné vzdělání a ani nic neumím. Krást je všechno co dokážu. Nic velkého. Většinou jenom to jídlo. Cokoliv co jim pomůže protlouct se o pár dní dál. Dělal jsem to roky. Ale potom mě lapli. Teď jsem byl vlastně chycenej už potřetí. Potřetí je to nejhorší.“

„Proč?“ zeptal se Thor.

Merek byl chvíli potichu a potom pomalu zakroutil hlavou. Thor si mohl všimnout, že jeho oči naplnily slzy.

„Královské právo je striktní. Žádné výjimky. Třetí prohřešek a useknou ti ruku.“

Thor se zhrozil. Rychle se podíval na Merekovy ruce, ale obě byly v pořádku.

„Zatím si pro mě ještě nepřišli,“ vysvětloval Merek. „Ale brzo přijdou.“

Thor se cítil hrozně. Merek se zahanbeně odvrátil a Thor udělal to samé. Bylo lepší v tomhle tématu nepokračovat.

Thor si složil hlavu do dlaní a snažil se přemýšlet. Hlava ho pořád ještě děsivě bolela. To co se odehrálo za posledních několik dní bylo jako učiněné tornádo oproti jeho předchozímu životu. Bylo toho příliš mnoho a seběhlo se to příliš rychle. Na jednu stranu cítil uspokojení z úspěchů, kterých dosáhl. Podařilo se mu nahlédnout do budoucnosti, předpověděl pokus o MacGilovo otrávení a zachránil jej před ním. Možná, že nakonec přece jenom lze změnit daný osud – nebo možná, že osud lze alespoň ohnout a změnit tak tok událostí příznivějším směrem. Thor na sebe byl pyšný, zachránil přece krále.

Na druhou stranu seděl teď tady, v podzemních kobkách vězení, neschopen očistit své jméno. Všechny jeho naděje a sny se rozpadly na kusy a možnost služby v Legii se zdála ztracená navždy. Teď si bude moct pokládat za štěstí i to, že tady dole nestráví zbytek svého života. Bolelo jej pomyšlení, že právě MacGil, který přijal Thora jako svého vlastního, a který se jako jediný v jeho životě aspoň na chvíli choval jako skutečný otec, si zároveň myslel, že by se jej Thor chtěl pokusit zabít. Bolelo ho, že Reece, jeho nejlepší kamarád, možná také uvěřil, že se Thor pokusil otrávit jeho otce. A co bylo ještě horší – Gwendolyn. Vzpomněl si na jejich poslední setkání, když si myslela, že Thor potají navštěvuje nevěstince, a on se cítil, jakoby všechno dobré, co jeho život obsahoval, odpolouvalo pryč s její zlobou. Ptal se sám sebe, proč se mu tohle všechno muselo stát. Všechno, o co usiloval, bylo přece jen vždy a pouze dobré.

Thor nevěděl, co se s ním teď stane. A z části mu to bylo jedno. Na čem mu však záleželo nesmírně, bylo očištění vlastního jména. Přál si, aby lidé nakonec poznali, že to nebyl on, kdo se pokusil otrávit krále, že má nadpřirozené síly a že opravdu viděl budoucnost, podle které potom jednal. Nevěděl co se s ním stane v budoucnu, ale jedno věděl jistě. Musí se odsud dostat. Nějaký způsob prostě musí být.

Než mohl Thor tyto úvahy nějakým způsobem zakončit, rozlehly se chodbou kroky těžkých okovaných bot, následované chřestěním svazku klíčů. O chvíli později uviděl postavu žalářníka, byl to ten stejný, který sem Thora přivlekl a poté jej praštil do tváře. Při pohledu na něj Thora znovu rozbolela tvář. Celý se napřímil odporem a očekáváním, co přijde teď.

„Ale podívejme, jestli tohle není to pískle, co se pokusilo otrávit našeho pana krále,“ zamračil se muž a poté otočil velkým klíčem v zámku na dveřích do cely. Po několika hlučných cvaknutích přitáhl dveře k sobě, otevřel je směrem do chodby a vstoupil do cely. V jedné ruce nesl železná pouta a u pasu se mu houpala malá ocelová sekerka.

„Dostaneš co zasloužíš,“ ušklíbl se směrem k Thorovi, ale potom se otočil na Mereka. „Ale nejdřív je řada na tobě, ty malej zlodějíčku. Třetí krádež,“ řekl s krutým úsměvem, „žádné výjimky.“

Potom sáhl po Merekovi, hrubě chytil chlapcovo zápěstí, zkroutil jej a s cvaknutím na něj připevnil želízka. Ta pak přicvakl druhým koncem k železnému kruhu na zdi. Merek vykřikl a začal divoce trhat s řetězem, ve snaze dostat se z toho ven. Jeho snaha ale vyšla vniveč. Žalářník se mezitím postavil za něj, chytil jej do medvědího objetí, popadl Merekovu volnou ruku a přitisknul ji na kamennou římsu.

„Však já tě naučím, že krást se nemá,“ zavrčel.

Potom od pasu odepjal sekeru a volnou rukou ji zvedl vysoko nad hlavu. Jeho ústa se otevřela a odkryla špinavé zuby.

„NE!“ zakřičel Merek.

Vyděšený Thor seděl jako přikovaný. Když žalářník seknul zbraní směrem dolů přímo proti Merekově zápěstí, bylo mu jasné, že během zlomku okamžiku přijde ten chudý chlapec o ruku. A to bez skutečně oprávněného důvodu. Jenom za nicotné krádeže jídla, aby nasytil svou hladovějící rodinu. Nespravedlnost celé situace propalovala Thorovo srdce a on věděl, že to takhle prostě nemůže nechat. Takhle by se věci neměly dít.

Thor pocítil vlnu horka, která se rozhořela někde uvnitř jeho těla a proudila od choditel až k dlaním na rukách. Čas jakoby se skoro zastavil, mužova sekera se pomaloučku pohybovala prostorem, zatímco Thorovy pohyby a reakce byly výrazně zrychlené. Potom pocítil na konečcích prstů pravé ruky vznikající energetickou kouli, která stále nabývala, rostla a těžkla. Vzápětí ji vrhnul po žalářníkovi.

S údivem potom sledoval, že z jeho dlaně skutečně vyšlehla nažloutlá koule, osvítila celu a udeřila strážného rovnou do tváře. Jakmile trefila jeho hlavu, on upustil sekeru a byl mocně odvržel napříč celou místností, kde těžce narazil zády do kamenné zdi, pod kterou se vzápětí zhroutil. Thor zachránil Mereka jenom zlomek vteřiny předtím, než by ostří sekery rozťalo jeho zápěstí ve dví.

Merek na Thora zíral nevěřícným pohledem.

Žalářník zaklepal hlavou a začal se drápat znovu na nohy, aby se vrhnul na Thora. Jenže ten stále cítil, jak jeho tělem korzuje ona síla a když se ten muž konečně dostal na nohy, Thor se neuvěřitelnou rychlostí rozběhl směrem k němu a s výskokem jej mocně kopl přímo doprostřed hrudi. V ten rozhodný okamžik Thor pocítil svou sílu tak, jako ještě nikdy předtím a všechnu ji vložil do toho úderu. Ozvalo se zapraštění a ten obrovský muž byl vržen proti kamenné zdi znovu. Znovu do ní tvrdě narazil a zhroutil se do sena pod ní. Tentokrát už se ani nepohnul.