Czytaj książkę: «Knihy veršů», strona 7

III. Při zpuštěných strunách

 
Znám vás prsa pěvná, tužná,
a v těch prsou, srdce, tebe,
vycházejíť písně z tebe,
jako andělové z nebe.
 
 
Vycházejí buď v své nahé,
buď ve zahalené kráse,
jedny k mému zatracení,
a ty druhé zas k mé spáse.
 
 
– - -
 
 
Vy děti lásky, chudé písně moje,
zdaž za otce se svého nestydíte,
že odmrštěny – sotva narozeny —
se za žebrotou k cizím odklidíte?
 
 
Australská žena, když jí dítě zemře,
ty drahé zbytky všije do koží,
a ve dne mrtvolu na bedrách nosí,
svou hlavu večer na ni uloží.
 
 
A když jak lístek uschlo, pohrobí je,
nad hrobem hrudou prsa rozerve,
vždyť je to svadlé kvítko její lásky,
a píseň mrtvá živé ze krve!
 
 
– - -
 
 
Jsemli syn neb cizím Apollinu,
to mou mysl lehkou nermoutí,
aniž úsudek snad pohanlivý
někdy čelo moje posmoutí.
 
 
Jesti, myslím, poesie první
podíl každého už dítěte,
jeho okem, mysli jeho chůvou,
první učitelkou ve světě.
 
 
A ta milá dáma poesie
je jak vůbec všechny dívčiny,
věčné nevěrnosti věčně věrná,
a když prchne, povždy bez viny.
 
 
A kdo dívkám věří – stará píseň! –
píše „věřím“ v řeku plynoucí,
po pavučinách se k nebi souká,
v sítě chytá stíny hynoucí.
 
 
– - -
 
 
Však znám ten lid, jenž nožem pytvy hnusné
si chleb a slávu potem dobývá,
snad zpěv můj klada na své váhy nuzné,
juž znak mu svého soudu v čelo vyrývá.
 
 
On z pýlu motýlův si vápno pálí,
kdy trámů třeba, les si cizí skotí,
kdy písek váží, jasný pramen kalí,
kdy kámen láme, sousedův dům shrotí.
 
 
– - -
 
 
Mnoho bolů v tomto světě,
mnohý vzdech se zachvěje,
mnohý blázen, co ho hněte,
v dumné písni zapěje.
 
 
Mnoho skořep v širém moři,
mnohá z nich i v chorobě,
však jen jedna ze slz tvoří
perlu v stkvoucí údobě.
 
 
– - -
 
 
Lehko nyní zamilovanému,
co se chuďas dříve navzdychal,
a než rýmy svedl předce k čemu,
jako kovář ohně nadmychal!
 
 
Otcové nám dávno přezpívali
lásku všelikým už způsobem,
a ty písně pěkně napísali,
než se seznámili se hrobem.
 
 
Synu, kdy pocítíš lásky tísně,
nepotřebně ohně nedmychej,
čti jen otcův přecitlivé písně,
a k těm písním sobě zavzdychej!
 
 
– - -
 
 
Nalykav se prachu z lidské hlíny,
pojav hrobův živou myšlénku,
darmo sháním s oka charé stíny,
klesám zemdlen v krypty výklenku.
 
 
Spánek na oko se zmdlené sklání,
jako mlha pláni zaplaví —
mlhu slunce v rosu rozehání —
mysl tvoří ve snu postavy.
 
 
Přede mnou se zastkví obraz jasný,
z démantův jak záře setkaný,
vystupuje z něho jinoch krásný,
duševním kýms kouzlem nadaný.
 
 
V řasách volných přeskvostného rouna
hraje sterá barva měňavá,
tak jak v rouše prý chameleona
s barvou svou květ každý zahrává.
 
 
„Kdož jsi? – Pravda? – Či tě sen můj bájí?“
„Mne co mocnosť věčné proměny,
bratří tvoji smrtí nazývají. —
Sleduj mne jen, spáči zmámený.“
 
 
Mimovolně noha moje vstane,
spěchám divy uzřít žádaje,
až duch před náhrobkem jakýms stane,
bych si nápis četl, kývaje.
 
 
,Aj, zde odpočívá poezije,
byla, květla, svadla, setlela!’ —
„V tom se, brachu, leda žert kýs kryje,
poezije že by zemřela? —
 
 
A což lyry zvuk by přeznít mělo?“
Pokleknout mně dal bůh znamení: —
z nitra země v ucho mocně znělo
kyklopických kladiv bušení.
 
 
– - -
 
 
Poezie žila, dokud každý
snům svým víc než pravdě uvěřil,
dokud věci nám teď malicherné
obrovským měřítkem vyměřil.
 
 
Dokud bájím věřil zastaralým,
ježto zrodil zpráchnivělý věk,
dokud v palmách dryádky se kryly,
a ne sago z našich polívek.
 
 
– - -
 
 
Na vršíku dům stál bláznů.
Panna tudy chodila,
chytili ji, aby bláznům
leccos k vůli rodila.
 
 
Na stůl si ji posadili,
pod sklenici vklopili,
aby pěkně přibývala,
notně pod ní topili.
 
 
Panna arci churavěla,
panna arci skonala;
radosť tu však blázni měli,
pannou že jim zůstala.
 
 
Bravo, páni literáti,
dejte pozor na ženské,
byť i písemnictví pošlo —
jen když bude panenské!
 

IV. Ze hřbitova

 
Co jest slza? skvostná karbunkule
v noci světlem divným zářící,
a svou září charé noční stíny
i jich dusné strachy mařící.
 
 
Co jest slza? Kapka rosy chladné,
jakou palčivý blín nasází,
kapka ta jak vlna v okeanu
celé nebe sama obrazí.
 
 
Co jest slza? Mlíčná nebes střída,
stříbra zář to modrem ztopená,
tisícerých chová v sobě světel,
tisícerých světel bez jmena.
 
 
– - -
 
 
Co jest země? Mocná báně
z kostí vetchých, z popele,
velký hřbitov, tvor kde všaký
druhu tělem ustele.
 
 
Báně povrch zlatoskvělá,
hvězdy bílé podoba,
uvnitř dech a světlo mroucí,
teskná smrti poroba.
 
 
Bytost jakás klamná příkrov
skvostný na báň prostřela,
jaký as se děvě dává,
kdy co poupě zemřela.
 
 
– - -
 
 
Jaký bujný ples na živém stromu!
každý lístek k jinému lne pólu,
o Dušičkách ale všechny dole
kolem stromu leží klidně spolu.
 
 
Bujná zeleň z jara v listech stkví se,
života jarého obraz věrný,
o Dušičkách ale dávno vryla
na každý list smrt svůj obraz černý.
 
 
– - -
 
 
U Dušičkách na hřbitově větřík
vesele si s lidmi zahrává,
radostí snad, že to množství lidstva
pro hřbitov už zase dozrává.
 
 
Náhlý vánek oči tobě klíží,
snad to matčin prach tě uspává,
neb co upomínka na hry dětské,
bratrův popel s tebou pohrává!
 
 
– - -
 
 
Za mřížemi rovy v stejné řadě,
perly na šňůře jak nehezké,
a snad skutečně to uložené
perly pro království nebeské.
 
 
Pak by mříže kolem hrobů byly
řešato dle mého mínění,
aby perel dle jich velikosti
lehčí někdys bylo dělení.
 
 
– - -
 
 
Nač zde sklenných vrbin u ohradě
dóm ten pyšný jesti vzbudován?
snad že nový sad na mrtvých sadě
národa svěcencům věnován?
 
 
O ten stan si pýcha vzbudovala,
tlíti lakota chce pospolu,
žene zdi, by čistou zachovala
dávno znečistěnou mrtvolu!
 
 
Však i chudoba ta povždy kletá
v smrti věrnou značí rodinu, —
hrobník klna v dlouhou šachtu metá
zlopověstnou bídnou chudinu.
 
 
– - -
 
 
Bleskosvodům společenských bouří,
mučedníkům našich osudů,
v směšnou odplatu pak bratří zdarma
ustelou společnou pod hrudu.
 
 
O kéž byste místo toho lidu
v šachtu stlali jeho chudobu,
nezaslouženou tu jeho bídu,
bolestnou tu hladu porobu!
 
 
– - -
 
 
Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
že mou píseň soucit pravý znamená,—
lehko zpívá pouta, sám kdo u porobě,
koho chladně zeď tu střeží kamenná.
 
 
Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,
který neukončí se snad za šera,
v kolébce jejž budí žití ráno lačné,
který v žití přešlém nemře z večera.
 
 
Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,
lup kde vítězi píď změří dítěte,
doufání vždy nové v milost budoucnosti,
nádějí smrť náhlou v plném rozkvětě.
 
 
Z věnce, který z ideí si mladosť svila,
každý den v hrob lístek umí pohřbíti,
dnové, lístky sprchnou – hlína déšť ten vpila –
živil’s se, bys mohl jednou umříti!
 
 
– - -
 
 
Nebe šíré obléklo šat šedý,
jak by před kostelem kajíc stálo,
své „memento mori“ v čele nesouc
za staré se hříchy lidstva kálo.
 
 
Nebe pláče – nevěstu jak ženich
mrtvou, ztuhlou v slzách vřelých topí,
či jak kněz snad budoucnosti poupě —
mrtvou pannu – svatou vodou kropí.
 
 
Nekropí to kněz snad mrtvou pannu,
aniž nebe hřích by lidstva kálo, —
déšť to vlažný v kyprou zem se vpijí,
bychom neměli snad chleba málo!
 
 
– - -
 
 
Já věru lituju všech našich „bohů“!
být dokonalým, jaké neštěstí!
a ve všem znát se, nikde bezcestí —
jak šťasten jsem, že často bloudit mohu!
 
 
Vše chválí je, a bozi to vše znají,
já bláznil bych při chvále toliké,
a věru štěstí jejich veliké,
že přede je lidé někdy proklínají!
 
 
– - -
 
 
Stojí ostrov pustý pokraj moře,
na něm v hrobích otcův dávné mravy,
časův bouřná vlna každodenně
hrob z nich jeden v bezdné lůno splaví.
 
 
Kolem hrobů pestrá moudrosť otcův —
pestří opeřenci polétají,
a ty runy po náhrobcích lidem
celý svět a celou dobu tají.
 
 
Ve kostnici věkem oplísnělé
myšlénky se zbledlé ubytují, —
ba se schovávají, že jich ztráty,
a to právem, vnuci nelitují!
 
 
– - -
 
 
Valí proud se světem bystrý, ostrý,
nekonečna jeho rovná cesta,
jeho pískem zbořená jsou města,
jeho kalem národův jsou kostry.
 
 
Vlnek třpyt jsou zhaslých sluncí světla,
zhaslých sluncí dávno zašlých časů —
vlnek lesk, – toť vlna spláchla krásu,
krásu, která po staletí kvetla.
 
 
Proud ten – čas!—jenž nezná břehův okovy!
Jen zde onde uzříš jako páru
ostrov plynout nad propastí zmaru,
dávných myšlének to hřbitovy.
 
 
– - -
 
 
Přede mnou tu leží lebka rozpolt’ná,
oko svaté runy lebky čítá,
a má mysl z črtů zapletených
živý obraz žití sobě splítá.
 
 
Onu runu láska vryla, zášť snad tuto,
onu blaho, tu snad neštěstí,
a zdaž ty, jež činí cesty kratší,
stopy přemyšlení nevěstí?
 
 
Tak jak v paměť obraz mrtvoly se vrývá,
ryje mysl v lebku znamení, —
vidíš, brachu, moh’s mít lebku hladší,
méně jen, ach méně myšlení!
 
 
– - -
 
 
Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
že je záhad v světě k znavení,
jenom pít a jíst se pilně zvykej,
v hrobě času dost prý k ztrávení.
 
 
A až umřeš, budeš zbaven všeho,
tělo v prach se moudře rozpadne,
a co zde ti bylo záhadného,
zůstane ti pak i záhadné.
 
 
Jakou však tvá mysl píseň hude,
zpívá s tebou celý tvůj i čas,
která lež tě hnětla, hněsti bude
v jiné formě jiné lidi zas!
 

Kniha veršů časových a příležitých

Z času zaživa pohřbených

(Roku 1852)

 
Rád bych zapěl novou bujnou píseň
nešťastnému svému národu,
ale každý ton se vzbuzující —
mrtvé dítě – zemře v zárodu.
Rád bych zapěl píseň, jež by bratrům
línou krev ve plamen rozproudila;
ale prsa jak by křečovitě
přede slova mrzké hradby zdila!
 
 
Co mám zapět! Mám pět otců slávu,
mám o slávě předků zazpívat?
o dobách, v nichž lid náš ještě uměl
pro svobodu krev svou prolívat?
Nesmím myslit na ty boje slávy,
nesmím myslit na tu velkou dobu,
svoboda, již národům jsme dali,
bídně přivedla náš národ k hrobu!
 
 
Zašlost naše – pancíř zrezavělý,
v němž se mnohý kluk teď kolíbá,
kterýž, sotva kolébce že odrosť,
pro chléb psotě nohy zulíbá.
Snad by bylo líp bez vší té slávy,
velikouť má hanby naší vinu,
sen o slávě prchnul by co mlha
a přemnohý přikročil by k činu!
 
 
Mám pět o nynějšku bratrům písně,
mám pět tklivou jara obnovu?
Jakž to možno, když už za odměnu
slyším v píseň řinkot okovů?
Smíme dýchat, ne však o tom mluvit,
smíme mluvit, ne však vlastní řečí,
smíme žíti, však jen skromně, skrytě,
bojovat též – ale v jaké seči!
 
 
Mám pět budoucnost ? Ach zrak můj teskný
děsná mlha náhle obklopí,
a z té mlhy proud přehořkých slzí
náhle mořem zpěv můj zatopí.
Myšlénky tvé, lide – mrtvé děti —
budoucnost tvá zrádcům sluje zráda,
a kdo v budoucnost chce věřit pevně,
ten nechť napřed k špalkům hlavu skládá.
 
 
Národe můj, národe můj milý,
rád bych zapěl zpěv svůj labutí,
rád bych zhynul, kdybych věděl, že tím
zdržím chrámu tvého sesutí.
Národe můj, lide přenešťastný,
zašlost tvá už ztlívá někde v koutě,
budoucnost tvá pod katovým mečem,
přítomnost tvá v těžkém, bídném poutě!
 

Z času zaživa pohřbených

(1858)

 
Což chcete s naší lůzou zmalátnělou
snad jakous myšlénku kdys provést smělou?
Což myslíte, že našich mužův síly
jsou tytéž posud, jaké jindy byly?
O slavná druhdy mužův mysl smělá,
jež pro myšlénku svět sám zbořit chtěla,
jež slabou ženu silou rozjařila,
že hrdinami muže obdařila
a dcery dala, jimžto doba skvělá
i krví pobarvila bílá těla —
ta mysl zašla – není sjednocení
a pro věc velkou více zanícení!
Teď na lebky se klade těžká kletba,
že nikdo více o své bratry nedbá,
že o věci dbá jenom každodenní,
že žaludku si výše hlavy cení,
a doba pro muže jen bouřky líhne,
jimž s deštníkem se bezpečně už vyhne!
Aj každý muž je jako žena slabý
a místo žen nám dány panské baby —
a s lůzou tou, stoletím zmalátnělou,
snad chcete myšlénku kdys provést smělou?
 

České verše

 
V vlasti jsem a předce divná tužba
svírá prsa těsným okovem,
stoupám místa od dětinství milá,
a přede nejsem zde víc domovem.
 
 
Cizé tváře, cizé chladné zvyky,
cizé citům zvuky kolem znějí,
že bych zaplakal si v domě vlastním
píseň tužby – toužnou Odysseji!
 
 
– - -
 
 
My neumíme ještě umírat
pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu
a proti všemu vlasti prospěchu,
kramářsky vážíme svou vlastní škodu.
 
 
My neumíme ještě umírat,
a neumíme ještě býti mužem;
však umře-li ta naše krásná vlasť,
zdaž my pak ještě dále žíti můžem?
 
 
– - -
 
 
A chceš-li ještě, osude,
za volnost mého lidu
mít bledé, suché oběti,
nuž, mne uvrhni v bídu.
 
 
A chceš-li, mocný osude,
snad život ještě míti,
nuž, můžeš ruce krvavé
v mém srdci sobě smýti.
 
 
A drahou matku žebrat nech
a pohaň otce v hrobě,
jen svobodu, ach svobodu
dej bratřím v brzké době.
 
 
A vyrvi lásku, královnu
z života mého bájí,
jen svobodu, ach svobodu
ať bratři moji mají!
 
 
– - -
 
 
Náš lid jest jako žid! Dej těžké břímě,
že skorem ku zemi ho tíží stlačí,
on nemá síly, by to břímě svrhnul,
však duchem svým ti předce dobře stačí.
 
 
Však hůř, že lid též jako cikán bludný,
že všude nejista jest jeho noha,
že všechny jazyky on světa mluví
a v každém kraji jiného zná boha! —
 
 
– - -
 
 
Předlouho tíží osudův nás ruka,
však nás ta ruka sotva umoří,
a třeba chrám, jejž za dne vystavíme,
zas za tmy noční zrádně rozboří.
 
 
Aj každá osudův ta těžká rána
nám musí k nové radě pomoci —
nuž učme se, když noc nám chrámy boří,
v den pracovat a bdíti za noci!
 
 
– - -
 
 
Aj z čeho asi musí být
ten pomník české slávy,
že posud nevyhubil ho
čas krvavý a žhavý!?
 
 
Ten nemůž’ z měkké hlíny být,
ba z mramoru snad ani,
sic by byl českou slzou už
vyplakán k nepoznání!
 
 
A nemůž’ ani z žuly být,
sic by co písek štvaný
byl českým vzdechem roznesen,
roznešen na vše strany!
 
 
– - -
 
 
My celý svět jsme bili v tvář
a celý svět tlouk’ v lebky nás,
my pohřbili jsme mnohého
a mnohý moh’ už pohřbit nás;
my sklesli choři – přišel čas
a zdrávi jsme a silni zas —
urá, šuhajci, my ještě žijem
a dlouho a dlouho se nevybijem!
 

Popěvky k vlasti

 
V každém zvonu srdce
na dvě strany bije,
a na jednom keři
dvoji kvítek žije;
 
 
ve úzkém mém srdci
žiješ Ty a žiju já,
dvěma bohům srdce
zpívá své hallelujah.
 
 
– - -
 
 
Věř mně, děvo, že jsi churava!
Lež jen tiše, pobavme se spolu,
chci Ti vypravovat dlouhou báj
o Tvém divném, věkovitém bolu.
 
 
Usnout nesmíš, – spánku tvého dech
rozhoupal by umíráčka k znění,
Ty jsi, nebohá, snem dětským už
odbyla pro celý život snění!
 
 
– - -
 
 
Ty’s jako kytka z krajin tropických,
kde slunce pal si divy vytvoří —
ach jaký div, že se ta krása Tvá
až ku komůrce mojí pokoří!
 
 
Však zdá se mi, když rána milá zář
mé osamělé lože polívá,
že tíži cítím na své lebce mdlé
a že mne hlava tuze bolívá.
 
 
Ba věru, podivná Ty květino,
Ty mne svou silnou vůní otrávíš,
a o mé spaní, o můj mladý sen
a o můj rozum ještě připravíš!
 
 
– - -
 
 
Nehněvej se, že se Tobě směju,
že i o chybách Tvých písně pěju,
kdybych snad tě méně miloval,
vše bych chválil, v všem si liboval.
 
 
Slepá láska mizerná je páska,
uvědomělou je pravá láska,
směju chybám svým se nastokrát,
a mám sebe předce tuze rád.
 
 
– - -
 
 
Jen mne kopej, milko, jen mne trýzni,
však mé srdce sotva umučíš,
leda že mne nejspíš ještě více
milovati Tebe naučíš.
 
 
Kdybych obdržel byl na počátku
lásky plnou lásku od Tebe,
byl bych dávno odkop’ nebe blaha,
klid ten rajský hrdě od sebe.
 
 
– - -
 
 
Zdá se mně věru tancem být Tvá láska!
Jak bys teď starou quadrille zpívala,
při sole sběhla k protějšímu pánu
a na mé solo se teď dívala.
 
 
A nevím, mám-li nyní tančit solidně
a bez myšlénky oko k nohoum sklopit,
či z „kozáka“ snad skočit solo divoké
a vztekle k radosti Tvé blázna tropit.
 

Poslání na Slovensko

 
Slovenko, Slovenko, matka naše pláče
a Tvůj zpěv po horách jak veselé ptáče!
matka pláče, volá: „Kde jsi, dcero moje?“
a Ty z chladné dálky: „Nejsem více Tvoje!“
Kdo, když matka pláče, vesele si zpívá,
kdo, když matka volá, chladně jen se dívá,
kdo se sříká vlastní staré matky svojí,
toho se i samo slunce dotknout bojí!
 
 
Matka vlast tak chuda, ztrmácena!
dlouhou prací ruka její třesoucí se,
dlouhým žalem hlava sněhem lesknoucí se —
což Tvým srdcem nehne ubohá ta žena?
Hanba nám, když sami matku nesživíme,
věru že my pomoc také neprosíme!
ale matka volá, ruku k srdci klade:
„Pojď již, dcero, nechť Tvé čelo slíbám mladé!“
Vždyť jsi v srdci dobra, nebuď v dálce chladné,
sic Ti vlastní srdce jednou hořem zvadne!
 
 
Chuda jsi, však mlada a máš oko jasné
a v Tvém srdci bují steré písně krásné —
nechceš s matky čela zahnat mračno tísní,
nechceš její staré srdce zahřát písní?
Či snad z chudoby Tvé, sestro naše tichá,
vzrostla Tvoje cizá a mrazivá pýcha?
Nejchudší jsi ovšem z chudinké rodiny,
ale sestrou naší slední do hodiny,
slední do hodiny, k vzdechu poslednímu
můžeš bratry vinout ku srdci svojímu —
či nemáme dosti ran po těle celém
z bojů, v nichž jsme Tebe chránili svým tělem?!
 
 
Či se za cizího hodláš, sestro, vdáti,
za cizincem jíti a nám s bohem dáti?
My tu ovšem vzdechnem: „Dej Ti pánbůh štěstí!“
v oblacích však havran jinou píseň věstí!
Nevidíš, že vůkol země žízní prahne,
a že od západu černé mračno táhne?
Věru než se Tvoje nevinná šíj sehne,
slovo času v Tatrách již se v hrom rozlehne!
Má tatranský orel paní své se ptáti:
„či smím s bratry Tvými v jednom šiku státi?
či mám s bídným supem trvat u pokoji
a pak oči klubat mrtvolám po boji?“
 
 
Slovenko, Slovenko, bojím se o Tebe,
sestro moje drahá, chraň Tě dobré nebe!
 

Na peštské Kalvariji

 
Mimo města konec, kde víc dusu není,
stojí pahrb tichý, „hora utrpení“.
 
 
Jenž jsi v jaře, též však ještě ve pašiji,
bídný lide, sem pojď k hoře Kalvariji!
 
 
Stál jsem na hoře té v jarní chvíli drahné,
hleděl, jak sem Slovák v zpěvných houfech táhne:
jedním vroucím dechem pomodlit se spolu,
pozpívat si spolu, ulevit si bolu.
 
 
Muž jim předříkával, druzí zpěvně za ním,
písní začali a – ukončili lkaním.
 
 
Dlouho hora lkála, je již pozatměno,
muž zve naposledy trpitele jmeno:
„Pomodlem se ještě na dušičky také,
pomocí jež nemajú zde pranijaké!“
 
 
Ustaň! – slovo k srdci žhavým uhlem sáhlo,
hrdlo mně to stáhlo, dech se palně úží —
cos to prořek’, prostý, slovenský ty muži!?
Bože, věčný bože, ták jsme milovali,
kam jsme jen tu lásku, kam ji pochovali —
posud na Kalvariji Čech Slovák dlíme —
bratr za bratra se více nemodlíme!
 

Karlu Havlíčkovi Borovskému

(K slavnosti borovského)

 
O mocném reku nordická dí báje,
jenž svobody svých rodných bratří háje
poslední v boji setrval co skála,
když dávno již se bratří mysl kála.
On neustoupil, raděj zhynul v boji —
ach svobodo, jediný síly zdroji,
zdaž rekem, pro tě zhynout kdo se bojí! —
Však pádem svým povzbudil k nové síle,
a krásné, volné vzešly zase chvíle,
a národ snášel vrchy ku mohyle.
 
 
Ty’s větší rek, vždyť jsi Ty nešťastnější,
ač neštěstím-li, trpět pro svobodu,
a veleben být věčně od národů
a dobyt slávy věnce nejslastnější! —
 
 
Když rozhodnuta již ta strašná seč,
a bratrův část již v poutech úpěla,
a jiná v mrzké bázni ulpěla,
tu ještě šípy metal’s, vznášel’s meč.
Však padnout nebylo popřáno Tobě,
pochován být ve šírém hrdin hrobě!
Ach spoutána Ti musila být ruka,
bys Prometheova pak zažil muka:
že slunce svobody chtěl’s k lidu snést,
z stověkých skal spěchali řetěz splést,
a musili mít věru alpy celé,
by přikovali k nim Tvé čelo smělé!
 
 
Tě, muže činu, opěvovat spěji
ve jmenu všech, již volné písně pějí,
již jako skřivánci již přede dnem,
když lidstvo ještě sklíčeno zlým snem,
s červánky mladě ku nebi se nesem
a nový den vítáme zpěvným plesem.
V červánkách svobody my hodujeme
a světlo přede dnem již zvěstujeme,
však právě proto zdá se zpěv náš jen
přede býti ještě pouhý krásný sen.
Jen bílý den nám plné, volné slovo,
jen bílý den nám svobodný dá čin,
Ty’s mužem dne, Ty’s pronesl to slovo,
Ty’s vykonal ten volný, velký čin.
A je-li básník jinochem pověčným,
jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín,
ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.
 
 
Snáž jest, jak básník mnohé zamlčovat,
obrazně vyznačit myšlének příval,
neb ku vlastnímu třeba prospěchu
jak mnohý již, své city potlačovat;
však pak bys nebyl ani Čechem býval,
kdybys byl při národa povzdechu
bojácně za němé se stěny skrýval!
Ty’s pravým synem toho národu,
jenž krví svou dal jiným svobodu.
Ty’s nebyl svobody jen apoštolem,
Ty’s předním svobody byl bojovníkem,
Ty’s byl i svatým jejím mučedníkem!
A již zde stojíme zas branným polem,
Tvůj národ, hrdino, za Tebou kráčí,
a obraz Tvůj v oblaka vznešený
nám vítězství i cestu k němu značí.
A bychom snad zde zase padnout měli,
nás neuzří víc nikdo zděšeny;
„nepopustíme!“ volá národ smělý,
„nepopustíme!“ třeba zhynul celý
a zmořen osudu zlým úkorem
zde rozložil se mrtvých táborem!
 
 
My neklesnem, my nezhynem,
my nejsme více sami,
a když teď znovu k předu jdem,
jde celý svět již s námi.
 
 
Již pádu více nebude,
Čech „nedejme se!“ zahude
a za ním v světa chóru
zahučí píseň vzdoru!
 
 
Boj nynější jest boj již poslední,
dřívější tma již nevrátí se zpátky,
a brzy bude v záři polední
své svatodušní slavit lidstvo svátky.
Aj, lidstvo věnčí již své pyšné čelo,
jež otroctví znak věčně nésti mělo,
a korunu si posazuje svatou,
to z drahokamů věčných činů spjatou.
 
 
O blaze nám, o blaze, bratří, nám,
my vsadili již mnohý drahokam,
a věčnost Tobě, Karle, reku pravý,
Ty’s démant ve koruně lidstva slávy!