Czytaj książkę: «Psohlavci», strona 9

XVI

Bylo v úterý o »voračkách,« všecken Oujezd i všecko Chodsko oddávaly se hlučnému veselí. Jen Kozina byl mrzut. Ten průvod na posměch trhanovskému pánu spořádaný mu všecku veselost zaplašil. Tušilť, že nic dobrého z něho nemůže pojit. Jak jsou všichni lehkovážní! Jak si teď vyvádějí a zdaliž tím všemu, oč tak těžko pracují a se namáhají, neublíží?

Mysl jeho ani příštích prvních dnů se nevyjasnila. Dráb více nepřišel, aby pověděl, proč má na zámek přijít, a Kozina se tam nedostavil, jakož i rychtářové obeslaní. Divno dost! Nikdo jich ze zámku podruhé nevyzval ani ke slyšení, ani k pokutě za tuto neposlušnost, nikdo se o tom již ani nezmínil, jakož i o tom průvodu, pro který že na zámek byli voláni, najisto tušili. Teprve, když za několik dnů po těchto událostech.došlo rychtáře Syky z města psaní, vyjasnilo se Kozinovo zamyšlené líce. List z Vídně přicházel od prokurátora Štrausa, jenž oznamoval, že komise jednání své začala a že podle všeho možná se najisto nadíti dobrého konce. Podobného znění list s přípiskem Justovým obdržel také draženovský starý Hrubý. Ovšem byla obě psaní staršího data a došla později nežli obyčejně, pro necesty a vánice, jež všecko spojení, samo sebou dost chatrné, velice ztěžovaly. Zato na zámek trhanovský přijelo poslední dobou několik jízdních, rychlých poslů a zase jich několik odtud vyjelo; a všichni jedním směrem – k Vídni.

Hančí Kozinová, vstávajíc lehajíc se modlila, aby pánbůh již to všecko zkrátil a k dobrým koncům přivedl. Prosila tak kvůli svému muži. Ona nejlépe mu rozuměla, ona nejlépe pozorovala, jak není svůj, jak máločeho si všímá, jak mysl jeho je všecka upjata k tomu nešťastnému soudu. Dobře pozorovala, jak pokoje nemá, jako by se nemohl čehosi dočkat, jak často se zamyslil a jak často teď na hejtu chodil, ani ne už tak na samotu k dudákovi, jako k Sykovi, mámě i ke starému strýci draženovskému, k těm, kteří nejvíce o ten soud stáli. Ani domácnosti sobě již tak bedlivě nevšímal, i na ni, ano

i na děti zapomínal. A ty bývaly mu nejmilejší! Lítostně vzpomínala na ty chvíle, jak s ní sedával, jak pěkně rozmlouvali, o tom a onom, nejvíce však o dětech, jak často si s nimi laškoval – a teď! Jak by se nemodlila, aby bůh to všecko již ukrátil a šťastně skončil!

Tak plynul den za dnem a týdny již minuly. Slunce počalo tepleji svítit a na dolinách tál sníh. Již ukazovaly se šedavé dosud trávníky již cesty počaly schnout a na březích, na výsluní kříšila se travička. Pavel přinesl už Hanálce kočičky mládnoucích jív a ze sadu husí kvítka a petrklíče. Tu jednoho dne podvečer vrátil se Kozina domů všecek rozrušen.

Hančí zhluboka vydechla, když uslyšela novinu, kterou přinášel. Syka dostal z Plzně od úřadu oznámení, že krajský hejtman přijede na trhanovský zámek ohlásit obyvatelům chodských vesnic; jak ve Vídni rozhodli o jejich stížnostech. Pozejtří tam měli přijít.

Jak dlouhý byl ten den před tím dnem rozhodným i ta noc před ním! Hančí sama dobře nespala. Nejčastěji na nohou byla stará Kozinová. Déle nežli jindy klečela na lavici u okna modlíc se, a když syn pak odcházel, vyprovodila ho s Hančí až před vrata, přejíc nahlas, aby se vrátil s veselou a šťastnou novinou. Hleděla upřeně za ním, jak šel pro Syku se stavit; byla by hned šla do Trhanova za synem, kdyby se slušelo ženské mezi chlapy. Stará selka byla veselá; vždyť syn odcházel s důvěrou, spoléhaje na dobré právo a spravedlnost a na zprávy z Vídně, jež o tom svědčily, že to vzácné koření zcela nevyhynulo, a souhlasně ujišťovaly, že Lamminger nikterak nezvítězí.

»Ešče dnes budeme svobodni!« pravila stará selka, vracejíc se s nevěstou do statku.

»Haby pánbůh dal!« odtušila Hančí, tajíc povzdech, ohlas jakéhosi neveselého tušení, jež jí nedalo, aby tak důvěřivě se těšila na mužův návrat.

Jitro bylo překrásné. Pod vyjasněnými nebesy, vysoko nad brunátnými rolemi i zeleným osením rozléhal se zpěv skřivanů. Slunce zářilo a v jeho teplých paprscích vyhříval se starý Přibek, otec Matějův, sedě, dosud ještě v kožichu, za stavením na sadě.

Kolem i všude po vsi ticho. Mužští skoro všichni odešli a všichni na ten nešťastný trhanovský zámek, z něhož tolik útisků a útrap jim a jejich otcům vzešlo. Dnes snad bude jinak. Tak všude čekali. Jen Matěj, vydávaje se na cestu, nic neříkal. Starý otec jeho od rána pořád myslil na to, jak tam asi pořídí, s jakou přijdou. Všichni důvěřovali, přemnozí šli skoro najisto – ó by bůh dal, či ta hvězda, ta kometa pro tuto svítila?

Zvedl zamyšlenou hlavu. Přicházelať Manka ze stavení, skoro jako v tanci. Několik slov s dědem promluvila, pak zase kvapila dále za statek na výšinu, aby se podívala na krajinu; než jen jedním směrem hleděla, k trhanovskému zámku, kam otec odešel a s ním Pocínovští, kteří se u nich prve stavili. Před chvilkou se děda ptala, jak dlouho to jednání na zámku asi potrvá, kdy mužští se vrátí; teď už vyhlížela, a zas nemajíc žádného stání kvapila sadem kolem zamyšleného děda, do stavení všecko pěkně uklidit, uchystat. Přijde starý Šerlovský, a jak jí syn jeho dnes ráno, nežli na zámek s ostatními odešel, několika slovy napověděl, přijde říci o slovo. Dnes se má státi nevěstou a po žních – bože – už by byla jeho ženou! Stála, práci pustivši, všecka zamyšlena, čela jasného a rty její se usmívaly z těch pěkných myšlenek.

V tu chvíli mladá Lammingerovna chvátala ze zámecké zahrady do své komnaty. Krásně se jí to procházelo cestičkami drobným pískem vysypanými, mezi křovím tu tam již mladistvě zeleným, pod stromy, jejichž haluze byly plny puků. Ale klid kolem vládnoucí počali rušiti hluční hosté. Směs mužských, hlubokých hlasů ozývala se venku před zahradní zdí, před branou zámeckou i kolem. Slečna se až zalekla, když mezi křovím vyhlédla. Všude bílý šerkový župn, všude samý černý širák.

Chodováků kolem plno, mladí, starší, i mužové vráskovití, ale samý statný lid, jiskrných zraků, výrazných tváří, tmavých dlouhých vlasů, až na ramena spadajících. Byli tu z celého Chodska, hojně sem přišli na oznámení krajského hejtmana. Každý by rád uslyšel na své vlastní uši rozhodnutí z Vídně, tu veselou novinu. Stáli ve skupinách větších, menších, podle věku, známosti i vesnic.

Nejvíce jich tu z Klenče, Postřekova a z Oujezda; než i vzdálenější Kýčov, Lhota i Pocínovice vyslaly většinu svých mužů. Nejčetnější a nejhlučnější skupina bělala se na kraji lipové aleje, kolem Brychty postřekovského a Ecla, Čtveráka.

V samých vratech na kraji nádvoří zámeckého stál bělovlasý vážný Kryštof Hrubý se svým synovcem Kozinou a s několika staršími sedláky. Všichni hleděli dovnitř, v tu stranu ke kanceláři, kam byl Syka odešel vyjednávat. Lamminger chtěl, aby rozhodnutí se přečetlo v kanceláři, a správce, jenž ozdravěv, před několika dny se navrátil, přišel určit ty z Chodů, kteří by měli odebrati se na kancelář. Proti tomu se však ozvali všichni.

»Nač jste nás voláli?« vzkřikli. »Všichni jsme žalovali, všichni.bychom rádi slyšíli.«

Šum a hluk kolem zámku pojednou tichl, až i v nejzadnějších skupinách rázem umlkl. Ve vratech objevil se vlasatý Syka, a zamávav čekanou, aby se utišili, volal daleko zvučným hlasem:

»Pan krajský hejtman to huďáli, chutě pote, hin do dvora.«

Jako by vítr rázem zadul, jako by bystřina zadržovaná náhle byla spuštěna. Chodováci rázem opouštěli svá stanoviště a proudem valili se klenutou branou do dvora, všem v čele Brychta postřekovský, jehož hlas i v tom šumu a hluku ostře pronikal. Za chvilku bylo nádvoří panské plno; a všecko zbělalo od bílých šerkových županů chodských. Muž vedle muže, těžký širák vedle širáku, tu tam jen některá čapka, tu tam zablesknutí kované čekany. V čele proti oknu kancelářskému v prvním patře stáli rychtářové, Kozina a něco dále za ním Matěj Přibek, vynikaje nade všechny jako dub ze širého lesa.

Zraky všech upřely se nahoru ke kanceláři, odkudž očekávali tak důležitou novinu. Většina najisto veselou, neboť Lamminger ničím nezvrátil ujišťování vídeňského advokáta a Justovo, nedav do hlasu ani slůvka z rozhodnutí dvorského, o kterémž už věděl dlouho. Čekalť, až přijde z Vídně povolení, aby listina byla Chodům ohlášena ne na bývalém jejich hradu v Domažlicích, nýbrž na jeho zámku trhanovském.

Ze shromážděných bylo málo těch, kterým by pochybnost skličovala mysl, a ti ještě se ani neodvážili mínění své zplna dáti najevo, jak byli krajané jejich rozjařeni a důvěry plni. Tak Sykovi »prokurátorovi« se v hlavě nesrovnávalo, že ani Štraus, ani krajané ve Vídni nedali jim žádné zprávy o tom rozhodnutí. Tu jej však sám Kozina z toho vyváděl, připomínaje mu, jak mnohem rychlejší dopravu a spojení mají úřadové a páni.

Však se teď přesvědčí, co nevidět. Hluk na dvoře přestal, ale šum, směs tlumených hlasů odrážely se ještě ode zdí panského sídla. Mnozí již umlkli – a teď, hle! Sluha otevřel nahoře v kanceláři okno, jedno, druhé, v tom napravo ukázal se pán v kadeřavé, dlouhé vlásence, v černém kabátu, s jakýmsi lejstrem v ruce, za ním přistoupil jiný a napravo se vedle něho postavil. Je také v takové vlásence, ale kabát třpytí se mu zlatým vyšíváním. Totě sám krajský hejtman Hora. Širáky se mihly, Chodové na znamení úcty před císařským úředníkem obnažili své hlavy. V tu chvíli také objevil se v druhém okně Lamminger. Matěj Přibek si toho všiml, jak se zle usmál, když šedivé oči své upřel na ten valný dav Chodů, kteří ho všichni, všichni nenáviděli.

Hluboké ticho. Hejtman kynuv rukou oznamoval, že přináší rozhodnutí o stížnostech, jež podali, a že mluví ve jménu Jeho Milosti císařské, protož ať uctivě a tiše vyslechnou, co se jim oznámí, rovněž ať se tak chovají. Pak se obrátil ke svému sekretáři, který rozbaliv listinu, měl se ke čtení. Kozina cítil, že mu srdce živěji zabušilo. Všichni kolem tajili dech, sotvakdo mrkl okem.

Hlas úředníkův se ozval. Listina obsahovala zprávu o žalobě Chodů, o komisi nařízené, vše, co bylo již známo a co netrpělivou, palčivou zvědavost naslouchajících neukojovalo. Nikdo se nemohl dočkat, každý dychtil po tom, až přijde vlastní rozhodnutí. Už – teď! Jako by jiskra shromážděním proletěla, každý sebou trhl.

»Chodové privilegií a práv svých již dávno pozbyli, a poněvadž již léta 1668 perpetuum silentium, tj. věčné mlčení co nejpřísněji bylo nařízeno, a poněvadž nic toho nedbajíce sobě troufali o svrchu jmenovaná privilegia práva žádati poznovu, zasloužili pro toto

svévolné a smělé jednání přísné pokuty a trestu. Nicméně jim bude odpuštěno, s tím však výslovným vymíněním, že se více nebudou tajně scházeti a puntovati, aniž jakýchkoliv petic, stížností neboli žalob pro domnělá práva podávati nebo posílati.«

Jak úředník četl, panovalo hluboké ticho, čím dále tím hlubší, dusnější. Shromáždění bylo ohromeno. Tu tam prudce se obrátil soused po sousedu, ale mlčky; zraky plné úžasu se setkávaly. Čím větší byla naděje, tím krutější zklamání. Hned ani slov pro ně neměli. Totě nemožná! Něco takového aby jim poslali! Úředník dočetl výhružné místo a na okamžik se zamlčel. Ve shromáždění ještě děsivé ticho, až tu ze zklamaných, uražených, pobouřených prsou mocně zahřmělo tím tichem:

»Tuto není pravda!«

První zadutí vichru před bouří. A již křik, divý hlahol zklamaných, pobouřených Chodů hučel nádvořím. Ta slova to řekla! Ryk ten byl i odpovědí krajskému hejtmanu i souhlasem tomu, jenž,ta slova vykřikl. Byl to Kozina. Vystoupil z houfu, stál zrovna proti oknu. Hlava jeho zdvižena, směle upírá zanícený zrak na hejtmana a mluví. Jak to jen postřehli, tichli všichni, až zmlkli úplně.

»To není pravda, tuto nemůže být!« volal Kozina. »Hdyby tuto, co jste čtali, pravda bulo, že nemáme žádných práv ha majestátů, tak by tuto buli sám císař pán našim ve Vídni řekli. Proč by buli nařídili tu komisi, hdyž huž náše práva nic neplatila!«

Lamminger, jako by zmije ho uštkla, trhl sebou a z okna ven se nachýlil, ale hned zase ucouvl, neboť strašlivý křik shromážděných dole ho zarazil.

»Pravda! Pravda!« znělo z té bouřlivé spousty mohutných, rozhněvaných hlasů nejzřetelněji.

»Ha náši by nám teky něco psali!« volal Ecl, obraceje se do

lidu.

Chvíli to trvalo, nežli hluk se poněkud utišil a nežli se dostal hejtman krajský ke slovu.

»Kdo z vás podal žalobu?« volal z okna do shromáždění.

»My všichni! Já! Já! My všichni!« zněla jednomyslná odpověď zástupu. Bylo v něm, jako když jezero se bouřlivě vlní. Již tu tam sráželi se ve hloučky a kupy kolem nejprudších. Než hejtman přece ještě jednou slova se domohl. Varoval je a napomínal, aby se upokojili, že tím vším sobě nepomohou, jako že si již uškodili tím, co svému pánu, panu z Albenreuthu, vyvedli, když pytíačili v jeho lesích a robot nekonali, že platů neplatili, sluhy jeho bili, ano, že se tak zapomněli, že i jej, pána urozeného, způsobem nanejvýše hanebným potupili.

Hrubý smích několika hrdel dole byl hejtmanovi odpovědí. Ten však se zmásti nedal a volal hlasem povýšeným:

»Tak daleko to došlo, že pán váš není jist mezi vámi a že musil žádati o vojsko na svou ochranu!!«

Divý ryk přerušil nanovo jeho řeč.

»Na nás? Hde je? Hde je to vojsko?«

»Vojsko na nás! Střílet do nás!« odpovídal ze dvora zuřivý hlahol. »Vojsko na nás! Ten ras!« Vtom zableskla se nad vlnami rozjitřeného zástupu čekana, jedna, druhá, již jich celý houf a hrozivě se míhaly nad hlavami proti panskému oknu. To však bylo již prázdno.

Lamminger zmizel.

»Ve jménu Jeho Milosti císařské!« křičel hejtman. Musil však volání to opakovat a ještě chvíli čekat, nežli slovo jeho proniklo.

»Vojsko bylo již na vás povoleno, ale vaši vyslanci ve Vídni prosili u dvora.«

»Hdo jim dal plnú moc?« vzkřikl Ecl, Čtverák.

»Podepsali žádost vašeho prokurátora.«

»Ten šelma! My jsme se ho neprosili. Jistě bul podplacen!«

»Podplacen! Podplacen!« křičeli ve shromáždění.

»Čiňte, jak chcete, ale já vám moudře radím! Poslechněte, udělejte, co musíte. Je dále nařízeno, abyste v mé přítomnosti slíbili a přísahali poddanost a člověčenství své milostivé vrchnosti, panu z Albenreuthu. Jen tak vám bude odpuštěno.«

Nedomluvil; nemohl! Příval divokých hlasů i smělého úředníka teď zarazil.

»My máme ešče majestáty!« křičel dole Ecl, Čtverák, hejtmanovi do okna. Dav Chodů už už bouřlivě se zmítal.

»Nebudeme přísahat! Nebudeme! Nemušíme!« znělo pronikavě v té bouři.

A z ní hřímavě vyrazilo: »Na Lomikara!«

To byl Matěje Přibka hlas a hned všecken dvůr hlaholil pokřikem: »Na něho! Na Lomikara! Zabjíte ho. Humlaťte ho!« a les čekan hrozivě se míhal nad hlavami.

Hejtman chtěl ještě jednou promluvit. Sekretář jeho, trna strachem, hleděl naň úzkostně a pokorně ho prosil, aby sebe a jeho všanc nevydával. Zezadu přistoupil Lamminger jako duch zsinalý a žádal hejtmana, aby těch rebelů nechal. Dole zahlédli Lammingera, jak se kmitl u okna; řev hlasů divočeji zaburácel, a vtom také Matěj Přibek, Brychta postřekovský, mladý Šerlovský a mnoho jiných hnalo se s napřaženými čekanami ke dveřím, aby se vedrali dovnitř. Ale dříve nežli oni stanuli na jejich schodech Kozina a před ním jeho strýc, Kryštof Hrubý, rychtář draženovský. Stařec ten nehnal se po dveřích, ale postavil se na jejich obranu na schod jako jeho synovec, Kozina, jenž stanul výše. Výrazná tvář starého Choda byla zardělá, oči mu planuly. Klobouku neměl a volně povívaly mu k ramenům dlouhé, sněhobílé vlasy. Rozhodná chvíle dodala mu síly a pružnosti. Vzpřímil se jako »chlapec«, a svíraje v pravici čekanu, hleděl pevně vstříc ženoucímu se ke dveřím houfu.

»Hani krok dále!« vzkřikl. Hlas i všecken vážný zjev starého Choda zarazil samého Matěje Přibka i všecken zástup za ním.

»Co chcete?« volal stařec. »Mordovat? Jste—li Chodováci, či mordýři? Tak byste chtíli svá práva?«

A Kozina zvolal:

»Lidičky boží, pomatujte se. Ešče není všemu konec. Dyk přezvíme, je—li tuto pravda, co nám čtali. Ve Vídni tuto poví.«

»Ha ešče máme apelací!« vzkřikl Syka »prokurátor«, jenž v ten okamžik vyskočiv na schod, stanul vedle Koziny. Napřažené čekany klesly. Přihrnuli se také mírnější, rozvážnější; přemnohé přesvědčila slova Kozinova i Sykova.

»Šak hdyby tu Hrubýho ha Koziny nebulo, Lomikar by huž níčko nedýchal!« křičel Brychta, obklopen jsa krajany, jemu domlouvajícími, aby se pamatoval.

»Ha bul by svatej pokoj!« dodal jakýs hlas.

Matěj Přibek, bled, všecek na své mírné a opatrné sousedy rozezlen, upřel na ně oči hněvem sršící, a stahuje do šíře koutky svých úst, pravil: »Nu, rád huvidím, kerak se vám Lomikar vodmění!«

Hlučíce, křičíce, nanejvýše podráždění, jako roj včel vyrazili Chodové ze zámeckého dvora. Směs prudkých hlasů zvučela ještě dlouho před panským sídlem, kamž zuřivé a hrozné kletby posílali na hlavu Lammingerovu; nezapomínali také na prokurátora Štrausa, který, jak všichni byli přesvědčeni, dal se na jejich škodu uplatit. Chvíli ještě bouřlivě rokovali, návrh za návrhem pronášen, a každý z nich prudký, až vášnivý.

Pak ještě rokováno, i když valný zástup se rozdělil v hloučky, jež různými stranami se do svých dědin rozcházely. Rokovali i proklínali, neboť s každým hloučkem šly hněv a nenávist k vrchnosti, šly a rostly pak a množily se po vsích, po všech končinách trpko zklamaného Chodska. —

Na trhanovském zámku bouře dohučela. Na nádvoří, na chodbách, všude hluboké ticho, vrata, všecky dveře navenek zavřeny. Starý komorník Petr teprve v tuto chvíli přichází k sobě, umíraje úzkostí až do úplného odchodu rozzuřených sedláků.

Páni dnes tuze pozdě ke stolu zasedli, a nechutnalo valně žádnému, ani jim, ani jejich hostem, krajskému hejtmanu a jeho sekretáři. Pan hejtman vyslovil svůj obdiv nad statečností svobodné paní, že za těch poměrů nepokojných tu se slečnou mešká. Paní

Lammingerová však na to plnou pravdu nepověděla, ze strachu před manželem. Ten za ni odvětil:

»Nechtěla mně věřiti, jaký to zlý lid, jak odvážlivý. Chtěl—li jsem o vojsko žádati, prosila, abych tak nečinil. Co jsem v tom ohledu učinil, bylo všecko bez její vůle; žel že vysoká vláda žádosti mé neráčila vyhověti. Dnes jste sám, pane hejtmane, viděl, že jsem ve svých zprávách a žádostech pravdivě líčil. My tu nejsme životem jisti. Paní i svou dceru musím odvézti, a já—li tu nezůstanu, jaké pak bude hospodářství? Když teď si takových zpupností dovolili a tolik škod mi nadělali, což potom, kdyby mne tu nebylo? A zůstanu—li, kdož mi ručí za to, že se opět shledám se svou rodinou!? Myslím, že vysoká vláda je povinna, aby mne vzala v ochranu. Vojska je tu nevyhnutelně třeba. Doufám, že ráčíte se mnou souhlasiti. Běžíť tu také o příklad a následky. Budou—li ti tu míti zvůli, jak bude jinde? Nebudou—li se pak také jinde bouřiti? Teď by oddělení stačilo, pak by třeba několik pluků mělo dost práce. Jako před třinácti lety!«

»Myslil jsem předtím, že by mírným jednáním dalo se více docílit,« odvětil hejtman Hora. »Dnes však bylo to přílišné a vážnost, autorita vládní nemůže dopustit, aby něco takového se opakovalo.«

»Po mém bylo by nejlépe, kdyby se jim hlava vzala, těm nejhorším štváčům.«

»Ráčíte—li je všechny znáti?«

»Především je ten Just z Domažlic, ale ještě horší ten sedlák z Oujezda, Kozina, který si dnes troufal tak drze odpověděti.«

»Znám jej z vašnostiných zpráv. Věru, velice smělý muž, a jak hbitě mluvil, a ne bez rozumu.«

»Právě tím je ze všech nejnebezpečnější. Dar řeči má. Bude—li chtít, a jistě bude, rozpálí všechny nanovo. Ten kdyby seděl v chládku, brzo by ta bouřka jejich vyvřela.«

»Snad se dneškem vybouřili, mínil krajský hejtman. Nemyslím, že by měli ještě nyní tolik smělosti a odvahy, když slyšeli císařské rozhodnutí. Kdyby však se jen dost málo hnuli, sám se budu v Praze přimlouvati, aby sem vojsko poslali.«

»To již co nevidět budou tu kordy a palaše řinčet,« odvětil s úsměvem Lamminger, nalévaje hosti svému do skleněného, zelenavého kalíšku zlatého vína. »Nu, pak sem sotva přijdou s čertem a se smrtí utápět panský karabáč a pak také je snad přejdou všechny smělé a výmluvné orací.«

Všichni u stolu rozuměli, co tím myslí, a vycítili, co nejvíce urazilo a popudilo pana z Albenreuthu, jemuž při pouhé na to vzpomínce chladné oči zasvítily.

XVII

Manka Přibkova doma všecko pěkně uklidila, uchystala, aby až hosté přijdou, bylo všecko jak náleží. Těšila se, prozpěvovala si nějakou veselou, vyběhla přede dvorec, když venku se strhl pokřik, že již sedláci jdou z Trhanova. Šli a také její otec – sám však. Než ani to ji hned nezarazilo. Připadloť jí, že na »smlouvy« musí Pocínovští přijít sami, jako znenadání. Ale když na otcovu tvář pohlédla a když jeho oči na ní utkvěly, píchlo ji zlé tušení, zachmuřilo rozradostněnou její mysl. Matěj Přibek byl velice podrážděn. Dcera se ho neodvážila ani zeptat, a když pak starý otec se otázal, jak pořídili, odbyl ho zkrátka a za chvíli pak odešel někam do polí, aby nemusil slyšet a mluvit o tom, co se dnes událo na trhanovském zámku. Když to Manka v sousedství přezvěděla, div že se nedala do pláče. Námluvy zmařeny!

To jistě dnes už nepřijdou. Dědeček, jak o všem uslyšel, na její smlouvy a vdavky ani nevzpomněl, ale sedě u hrubého špalku, maje ruce sepjaty, starou hlavou pokyvoval a polonahlas si opakoval: »Ta chometa! Ta chometa!«

Zatím vnučka jeho na sadě v samotě pláči se neubránila. Než nebyly to jen slzy zármutku, nýbrž i hněvu. Nebyla by to ani Matěje Přibka dcera, kdyby s hněvem nevzpomněla na toho, jenž všeho zármutku příčinou, na trhanovského pána, jehož hlavě zle tu žehnala. Jen na chvilku se potěšila, a to když mladý Šerlovský znenadání se zjevil. Přiběhl jen jako na skok, aby jí vysvětlil, proč nepřišli, aby jí pověděl, co se dnes stalo. Oči statnému chlapci se jen jiskřily, když vzpomínal na ošemetnost Lammingerovu i na to, jak Kozina s Hrubým a Sykou jim zabránili obořit se na toho katana panského.

Pak zase na sebe a na svou zmařenou radost vzpomněl.

»Tepřiva za zámkem jsem si vzpomíl, že jsme chtíli k vám. Hale táta náš nemíli hani pomyšlení. „Vodložíme to,“ práli. „Jaký by to bulo chčestí, dnes, hdyž je tulik zlosti.“«

Manka mlčíc klopila hlavu. Chlapec ji vtom pojal za ruku, potřásl jí a srdečně promluvil:

»Dívče má zlatá, tu rukú dáním jsi má před pánembohem. Co nebulo dnes, bude zejtra. Tys mi súzena ha budeme živi kerak zrnka v klásku.«

Přižehnul milou dívčí k svému srdci. To byly jejich námluvy venku na sadě, kde jarní slunce budilo květy a stromy, kde jim v tu chvíli zpíval skřivan jásavou píseň —

Jarní práce na polích a lukách byly odbyty. Tentokráte snáze a pohodlněji, poněvadž každý jenom svému poli, své louce sloužil, nemarně nejkrásnější dny, jako jindy, do loňska ještě, bývalo, na panském. Na všem Chodsku jako by roboty přestaly, jako by dávná svoboda, vybojována, po dlouhém věku opět se navrátila.. Nikdo vzkazů panských správců a výhrůžek nedbal. Všude jako by zapomněli, co jim krajský hejtman na trhanovském zámku přečetl. Nezapomněli, nedbali však, protože tomu nevěřili.

Dost bylo všude práce, a přece přemnozí hospodáři, zvláště starší a rychtářové, často z domu, přes pole odcházeli, obyčejně za soumraku, zvečera. Kam, neřekli, hospodyně však věděly, že jdou se někam radit o tom Lomikarovi a co dále. Žádný však tak často statek svůj neopouštěl jako mladý Kozina. Někdy dosti dlouho se omeškal a pozdě se vracel, nejčastěji v noci a jednou také až k ránu. Hančí tušila, proč odchází, kam však, to jí nepověděl. Matka jeho na vejmluvě jistě věděla, té však otázati se netroufala, majíc na paměti, jak ji tenkráte odbyla, když ji požádala, aby Janovi domluvila. Mladá hospodyně mlčela. Soužila se však, a již také to bylo znáti na jejím mladém, pěkném líci, neboť bledlo a hublo. Trápila se, že Jan si ani jí, ani dětí tak nevšímá, že všechen jako u vyjevení a zamyšlen jenom tím nešťastným procesem mysl zabývá. Než přece se ještě jednou radostí zarděla, a to, když jednou v neděli odpoledne s dětmi se obírala. Jindy také muž k nim zasedl a dlouho se u nich omeškal, teď seděl v koutě u stolu, jako vždycky poslední dobou, hlavu o ruku opíraje, zadumán, přemýšleje.

Jak by si pomyslila, že hlavu pozvedl, že na ni oči upírá a ji pozoruje! Div že se nelekla, když pojednou, od stolu vstanuv, k nim do kouta přišel. Zarděla se až, když jí do tváře pohleděl a starostně promluvil:

»Hančí, tys chorlava. Co je tě, že choudneš? Snad máš trolení v húdech?«

»Nemám, nic mi není.«

»Jdi radší k babce.«

»Ta teky není všeho mocna, ha tutoho tepřiva ne. Dyk víš!« Mladé ženě se zakalily oči.

Hladil jí vlasy.

»Hančí, vím, že tě súžím, hale huž není pomoci. Nedá mi to, huž to vod boha súzeno; votočit huž nemůžeme, ha dá pánbůh, že vyhrajeme, dyk je právo náše! Pak zaseje bude dobře ha ešče lepší, než bejvalo.«

A již v tu chvíli opravdu bylo. Sehnul se k dětem, zůstal u nich, byl jejich. A Hančí se zas usmívala. Kolem se jí zase všecko vyjasnilo.

Zato příštího dne se lekla.

Podvečer, když právě byla doma samojediná, vstoupil do světnice jakýsi mužík podivný, oháněje se holí, aby zahnal starého Vlka zuřivě naň dorážejícího. Mužík byl neveliký, hubený, ve tmavém městském oděvu, v černých punčochách a v zaprášených střevících s velikými přezkami. Lícní kosti měl vysedlé, nos zatuplý a černé oči zchytrale sem tam těkaly, jako by všemu na kloub chtěly přijití.

Hančí se ho lekla, a zvláště jeho pohled se jí nelíbil. Ptal se po sedlákovi. Odvětila, že odešel. Na jeho otázku kam, řekla, že neví.

»Přijde—li domů teď, řekni mu, selka, že tu někdo z .Domažlic, aby přišel k Sykovi, ale najisto!«

Poté odešel. Kozinová mladá vyšla za ním ven, zpovzdálečí ho pozorujíc, zastaví—li se také někde jinde a půjde—li, jak udal. Nikde se nezastavil a bral se jistě, jako by se tu znal odedávna, zrovna směrem k rychtářovi.

Co chce? To jistě pro ten nešťastný soud. Není—li to ten štváč, ten Just? Ano, jistě. Z Vídně se vrátil a již by rád zase nanovo.

Hančí čekala na muže netrpělivě. Již jí také připadalo, aby mu, až se vrátí, zatajila, jakou tu měli návštěvu. Ale Kozina se domů nevracel. Zato nový host skoro samou noc mladou selku navštívil. Dorla Řehůřkova, Jiskry dudáka žena. Přišla si postesknout na muže. Už bezmála čtrnácte dnů je pryč a zprávy o něm ani za mák. Když odcházel, povídal, že přijde teprve za týden a snad i o něco později, aby si Dorla z toho nic nedělala. Že jde s nějakým důležitým poselstvím do Prahy. S jakým a ke komu, to že živou mocí nechtěl říci a neřekl, ani ne vlastnímu tátovi. Peněz nechal Dorle dost, aby měla na živobytí, a také jí od Syků i odjinud posílali.

Mladá žena dudákova, ve svém stavu zvláště lekavá i úzkostná, divné si připouštěla myšlenky, a proto si přišla k bývalé družce postesknout a také se pozeptat, neví—li snad ona něco o Jiskrovi, jenž jistě odešel na vyzvání Kozinovo. Jinému že by prý v tento čas ani na krok se nehnul. Hančí však nemohla Dorle nic potěšného říci, poněvadž ani nevěděla, že je Jiskra již tak dlouho na cestách. Ujištovala, že Kozina se jí to tom ani nezmínil, pak sama si ještě posteskla, že je jako zaprodaná, že aby jen ustavičně strachy trnula o muže, který ten soud s pány jistě zle odskáče.

Když Dorla odešla, mladá hospodyně neulehla, ač se valně připozdilo. Nechtělo se jí spát. Čekala na muže. Tak dlouho nejde! Jistě se cestou dověděl o tom Domažlickém, a teď tam u Syků rokují. Děti spaly i čeládka. Po všem statku klid a ticho. Hospodyně všecka jako na trní vyhlížela ven do nočního šera. Již se obrátila, již brala plenu, chtějíc odejít a přesvědčit se, jsou—li chlapi s tím měšťákem u rychtářů; vtom se ozvaly Janovy kroky.

Divil se, že Hančí ještě nespí. Řekla, že mu má něco vyřídit.

»Huž vím,« odvětil.

»To bul ten trakslíř zez města?«

»Jau, Just. Vrátil se zez Vídni.«

»Ha co chtíl? Snad habyste zasejc šli do Vídni?«

»Uj, kerak si tiperná. Nu, co škodí, chtíl, hale pozdě. My jsme tuto huž sami huďáli, ha dávno.

« Hančí žasla.

»Huž tomu mnoho dní. Žádnej vo tutom novým poselství nic neví. Šli přes Babory do Vídně, haby jich cestú nelapili.«

»Pro tutos po nocích se túlal!«

»Ničkon tě to huž můžu řect. Huž jsú ve Vídni ha jistě buli hu dvora. Nu dnes jsme slyšíli, kerak pan Lomikar s námi hantýroval, ha tutomu našemu prokurátorovi čistě zaplatil, haby nás nechal, hdyž jsme huž skoro buli na zelený lúce. Šelma. Ha ten zloděj vídeňskej našince za nos vodil, haby míli strpení, že taková věc de pomalu. Jen peníze bral.«

»Ha tuten. Just tedy.«

»Snad. Snad je teky šelma. Nevěříme mu. Nu co škodí, pudeme bez něho. Hale to dnes míl dobře, haby nihdež nic pánovi neďáli. Ha že tuto bula velká chyba tuty rvačky s drábem ha tuty voračky. Tuto že nám hu dvora hublížilo. Dyk to krajskej hejtman teky práli. Nu níčkon jsú všude tiše; haby teky jen vydržíli.«

»Ha co dělá Jiskra v Praze?« tázala se Hančí, vzpomenuvši sobě pojednou na Dorlu.

»V Praze? Jiskra? Nebul tam, hani není. Je ve Vídni, ha čekáme ho každý den, každú hodinu.«

Kozina nemusil ani ženě vykládat, že Jiskra lhal, aby zatajil pravou cestu. Teď jí jenom ještě pověděl, že dudák šel na jeho žádost s novou deputací zacházkou do Vídně, odkud však se měl rovnou cestou navrátit. Chodové zacházeli sobě kvůli Lammingerovi, aby o cestě jejich nezvěděv, nedělal jim překážky, nebo aby je snad dokonce nezastavil. Jiskra pak měl úkol, aby co nejrychleji přinesl novinu o tom, jak byla deputace přijala. Na psané poselství, která jich předtím velmi pozdě docházela nebo cestou se ztrácela, nechtěli více spoléhat. Zato dudák, a to takový veselý a chytrý, jako byl Jiskra Řehůřek, ten byl na cestách jistější.

Kozina se chystal, že půjde lehnout. Hančí ho však ještě zadržela otázkou, kam se ten černý, ten Just, poděl, a připomněla, jak se jí nelíbil a že se ho skoro bála.

»Prál, že pude pryč, že se na ten čas ztratí, haž tuten náš súd bude hu konce. Bojí se Lomikara.«

»Vopravdu?«

»Snad. Ha bude lepší, hdyž tak udělá! Hdyby ho chytili, ten by, haby se spasil, nic za zuby nedržíl! Slyšíš, Hančí!« zvolal pojednou mladý sedlák a přistoupil kvapně k oknu. Měsíc svítil a v jeho zásvitu jako by se stín venku mihl. Zabušení na vrata ozvalo se poznovu.

Kozina vyšed kvapně ven, vrátil se za okamžik s hostem, kterého když mladá selka spatřila, ztlumeně vykřila:

»Jiskra!«

»Jau, Jiskra, Hančí, hale hladov kerak vlk, máš—li tu kus chleba. Du celej den ha celú noc,« mluvil dudáček, sklesnuv na lavici, na niž spustil dudy. Unavené nohy vztáhl před se a zhluboka vydechl.

»To jsem tě paloval, kerak vítr,« pravil ke Kozinovi. »Hale ty bys rád – Dobře, všecko dobře. Naši buli hu dvora ha dobře pořídili. Ešče není hamen, jak tuto čtali na trhanovském zámku. Císař to všecko poslali do Prahy, haby tuto ešče jednú prozkúmali.«