Czytaj książkę: «Psohlavci», strona 6

X

Od studené noci, kterou strávili oujezdští Chodové na zámku trhanovském v šatlavě, mrazy nepovolovaly. Zima se hlásila doopravdy. Vítr na dole ještě sfukoval poprašek sněhový, na výšinách však bělostný povlak se již ani nehnul. Temena Čerchova, Haltravy, Škarmaňce i všech ostatních hor, vyšších, nižších, tu nad samým krajem chodským i dále v mohutném pozadí šumavském, vzala na se bělostné čepce; od nich pak splývaly po lesnatých svazích a stráních sněhové závoje, kterými proráželo tmavé modro hlubokých, zamlklých hvozdů. Tak ticho a zamlklo bylo také po všem chodském kraji. Zdálo se, jako by byl zastrašen tím, co se nedávno stalo v Oujezdě i na zámku trhanovském. Nikde ani známky bouřlivé nevole nebo smělého odporu, zrovna jako by nepoddajným Chodovákům byla zašla také všecka smělost a odvaha s jejich spálenými majestáty. Než v posupném tichu tom nebyla tupá rezignace, ani malomyslnost. Bouře v něm klíčila.

Jako větrem rozneslo se po všem širém okolí od Postřekova až do vzdálenějších Pocínovic o tom, jak naloženo v Oujezdě i Trhanově s rychtářem Sykou, Přibkem, mladým Kozinou i s ostatními hospodáři starými, jak Lamminger uloupil truhlici věcí chodských. Tu tam se mnohá hlava v trudném zamyšlení nad tou novinou pochýlila, tu tam ozval se hluboký povzdech, že teď už po všem, ale ještě více kleteb posíláno k novému zámku v Trhanově a na jeho pána a v živých hovorech o tom násilí panském zanikl jednotlivý povzdech a stesk, když všude po dvorcích i samotách chodských prudko se ozývala slova vzkypěvšího hněvu a touhy po pomstě.

Než také chvála a živé uznání zaznívalo v těch řečech, a to všem Oujezdským, kteří tak statečně bránili starý ten štít zděděného práva po otcích. Nejvíce však o mladém Kozinovi mluvili; divili se jeho smělosti, jak si troufal na samého Lammingera, krajského hejtmana, u přítomnosti těch oficírů a vojska, jež stálo ve světnici

a kolem rychty s obnaženými palaši. – Nejprve přiběhli známí z Draženova, Postřekova a Chodova na Oujezd, aby se na vše přeptali, aby promluvili s těmi, kteří za ně za všecky zkoušeli. Pak i ze vzdálenějších vsí chodských přicházeli sedláci, a samí staří, zkušení a vážení. Buď hned u Kozinů se zastavili, nebo přišli s rychtářem Sykou k nim a tiskli pravici mladému hospodáři. Poseděli, pohovořili, a pak skoro každý, z nich odcházeje ptal se: »Ha kerak dál?«

»Nu, nynčko je dobře mlčít, hale proto jsme ešče nedomluvili. Dyk huslyšíš,« odpovídal Kozina.

Žádnému však neřekl, ani se nezmínil, že všecky majestáty nejsou zničeny, že ještě mají dva dobré a právě ty nejhlavnější, jak Syka řekl. Učinil tak především na radu rychtářovu. Zůstalo to na ten čas jejich tajemstvím, jejich, draženovského strýce a staré matky.

Hančí se teď až divila, jak je s jejím mužem. Myslilať, že po tom, co ho stihlo, bude ještě více zamyšlen a že tak hned nezapomene. A byl klidnější, hovornější nežli kdy předtím! Ovšem tak veselého, jako býval za svobodna, když za ní chodil, tak už ho nikdy teď nespatřila. Stín nějaké tajné starosti a tajných myšlenek z líce mu nezmizel. Také jí bylo divno, že často teď na »vejmluvu« k matce zacházel, a stalo se jí několikráte, když náhodou za ním přišla, že on nebo stará tchyně zavedli hned, patrně před ní, novou řeč. Zamlouvali něco. Však co? O čem hovořili?

O ní to zajisté nebylo, neboť od té doby, co je překvapilo to vojsko, tchyně chovala se k ní mnohem upřímněji a laskavěji nežli kdy předtím, a Jan se také nezměnil. Než měla přece starost. A tu jednou podvečer, když majíc na klíně Hanálku, seděla vedle muže, jenž na kolenou choval Pavlíka, v tu chvíli hovorný a spokojen, jako by na všecko zapomněl, domluvila mu za té pěkné chvilky.

Otázala se, má—li snad nějakou tajnou starost. V těch několika jejích slovech ozvalo se všecko její upřímné, oddané srdce, plné o něj starosti a bázně.

»Co bys míla takový myšlínky? Co bych míl divnýho s mámú? Víš, te stará Chodovačka, ha já teky nemůžu jen tak zapomít. Řečíme někdy, kerak bulo za starých čás. Nic se ty, Hančí, nestarej, ty ha děti jste mi nejmilejší.«

Mluvil pravdu, a proto také zněla poslední slova jeho tak srdečně a přesvědčivě. Hančí v ten okamžik zplna se upokojila.

Ticho a zamlklo bylo po všem chodském kraji.

Zato trhanovský zámek oživl. Svobodný pán z Albenreuthu zabýval se nejraději hospodářskými registry a účty, které neúnavně přehlížel a zkoumal až do halíře a stébla. Také přečasto dojížděl do svých dvorů dohlédnout na správce a popohnat čeládku, jež nikdy dost mu nepracovala; tak mínil, nedbaje úpěnlivých stesků robotných dělníků svých, kteří ho probůh prosili, aby břemen jejich umálil.

Nyní však častěji opouštěl svou kancelář, aby hosty uvítal, kteří na jeho pozvání přijížděli. Byli většinou ze šlechty v sousedství usedlé. S nimi pak vyjížděl do rozlehlých lesů svých na lov. Posledně přibylo také několik šlechticů důstojníků z posádky plzeňské, mezi nimi hrabata Stampach a z Vrtby.

Ještě nikdy nehostil trhanovský zámek tolik hostí jako tenkráte, ještě nikdy nevyjížděla z jeho nádvoří tak četná družina lovecká.

V jejím čele sám hostitel, Lamminger, tváře vyjasněné, jaké poslední dobou býval napořád. Všimli si toho všichni, kdož ho znali, nejvíc ovšem sami zámečtí, divíce se tomu a netušíce, jaký kámen spadl z prsou jejich přísnému, nepřístupnému pánu. Všimli si toho také mužové chodští v kožichách a v huňatých čepicích, kteří vedli smečky panských psů nebo kráčeli vpřed s obušky v ruce, aby vyháněli a nadháněli zvěř v lesích, kdež někdy otcové jejich sami volně a svobodně honívali jako teď ti páni. Chodové si dobře všimli pánovy tváře a dobře jí rozuměli. Proto on, že jim majestáty zničil, odvážil se také vyžadovati na nich nového břemene. Však by jindy si netroufali ze zámku vzkázati do Chodova a do Klenče, aby přišli pánům nádhánět. A zároveň jim pohrozili. Chodovští a Klenečtí šli.

Jakéž v tu chvíli porady? S jakou však šli a jak hleděli z výšiny pod lesem na panské lovce na koních za nimi zvolna do kopce jedoucí! Nejprve to tedy stihlo Kleneč a Chodovo. Po veškerém Chodsku o tom s účastenstvím a s hněvem mluvili.

»Huž se to začíná.«

»Ha bude ešče hůř.«

»Dnes Klenečtí, zejtra my.«

Tak všude mluvili, vzpomínajíce volné honby svých předků, kteří ze všech lovů svých odváděli Domažlickým k vánočním hodům toliko několik zajíčků, Chodovští dva, z Postřekova, Klenče, Oujezda, Draženova, Pocínovic, Stráže, Kýčova také po dvou a ze Lhoty a Mrákova po jednom.

O tom také živě rozmlouvali u Přibků o přástkách. V prostorné světnici pěkně vytopené bylo živo i také veseleji, poněvadž zmizel odtud stín, zamlklý Matěj Přibek, málomluvný, jehož tvář nyní byla skoro neustále zachmuřena. Odešel hned zvečera, jako by se vyhýbal společnosti, jež se tu měla sejíti, nebo snad jako by cítil, že by se mezi ně dobře nehodil.

Starý jeho otec však usedl mezi mladou chasu, chlapce a děvčata len předoucí, k nimž také přidružila se Dorla, mladá žena Jiskry Řehůřka, dudáka. Sám ji k tomu měl, aby sem zašla, a slíbil, že za chvíli za ní přijde a že pak půjdou spolu domů. Ráda poslechla, neboť z té jejich samoty u lesa málo přišla na lidi, po nichž se jí často zastesklo, zvláště nyní tou dobou, kdy zimní večery neměly konce. Než přástky dnešní nebyly, co jindy bývaly. I tu, kdež veselé zpěvy, žert a smích zvučívaly, bylo znáti vážný ten čas. Sama ta chasa mladá, mysli lehké a nehloubající, neveselila se způsobem obvyklým; nemohla v hovoru pominouti posledních událostí, a zvláště tu, u Matěje Přibka.

Na chvilku však přece na přítomnost zapomněli. To bylo, když jednali o posledním, velikém lovu panském a vzpomněli také na časy minulé, kdy starý Přibek zavedl je v minulost, do ohromných lesů, tenkráte jejich, plných rozmanité zvěře,

a vypravoval, že ještě za jeho mladých let bylo medvědů mnohem více nežli nyní a vlky že se každá houština jen hemžila.

»Každú noc jsme míli v zimě, hdyž buly houpady, hu stavení pěknú muziku. Vlci vyli haž strach, ha každý ráno buly vlčí jámy plny tuty zvěři. Kožich vlčí bul zrovna dost lacnej. Ha hdo šel do města nebo do lesa, musel se na ňákýho vlčka huchystat. Já sám jsem nejednoho zabjíl. Sak by tuta čakana mohla povídat.«

Zraky všech chlapců i také děvčat obrátily se do kouta, kam starý Přibek rukou i pohledem ukázal. Jeden pak z mladíků vzal čakanu a prohlížel si ji. Byla nadobyčej vysoká i silná, ze dřeva dubového, zhotovená patrně pro ruku značně silnou a pádnou, jakou jen Přibkové mívali. Pod lesklou sekerkou bylo bradlo žlutě kováno a v lesklém tom kování svítilo se několik červených a modrých kaménků, jež zasazeny byly ve stříbrné obroučky. Chlapcům se ta zbraň pro to kování velice líbila. Potěžkávali ji, zkoušeli.

»Tuta je hasi zrovna dost stará,« jeden z nich prohodil.

»Jau, starší než ty ha já. Huž můj dědek ji nosívali. Šak mu jediná zbula z tutý vojny, hdyž císařský vojsko Houvězdo vypálilo ha všecko vzelo. Tuta hdyby, chlapče, humíla mluvit! Co vlčků zabjíla! Ha teky jistě nejednu hlavu člověčí roztřepila. Dědek sám jednoho císařského lejthara tú čakanú láfli, haž zdech, protože nebožku bábu hudloval.«

Synkové ještě s větším účastenstvím hleděli na mohutnou zbraň, a také děvčata povstávala nebo hrdla napínala, aby si ji prohlédla.

»Ha co míli za tuto dědek, sedláku?« ptal se jeden z chlapců.

»Mít? Co by míli! Museli se vysekat patama – do lesů. Sypaliť se za ním kerak včely. To buli chlap! Pytel hrachu nesli bůhvíkam, kerak chmýří. Vy, chlapci, si myslíte vo sobě čerta kus, hale tenkrát buli přece jinčí chlapi ha míli jinú krev. Tuto byste nehuďáli, co náš dědek. Ten se nihdá nevyhnúli, hdyž v lese potkáli nedvěda. Rvali se s ním kerak s chlapcem. Jednu vám vybrali náš dědek nedvědí hnízdo ha nesli tuty nedvědí kudlata dym. Huž buli hu stoky, tu slyší, kerak za ním něco řve. Bula to nedvědice! Běžíla za ním,

šklebjila zuby, řvala pro ty mladý. Náš dědek hutíkali, co mohli. Mušeli, hdyž tuto zvíře běžílo kerak vítr, blíž na blíž, haž k samičký vsi – ha ešče do vsi. Hale tu přiběhli lidi ha tu nedvědici humlátili. «

»Ha co ďáli dědek s tutima kudlaty?«

»Nu, voni ho pokúsali, haž buli krví voblitej. Donesli je pak do města na chodovský zámek panu pulkrabí královskýmu, ha ten prý je poslali zaseje nějakýmu pánovi do Prahy.«

»Hdyby takovej nedvěd sežral Lomikara, haž bude zasejc na honu,« ozval se jeden z mladíků.

»Šak by tuten znamenaný jidáš spíše pár Chodováků nastrčil. Ninčkon budeme na všechno.«

»Ssss, ticho, slyšíte? Zvonce!« ozvala se Manka. Všichni umlkli, naslouchali.

Nic neslyšeli. Manka však jistila, že se nemýlila.

»Komu by se chtílo dnes v tutý psotě!«

A přece zas, umlknuvše, sluch napjali. Než neozvalo se nic, jen kvil větru, jenž šlehal proudy sypkého sněhu do oken.

XI

Tou dobou dudák Řehůřek, Jiskra, meškal doma, na samotě, sám se svým slepým tátou. Staroch seděl na peci, syn pak přecházel nějak netrpělivě světnicí. Přes tu chvíli opravil planoucí louč v černém, dřevěném svícnu, ač toho nebylo pokaždé třeba. Bylo také na tom, jak uhel utíral a louč postrkoval, vidět, že myslí na něco jiného. Sotvaže plamen spravil, zas již přecházel, pak opět postavil se k oknu, hledě ven do tmy, kdež padal sníh a vítr hučel, nesa hluboké povzdechy nedalekého lesa.

Pojednou sebou starý na peci trhl a pravil:

»Něhdo huž vně.«

Také Jiskra uslyšel zabušení na dveře. Ihned vyšel ven. Na síní se optal, kdo to.

»Já, z Mrákova, Němec.«

Do světnice vstoupil Chod neveliké postavy, dost ještě mladý, čiperných, šelmovských očí, jenž hned vesele začal:

»Ty sám, dudáku?«

»Sám, lychtáři, žena se mi túlá.«

»Za tebe?«

»Nu, hať zví, kerak to je. Šak mi beztoho pro tuto domlúvá,« dodal, čtverácky se usmívaje.

»Tak humí vízdat!« žertem rychtář prohodil.

»Vízdat? Humí. Hale má máma říkávaly, že prej múdrej skákat nemuší, hdyž žena vízdá.«

»Haha, tak máš tulik muziky! Proč jsi se ženil?«

»Voni to naši huďáli.«

Sedlák se dal nanovo do smíchu a ptal se:

»Hdo?«

»Náš táta.«

»Uj, chlapče!« ozval se z pece slepý otec. »Zasejc rozpúštíš špačky?«

»Nu, co škodí,« mínil rychtář.

»Ha proč bychom se nezasmíli. Smích je nejlepší koření,« dodal dudáček. »Šak se tranovskej Lomikar teky smíje. Tak lacno nás kúpil, hanba plít!«

»Ha vostatek hukrád,« doložil rychtář.

Sotvaže slova ta dořekl, již opět někdo na dveře zabušil. A zase dudák se na síni opatrně ptal, kdo to.

»Psůtka,« ozval se jasný hlas a hned po něm jako medvědí zabručení:

»Brychta.«

»Uj, Postřekovští! Vítám vás, pokročte dál,« zval dudák, dveře otevřev, a vedl své hosty do světnice. Napřed vešel Psůtka, jenž onehdy byl u Přibků s Pajdarem pocínovským a mladým Šerlovským, když tam přitrhli kyrysníci a Matěje Přibka i jeho starého otce odvedli. Společník Psůtkův byl postřekovský rychtář Brychta, muž vysoký, samá kost a sval; černé, husté a ježaté obočí klenulo se mu pod nízkým čelem a pod tím jiskřily se černé, těkavé oči. Osmahlá tvář byla výrazu smělého, urputného, a široká červená jizva přes čelo ho nemírnila. Však také Jakuba Brychtu znali na Chodsku a dál ještě i na české straně i za horami sousedé bavorští. Ti asi nejlépe, jej i jeho strašný stoják, jejž třeba po několika jen slovech z holeně tasil, zvláště u nich.

Usednuv na lavici vedle mrákovského Němce, klel na povětří a seškraboval bodcem čekany umrzlý sníh ze svých vysokých bot. Vtom už dudáček zase dveře otevíral a do světnice přibyli noví hosté: Matěj Přibek, rychtář Syka a starý Kryštof Hrubý z Draženova, jemuž dlouhé bílé vlasy vítr notně pocuchal a sníh navlhčil. Rychtářové se vespolek pozdravili a jen chvíli hovořili, a již zase vítali nové hosty, kteří přijeli na saních. Byli to až z Pocínovic, ramenatý, statný Pajdar, bratranec Přibkův, a s ním mladý Šerlovský ve krátkém kožíšku květy ozdobeném.

Statný a pěkný ten jonák zvláště se tu vyjímal mezi samými staršími a starými, kteří na něj tázavě hleděli. Starý Pajdar však, jako by těm pohledům porozuměl, hned všem vyložil, že tutoho chlapce

táta, rychtář pocínovský, nemůže přijít, protože je stunavý, a že tomu mladému mohou zrovna tak věřit jako starému.

Za chvíli společnost ještě rozhojněna, když vstoupili rychtář chodovský Jiří Peč a z Klenče Adam Ecl. Všichni pak, v kožichách nebo, svléknuvše je, v bílých šerkách sesedli se u stolu. Nejdále, skoro sám, seděl Matěj Přibek, nemluvě; bystře však pozoroval a naslouchal. Někteří z rychtářů tu shromážděných přišli, byvše vyzváni přímo Kozinou; vzdálenější pak obešel Jiskra Řehůřek, oznamuje jim ve jménu Kozinově i Sykově čas i místo této tajné schůze.

Však za to měl dost levitů od své ženy, že se dal zase do toulání, a to ještě tak daleko, po horoucích peklech. Pravdou by ji byl uchlácholil; on však mlčel a jen žerty měl na svou omluvu. Teď planoucí louč utíral, nebo zase novou nastrkoval, pak opět přistoupiv k oknu naslouchal, až posléze i ven vyšed, z prahu vyhlížel do tmavé zimní noci.

Ze světnice ozýval se temný ohlas živého hovoru.

Všichni se dotazovali a postřekovský Brychta nejhlučněji, kde je Kozina a proč sem byli vyzváni. Chtěli něco zevrubnějšího, neboť že kvůli Lammingerovi se tu sešli, to věděl každý. »Prokurátor« Syka odpovídal, chláchole, že Kozina přijde co nevidět.

»Ha hde je?«

»V městě.«

»Ha co v městě, hdyž ví, že tu budeme!« tázal se Brychta ostře.

»Nu, já sám nevím, jen tulik, že předevčírem přijel zez Vídně ten domažlickej Just.«

»Matěj, trakslíř?« ptal se Psůtka.

»Jau, tuten. Míl ňáký súd s městským právem. Dlúho se súdil, v Praze, ha pak haž ve Vídni. Nu, ha vyhrál. Ha tuten Just zkázal včera Kozinovi, haby se hu něho v městě stavil, že má velkú novinu. Hdyž se tuto trefjílo, zajíl Kozina pro něho, habyste sami slyšíli.«

»Ha co, šak ty teky víš,« tázal se nedočkavě Brychta. Syka, zamžourav očima, smál se a pravil. »Nu, Brychto, jsi kerak dívče.«

»Jen haby pravdu mluvil tuten měšťák!« ozval se chodovský rychtář.

»Snad si kuklu nedáme strojit!« vykřikl Brychta.

Vtom vešel rychle dudák do světnice:

»Huž jedú!«

Všichni naráz umlkli. Venku zvonek zacinkal, pak už bylo slyšet, jak sáně zarazily, a v té chvíli vstupovali očekávaní hoste; napřed urostlý Kozina v kožichu, za ním jakýsi mužík v mohutném plášti tmavé barvy. Zraky všech upřely se na domažlického měšťana, jenž jistě, jako doma vystupuje, pozdravil, a plášť odloživ, se vítal se sedláky. Mnohé z nich znal; toho zevrubněji, onoho třeba jen od vidění, ale ke všem se měl jako k starým známým. Od chladu zarudlý obličej toho mužíka nevelikého a hubeného vyznačoval se vysedlou kostí lícní, nosem zatuplým a černýma, zchytralýma očima. Beze všeho usedl na tvrdou židli prostřed Chodů a za chvilku byl už v proudu, když byl předtím ještě se přesvědčil, že jsou okenice zavřeny. Sedláci, jejichž pozornost všecku upoutal, seděli jako pěny. Však také Just mluvil hbitě a plynně jako z kruchty, a to o předmětu, jenž se jich samotných týkal.

»Předevčírem jsem přijel zez Vídně, slyšeli jste snad,« vypravoval. »Měl jsem tam soud o dobrý, znamenitý grunt, který mně slavné naše právo domažlické chtělo vzít. Ale já věděl, že mám k němu poctivé, staré právo, a tak jsem se nedal. Páni z rady všude vyhrávali a už na mém poli, na mém, rozumíte—li, orali a mně se jen smáli. Bodejť. Co já řemeslníček proti nim! Ale jářku, braň se, vždyť ještě všecka spravedlnost není ze světa! Nu, a tak šlo od soudu k soudu, a naposledy až k tomu nejvyššímu, k císaři pánu.«

»Uj!« vykřikl Brychta. Zpráva tato velice jej překvapila a hnula také ostatními. Jen starý Kryštof Hrubý zachoval klid a Matěj Přibek, jenž jako na počátku upíral zkoumavě svůj chmurně klidný pohled na vypravujícího měštěnína.

»Ha buli jste hu dvora?« ptal se Psůtka postřekovský.

»Byl.«

»Hu císařova?«

»U císařova.«

»Neplejť se mu do řeči, Psůtko!« napomínal Němec.

»Ha vidíli jste císaře?« zároveň se tázal klenečský Ecl.

»Viděl a mluvil s ním. Však poslouchejte. Budete se divit, ale vzpomeňte si, že nejsem žádný prokurátor, proč bych lhal, že od vás nic nechci, že z toho nic nemám a mít nebudu, leda trochu hněvu, jestliže nebudete mlčet a na mne to vyzradíte.«

»Ha proč nám tuto povídáte?« ozval se pojednou Přibek. Několik hlav se po něm obrátilo ne bez nelibosti pro toto vyrušení.

»Proč vám to povídám,« Just hbitě odvětil, nedávaje se másti. »Já vždycky jen pravdu a panstvo nemohu vystát, proto! Po chudém a slabším se jenom vozí a páchá bezpráví jako na mně, na vás, však to sami dobře víte.«

»Ha kerak bulo v tý Vídni?« Tou otázkou jej Němec přerušil.

»Ano tak – přijedu do Vídně, také se mi tam nechtělo dařit. Jářku, juž ti nic nezbývá nežli císař. Půjdeš ještě k němu. Ale nebylo vám to tak snadné k němu se dostat. Co jsem se naběhal, naprosil i naplatil, rozumíte. Teď by to již chodilo jinak, ale tu jsem si ještě rady nevěděl. Tak jsem se konečně do toho císařského hradu dostal, já a můj nejstarší syn Jakub. Myslil jsem si, ať také něco uvidí a ať si to pamatuje. Jaká vám tam všude krása a nádhera, darmo povídat. Všude samý mramor, samé zlato a hedvábí, i ten nejnižší služebník jako ten největší pán u nás, samá porta a samet. Vedli nás skrze kolik komnat, jedna za druhou jako když šňůrou mrští a jedna krásnější než druhá. Člověk byl jako omámen, konce nebylo těm krásným pokojům. Můj hoch, Jakub, se všude zastavoval a ohlížel, a já sám, kdybych se nebyl pamatoval, proč tu jsem, byl bych zrovna tak oči vyvaloval. Konečně jsme přišli do jedné komnaty a tu nás chvíli nechali, abychom počkali, ať si sedneme. Židle vám tu byly tím nejdražším aksamitem potaženy, zrovna takovým, jako má náš pan děkan ten nejdražší, božíhodový ornát, víte, s tím zlatým krumplováním. To se vám to sedělo – ale sotva jsme se poohlédli, už přišel nějaký panáček, byl to komorník, já již tomu rozuměl, a zavedl nás do menšího pokojíčka. Tu rozhrnul takovou krásnou záclonu, víte, byla místo dveří, a už jsme stáli v té nejkrásnější komnatě a proti nám dva páni. Sic nám to cestou řekli, co máme udělat, ale já už to také věděl; mrknu na Jakuba, a už jsme byli na kolenou.«

»Ha kerak vypadali císař pán?«

»Ha hdo buli ten druhý?« ptali se Psůtka a Němec zároveň.

»Ten druhý byl císařův kanclíř. Ten byl krásně ustrojen jako nějaký generál. Ale císař, to byste ani neřekli, jen tak jednoduše, ve veliké paruce, ve tmavém kabátě bez port a vyšívání, v černých punčochách a ve střevících, skoro jako nějaký velebný pán. Ale hodný! Hned kývl rukou, ať vstaneme.

„Co si přejete?“ povídá.

Jářku, císařská Milosti! – a teď mu to všecko povídám. Vyložil jsem mu všecko zkrátka, ale jak náleží. Poslouchal, asi dvakráte pokývl hlavou, pak něco s tím kanclířem po francouzsku promluvil, a pak najednou vezme z ramenou pláštík, byl hedvábný, lehounký, položil mně ho na ramena a povídá: „Jdi sbohem domů, stane se ti po právu!“«

»Uj! Hele!« tu tam ve shromáždění ozvalo se hlubokým tichem, jaké panovalo, když Just své příhody vypravoval. On sám teď, na okamžik umlknuv, změřil plachým, černým očkem shromážděné Chody, a vida účinek svých slov, ještě s větší chutí a jistotou dále vypravoval:

»To si můžete pomyslit, jak mně bylo. Ale ještě jsem se dost pamatoval. Poděkuju, ukláním se, jdu pěkně pozpátku ke dveřím, a už jen vyjít, tu vidím, že na mne pan kanclíř kývl. Zastavím se.

„Vy jste zez Domažlic?“ povídá pan kanclíř. „Tak jest, vysoce urozený pane kanclíři!“ odpovím. „Tak znáte také Chodováky,“ zase on. „Jak bych neznal, vysoce urozený —“«

Tu se Just zamlčel pro šum, který se strhl mezi shromážděnými Chody. Výkřiky úžasu i pochyby ozývaly se ve hlučné směsi. Brychta prudko vstal, po něm Němec i mladý Šerlovský. Kozina, jenž maje hlavu pochýlenu, naslouchal, vztyčil ji a hleděl na shromážděné, jmenovitě na starého strýce draženovského. Syka

zažehnával hluk a konejšil, aby dali Justovi domluvit. Ten usmáv se, dále vypravoval:

»„Jak bych neznal, vysoce urozený pane,“ povídám. ,,Vždyť jsme v sousedství.“

„Teď není o nich nic slyšet. Jindy se tu často hlásili,“ povídá zas kanclíř. „Mají jistě teď hodnou vrchnost a jsou s ní spokojeni.“«

Hluk a šum povstal na ta slova a bylo v něm jasně slyšet, jak se Brychta, uhodiv bodcem své čekany do podlahy, divoko zasmál. Ale hned umlkali, jak bělovlasý Kryštof Hrubý vstav, přistoupil k Justovi a vážně se ho zeptal:

»Mluvíte—li pravdu?«

»Proč bych nemluvil?« odvětil Just jistě. »Škoda že tu není můj hoch, ten by to dosvědčil, či mám se zařeknout a zapřísáhnout? Je to svatá pravda, rozumíte, všecko, co jsem řekl.«

»Ha řekli ešče něco ten pan kanclíř?« ptal se Hrubý dále.

»Nic víc.«

»Ha proč jste mu nepovedíli šechno všudy, kerak s námi tuten Lomikar hantýruje?« vzkřikl Brychta.

»To nešlo. Když se takový pán neptá, to se nesmí povídat. A kdybych byl i chtěl, zrovna jak to řekl, kývl mi rukou a obrátil se za císařem. Ale hned, jak jsem vycházel, napadlo mně: „To jim povíš!“ Nic mně do toho není, ale vím, jak je člověku, když se mu křivdí. A vám se křivdí. A jak, a takové už časy! „Proč bych jim to neřekl?“ povídám si. „Jejich právo ještě platí, a kdyby se pořádně hlásili, tak by ten Němec tranovský zle pochodil.“ Nač ho také šetřit, toho rasa! Je zrovna takový jako jeho nebožtík otec, ne—li horší. Však také každý soused domažlický musí mít na ně zlost. Nebo ti Lomikarové nás o něco připravili! Nebýt jich, vy jste mohli podnes být u nás, v naší správě. A nadto vzal naší obci tranovský dvůr. Ten byl náš. Teď si tam vystavěl zámek a z našeho gruntu se nám směje a vás souží. Když jsem přijel zez Vídně a slyšel, co vám teď ke všemu udělal, jak vám pobral majestáty, tu jsem sám klel, jak mně do toho nic není. Jářku, toť je loupežník! A jaký smělý!«

»Ha jak by nebul. Pěkně vyčkál, haž bul tím krajským hejtmanem, haby míl ešče větší moc,« dodal starý Hrubý.

»Ha z tuztoho je vidět, že naše majestáty ešče platí!« zvolal Kozina. »Šak by vo ně nestál, kdyby.«

»Pravda, pravda!« volalo několik hlasů.

»Hale co ničkon, hdyž je ten vlček spálil?« ptal se Pajdar.

»Přece se hlásit,« Just rozhodně pravil. »Však oni tam ve Vídni o vašich právech vědí. Vždyť sám kanclíř se zmínil!«

»Teky jsme tak mysleli, ha řekli jsme si, že tuto nesmí tak vostát, že vás svoláme, habysme se poradili. Ha to jsme ešče nevedíli vo tutom panu kanclíři,« mluvil Kozina. Všichni dali najevo svůj souhlas tváří i hlasem.

»Ničkon tepřiva se můžeme do toho dát. Ve Vídni vo nás vedí ha vo našich právech,« doložil Syka.

»Nu ha ešče teky z nich něco máme!« ozval se starý Hrubý, jenž vtom rozepjav svůj »lajb«, vyňal z něho něco v šátku zabaleného. Všichni hleděli překvapeně i zvědavě, co to starý rychtář má. Vykřikli, když do výše proti světlu povznesl dvě staré pergamenové listiny s visutými, velikými pečetěmi.

Úžas pojal všechny; i sám Just byl překvapen.

Nejklidnějšími byli ti, kteří o listinách už věděli: Hrubý, Syka, Kozina. Ostatní hrnuli se k Hrubému, i Přibek, jehož tvář nějak oživla, vstal kvapně a přese všechny hleděl na zbylé ty svědky chodských práv. Brychta nad starými, zažloutlými majestáty písma tu tam pobledlého dlouho nevydržel. Vzpřímiv se od stolu prudko jako prut, obrátil se k oknu, a pohroziv do něho zaťatou, svalovitou rukou, zachechtal se a hrozivě zvolal:

»Uj, pane Lomikare; ešče nejsme tvoji robotníci! Hele, ešče něco na tebe máme, hurozený pane!«

»Jsú—li dobrý ha pravý?« ptal se Ecl z Klenče rychtáře Syky, jakožto »prokurátora« a znalce.

»Jsú, šak jsú zez truhlice našich věcí, ha tuty jsú nejlepší. Tuto dal Hiřík král ha tuto Matyáš.«

»Ha kerak, že je Lomikar nevzel?« ptal se Pajdar, a to za všechny, neboť otázku tu měli všichni na jazyku. Teď teprve se

Kozina ozval. Vypravoval, jak se stalo, jak mu hned napadlo, když Lomikara s takovým houfem vojska viděl, že nejde jenom pro něj a pro Přibka, ale pro majestáty, a jak mu to napadlo, že matce pošeptal. Ta pak pro jistotu hned domů běžela a vzala ze skrýše nakvap tyto dva nejdůležitější majestáty, které dobře znala již doma, v Draženově, když tam její otec, jeho děd, truhlici chodovskou schovával. Co ještě vypravoval, ozývaly se výkřiky uznání a pochvaly jemu, zvláště pak staré jeho matce, a když skončil, Brychta postřekovský zvolal:

»Hať mi hrom veme! Tuto je ženská! Nu je vidět, že tvá máma, Kozinuc.«

Ten však jako by pochvaly té upřímné neslyšel, dodal:

»Ničkon tepřiva se můžeme hlásit, hdyž máme něco v ruce ha víme, že hu dvora na nás nezapomíli.«

Všichni, prve již vypravováním Justovým rozjařeni, souhlasili nyní tím ochotněji. Jen Přibek nepromluvil. Když pak po řeči Kozinově Just slova se ujal, dokazoval důrazně a přesvědčivě přítomným, že mohli i bez těch listů proces začíti, když se po nich u dvora ptali; teď však že mohou jíti najisto, a proto ať nemeškají. Poradil jim, ať pošlou poselství do Vídně. Návrh ten, na který každý myslil, byl přijat. Jen Přibek se ozval:

»Nu, dělejte, co chcete. Hale mne do toho neberte. Já do Vídně nepudu. Hale haž bude zle, ha vono bude, haž budete chtít na pány, ha ne k pánom, ha tuto bulo by nejlepší, tak pudu třeba sám.«

Jeho slova ohlasu nedošla. Jediný Brychta zvolal:

»Nu, tuto pak pudeme teky s tebú!«

Když se jednalo o poselství, navrhovali všichni Hrubého, Syku a Kozinu. Just však byl jiného mínění, vykládaje, že by nebylo radno, aby zrovna tito tři šli, ač by to zajisté dobře ve Vídni pořídili, protože jich tu doma bude více potřeba, a pak že Lomikar beztoho po Sykovi a Kozinovi pase a je hlídá, a tím že by se cesta jejich nijak

neutajila. A tajnost že je pro počátek nutná, aby Lomikar hned na začátku všecko nezmařil.

Ujednali, aby šli Psůtka z Postřekova, Němec z Mrákova a Pajdar z Pocínovic.

»Pudeme,« pravil Psůtka, »hale ve Vídni jsú Němci, ha my německy nehumíme, hani já, hani Němec, ha Pajdar jistě teky ne. Ha pak hu dvora! Tuto teky neznáme.«

»Šak tám buli jste vy, Just,« pravil Němec, »tak byste mohli s námi.«

Just, jenž na vyzvání to čekal, nějak se bránil a vymlouval, ne však dlouho. Na obecnou žádost, jen Přibek mu neříkal, uvolil se, že deputaci do Vídně povede a jí přístup ke dvoru a slyšení u císaře zjedná. Podali mu ruce a pak vespolek si pravice tiskli na slib, že zachovají v tajnosti, o čem dnes rokovali. —

Za chvíli bylo na dudákově samotě zase ticho. Mužové chodští rozcházeli se tmavou zimní nocí každý do své vesnice. Kozina pak zavážel zase na saních Justa do města. Za nimi také vyjely sáně, ve kterých seděl Pajdar s mladým Šerlovským.

Kozina i měšťák zpočátku ještě si všímali, že pocínovské sáně jedou za nimi, ale pak, zabravše se v hovor o nastávajícím zápase s trhanovským pánem, na ně zapomněli a nevšimli si, že jich není ani slyšet. Jak by bylo, když stály nehnutě na samém kraji vesnice. Ale neseděli v nich dva, nýbrž jenom jediný; starý Pajdar, choule se do kožichu, držel oprať statného valacha, klonícího hlavu, nad níž v nočním, studeném větru povívala mu dlouhá hříva. Pajdar čekal, čekal a již se počínal mrzet. »Jen na chvilku,« řekl ten poblázněný chlapec Šerlovských. Jen co by prý Manku uviděl. Ale uvidí—li ho bratranec Matěj, pěkně mu poví, jak umí zachovávat tajemství. Jsou tu, aby o nich nikdo nevěděl; za tmy přijeli, za tmy mají odjet. Pozná—li někdo toho chlapce, jak u dvorce obchází! Vtom slyš – rychlé kroky, to on. Mladý Šerlovský všecek udýchán skočil do saní. »Nu kerak?« ptal se Pajdar.

»Dobře, strejče, dobře. Vidíl jsem svú dívčí, ha nejen vidíl, hale teky s ní mluvil!« Ze slov, z hlasu bylo znát, že je všecek rozjařen.

Pajdar trhl opratí, švihl do koně a ten plným cvalem ubíhal zasněženou cestou. Za prudké jízdy té pověděl mladý Šerlovský stručně, jaké měl štěstí, že dlouho neobcházel, že Manka přišla vrátka zavřít, že s ní postál, promluvil. Ale že ji objal a políbil, a to dnes poprvé, to nepověděl. Pajdar, upokojiv se ujištěním mladíkovým, že Mance nic neřekl, kde byl, ale že se vymluvil pozdní cestou z Klenče, dále se nevyptával. A »chlapec« byl rád. Hned zapomněl na schůzi u dudáka, o které starý Cob vedle něho přemýšlel, a byl zase v myšlenkách u své Manky. Sáně mrazivou, tmavou nocí ujíždějící svištěly, sníh zpod kopyt kvapícího koně lítal v zmrzlých kusech kolem nich. Mladému Chodu však bylo pěkně a libě, jako by ujížděl vlažnou jarní nocí.