Czytaj książkę: «F. L. Věk (Díl první)», strona 15

„Vědí, jako jindy, když k nám chodívali. Ó, to byly pěkné časy! Tak se tam pěkně vařilo – tak jsme všichni hezky spolu sedali –“

Thám tu Věka dlouho nenechal. Zavedl ho k Paule. Srdce mladého obchodníka živě tlouklo, a když ji zahlédl na chudé posteli ležící, bledou, unylou, jímavě sličnou, nitro se mu sevřelo. Cítil, že ji má posud rád; a také hluboký soucit se ozval. Bylo mu jí líto. Nemohl hned ani promluviti. Mlčky přistoupiv, podal jí ruku, a ona laskavě se usmívajíc pravila:

„Děkuju – Mám radost –“

Když jí Thám oznámil, že Věk byl tak laskav a přijal kmotrovství, o které ho požádal, podala mu ruku, a vděčně tisknouc jeho pravici, řekla: „Příteli!“ –

Druhého dne byly křtiny a na podiv všech sousedů dosti hlučné. Paní Butteauová si nedala vymluvit a uchystala hostinku, ovšemže z peněz, které Věk muži jejímu dal. Chtěla pozvati všechny členy nebohé společnosti; ale v tom Thámovi povolila, když ji upozornil, že by to kmotrovi nebylo milo. Ředitele však si přece pozvala a ostatním poslala výslužku…

Když tak o křtinách v sedničce všickni seděli, vytratil se Thám na chvíli ven a zašel ke své ženě. Sedl k ní na pelest lože, hladil ji, díval se s ní na dítko vedle ní ležící, a ona pak, chopivši se jeho ruky, řekla blaženě se usmívajíc, dosud slabým, ale jímavým hlasem:

„Jak jsem šťastna! Budu moci na dítě mluvit a jemu zpívat. A s tebou mluvit. A budu vám teď pomáhat, budu hrát, zpívat, všechno.“ – Zamlčela se na okamžik, pak oči z muže nespouštějíc, pravila tišeji: „A ty se na mne zlobíš, žes kvůli mně se dostal do takové nouze? Máš mne ještě rád?“

Thám místo odpovědi, nedada jí ani domluviti, rychle se k ní sklonil a líbal ji i dítě –

Čtvrtého dne večer potom seděl Věk sám v sedničce, již měl najatou v zájezdní hospodě. Pět dní již meškal v Kralíkách i v nejbližším okolí, kamž za obchodem vyjížděl. Dnes už měl býti doma. Čekají ho, matka nejvíce. A on tu sedí ještě. Vše, co mu otec nařídil, vykonal. Teď zbývalo mu ještě vykonati, co si sám byl ustanovil. Příliš dlouho se na to připravoval a rozhodoval. V dlouhém tom rozhodování nebylo skálopevné jistoty. Od onoho večera, kdy se s Thámem setkal, viklal se. Po všechny ty dny, co tu meškal, zápasil. To, co viděl, co mu pak Thám řekl, účinkovalo velmi. Tohoto večera, nejdéle do rána, měl se rozhodnouti. Bud se vrátí domů, nebo se vydá na cestu do Prahy.

Ze zamyšlení ho vytrhl Thám, jenž věda, že se Věk navečer vrátí ze své kupecké vyjížďky, přišel ho navštívit. Líce spisovatelovo nebylo tak zachmuřeno jako onoho prvního večera. Thám se usmál, když se ho Věk zeptal na svého kmotřence a na Paulu. Oznámil, že se dítě má k světu a matka, třebaže ještě slabá, že se také pomalu sbírá.

„Měl jsem veliký strach o ni. Byla tak slába, a pak to pohnutí mysli! Ale to štěstí ji myslím udrželo. Ó, jak je šťastna, že má dítě a že může mluvit. Mluví pěkně, zřetelně. A mně je to tak vzácné a milé, a má takový hezký, dojímavý hlas. O nich přes tu chvíli mluví. Je jim vděčna a říká, jak jsou hodný a šlechetný. A já to také cítím.“

Thám se odmlčel a tiskl Věkovi obě ruce. Pak se pojednou zeptal: „Kdy pojedou domů?“

Věka ta otázka zarazila.

„Domů?“ opakoval bezděky, a pojednou jako by se rozhodí, dodal: „Abych se přiznal, já nechtěl, já nechci domů. Chci zrovna odtud –“

„Ne, příteli, pojedou domů. Poslechnou mne. Všimnou si toho, co tu na nás viděli. A kdyby se jim zrovna tak zle nevedlo, budou přece zápasit, aby se ve světě udrželi. A mají jistotu, že dosáhnou toho, čeho chtějí? A pak, stálo by to vše za zármutek jejich rodičů? Naříkali, že by rád něco více pracovali, nežli stát za pultem. Vzpomenou si na našeho Vydru, jak vždycky říkával, že každý může vlasti své sloužit. A oni studovaný člověk na malém městě budou mít váhy dost, můžou poučovat, můžou více účinkovat ve svém okolí pro věc vlastenskou než kdokoliv. Podívají se na mne. Co jsem dělal dřív, a co teď? O holý život zápasím – nemohu nic, nic… To oni ze svého krámu více zmohou nežli já teď. A dojdou spokojenosti. Ale já úplně nikdy, příteli, nikdy! Teď se na mne štěstí pousmálo v rodině. Ale tady ten červ zůstane,“ a Thám se uhodil na prsa, „že jsem ztracený člověk pro naši věc, jestliže se brzo z toho nevypletu – A já tuším, že ne…“

Sevřel rty a hleděl zamračen před se. Pak jako by se vytrhl, chopil se náhle Věkovy ruky a živě pravil:

„Tedy zítra odjedou; a domů, rozumí se. Domů k otci a k matce, která na ně beztoho už v úzkosti čeká. Ráno přijdu pro ně, zavedu je k nám, aby jim Paula mohla dát sbohem, žádala mne o to. Pak sednou do vozu a odjedou domů. Tam budou řádným kupcem, sousedem a prvním vlastencem, a budou poučovat a působit, aby zmoudřeli zhloupěli a pošetilí, aby více nepotupovali a nezavrhovali svého přirozeného jazyka. Pak ostudili a ve zvelebování země své zlenilí Čechové nastoupí na jejich šlépěje a opravdově si připili a dokáží se věrnými a opravdovými vlastenci. A na mne, na nás nezapomenou, vědí?“

XXVI. SKONČÍ SE DOBŘE, ALE BEZ SVATEB

Toho dne navečer, kterého měl František domů přijeti, Věková v jeho světnici zatopila, aby měl pěkně vyhřáto. Ale netěšila se, nýbrž byla v trapné nejistotě. Ty dny měla pořád takové divné tušení i sny; dnes, když počala v synově světničce poklízeti, všimla si, že tu nejsou jeho housle. Když tím postrašena bedlivěji se počala rozhlížeti, shledala, že to a ono je pryč. František si to vzal patrně s sebou. Kam by se dělo! Ale on těch věcí nepotřeboval. Proto s úzkostí zatápěla, s úzkostí čekala, ozve-li se venku ve tmě zvonec jeho povozu. Čekala s pantátou, naslouchala – nikde nic. Už pantáta usnul, už půlnoc minula, a nikde po synovi ani slechu, ani dechu. Věková zalomila rukama. Než ráno, když se pantáta mrzel, že František nepřijel, že něco asi vyvedl, chlácholila jej, ač byla sama plna úzkosti. Když František nepřijel ani dopoledne, ani odpoledne, říkala si v duchu všecka se třesouc:

„Už to tak je. Že on ujel! Nač by bral housle s sebou?“ Proto však navečer přece zase zatopila; ale když hořící louče do nístěje na podpal strkala, ani na ně pro slzy neviděla. Když ji pantáta pak poslal přiložit, vzdychla a teskně myslila:

„Pro koho topím? Naprázdno. František se tu už nebude ohřívat! Nešťastný hoch! Nešťastné dítě!“

Ale když sestupovala dolů na síň, ozval se venku zvonec, a vtom vcházel František. Chvatně k němu přistoupila, chytla ho a objímala ho volajíc: „Tys přišel! Ty ses navrátil! Buď pánbůh pochválen!“

František se divil, cože matka tak mluví, ví-li snad něco. Starý Věk se dotazoval, proč se o celý den omeškal; když mu syn oznámil, jak pořídil, byl jak náleží spokojen. Dobře to vyvedl, jen v tom ho otec upomenul, když ještě téhož večera účtovali, že má trochu velkou útratu, že musí šetřiti nebo býti na lidi opatrný. Netušil, že něco na řad útraty přidal k tomu, co měl zašetřeno na cestu do Prahy a na první pobyt v Praze, a což všecko dal panu Butteauovi a půjčil paní Butteauové, když jej o malou půjčku „Jen na krátký čas“ prosila, a co dal Paulinu synkovi ve zlatě do vínku. Mladý Věk byl vážný, ač ne zasmušilý. Matka si toho dobře povšimla netušíc, jaký boj syn dobojoval. Ale pak, když vstoupil do své světničky mile prohřáté, když se rozhlédl po okénkách ověšených plátěnými záclonkami jako sníh bílými, po světničce čistě urovnané, vydrhnuté, pěkně poklizené a tak tiché, milo útulné, tu se mu uvolnilo v jejím klidu a vyjasnil líce, když vstoupila matka. Usedla proti němu; hleděl jí do ustarané, milé tváře, do laskavých, dobrých očí.

V ten okamžik cítil, tu že má nejkrásnější náhradu. Ptala se ho starostně na cestu, jak mnoho zkusil, jaká byla pohoda (před otcem o tom nemluvili), a pak se ho pojednou, ale mírně zeptala, měl-li s sebou housle. Začervenal se a přisvědčil. Odtud byl k přiznání jen krůček. Matka mu nadhodila, co tušila, čeho se lekala. A on se vyzpovídal… Vypravoval, co zamýšlel, co se přihodilo v Kralíkách, s kým se tam shledal, kdo ho tam nejvíce zvrátil a přiměl, aby se domů navrátil.

„Pánbůh ho pozdrav!“ děkovala polekaná i rozradovaná Věková. A pak ho těšila, konejšila, slibovala, že pantáta je teď s ním spokojen a teprve bude, že už teď je jinačí a pak že mu nebude v ničem bránit, co ho těší.

„Nakoupíš si knih, co budeš chtít, a muziku budeš moci také provozovat pro své potěšení. Pořídíš si klavír – však on si pantáta dá říci. Budeš si pěkně krátit chvíli a nám budeš dělat radost. Vidíš, pantáta je stonavý. – Pánbůh ti za to požehná a vynahradí ti zas jinak to, cos nám obětoval. No a časem také zapomeneš na tu – a oblíbíš si jiné, hodné děvče. Svobodný nezůstaneš –“

Při těch slovech se však František nějak smutně usmál a zakroutil hlavou –

Osaměv hleděl ven do noci a myslil na pohorské město. Viděl na bídném loži v chudé jizbě Paulu a její dítě, viděl Tháma zachmuřeně před se hledícího. Vtom zdola ozval se zpěv necvičeného, ale příjemného hlasu, trochu již slábnoucího a se třesoucího. To matka, jak se všecko uložilo na lože, přecházela z opatrnosti stavením a zpívala po dávném způsobu starobylou, po dědovi zděděnou: „Kdo ochrany nejvyššího v skrýši jeho požívá –“

František bezděky sepjal ruce a pohlédl k nebesům –

Druhého dne, hned zrána, napsal dva listy. Jeden známému hudebníkovi, oznamuje mu, že do Prahy již nepřijede, že zůstane nadobro doma; objednal si přitom nové noty. Druhý list příteli Hněvkovskému, jemuž podobně napsal a prosil jej, aby mu všecky nové české knížky vždycky obstaral a posílal po starém Šulcovi a aby také vyřídil profesoru Vydrovi úctu nejhlubší a vděčnost, a že na jeho slova nikdy nezapomene, též aby byl jist, že i tu na venkově zůstane pořádným Čechem a že se, jak jen bude s to, vždycky vynasnaží o zvelebení jazyka přirozeného v tomto svém zákoutí a bude proti všeliké lhostejnosti a nedbanlivosti, aby byla jak náleží ututlána.