Czytaj książkę: «F. L. Věk (Díl první)», strona 10

Pak o ní s Lotkou promluvil. Byl rád, že mohl tak učiniti. Vůbec toho večera bylo jinak, nežli za zkoušek. F. Věk byl rozjařen novou operou a všechno ovzduší a okolí na něj také účinkovalo, Loty pak ho nic nevábila, jako tenkráte o zkoušce. A tak s ní dnes rád mluvil, bylať Paulinou sestrou, byla tak rozmarnou, veselou a nic rozpustilou a žíhavou v řeči, jakou ráda bývala. I hezky jí to slušelo, a nic mu nebylo obtížno, když se na něj smála, ukazujíc mu své pěkné, bílé zuby. Věk jí ochotně přisvědčil, když také udala místo, kde se po opeře sejdou, že tam přijde také Betyna a pak že setkají se před divadlem s maminkou a s panem Thámem, tatínek že pak také beztoho přijde. Mladý chorista to rád slyšel těše se, že se sejdou s Paulou, že půjde v její společnosti až do Řeznické ulice a tam že také stráví ostatek večera při sklenici punče, na který ho paní Butteauová pozvala.

Zatvrzelý Don Juan zmizel v rozsedlině a v plamenech, už dozněl zpěv předních osob a sboru„,že klamný je ten světa shon“ a „jaký život, taký skon“. Rozkoš, bujnost, žal i radost, zpupnost a zoufání vyzněly v nesmrtelných melodiích; světoznámá nyní opera poprvé tenkráte skončena. Nesmírná pochvala, bouře potlesku, hlučné volání a pokřiky radosti, uznání a nadšení divadlem opět hřímající nechtěly se ani utišit. Tvůrce nového díla ukláněl se rozradován, blažen vědomím a důkazy, jichž se tvůrcům uměleckých děl ne vždy dostává, že mu totiž porozuměno. –

Věk svléknuv španělského venkovana, vyšel ven, ohlížeje se po Betyně, jež měla tu čekati. Ale nespatřil ji; zato Loty za chvilku přiběhla, také již přestrojená, majíc přes sebe tmavý vlněný šátek, z jehož zakuklení pěkně vyhlížela její čtverácky se usmívající tvář. Zavěsila se Věkovi na rámě. Vysvětlila, že Betynu poslala napřed před divadlo, aby dala pozor, aby jich maminka neminula.

Když sešli dolů, bylo před divadlem ještě boží dopuštění. Kolem se vše lidem hemžilo; kočáry hrčely, pokřiky vozků se ozývaly i zmatená směs hlasů, volání, pohvizdování si a popěvků árií, jež všem dosud v duši zvučely. A noc tmavá; skoro nic v ní nezmohlo těch několik svítilen rudě do tmy mrkajících.

Loty se tmy děsila i toho, že nenašli ani Betyny, ani maminky. Darmo se po nich ohlížela; na umluveném místě jich nebylo. Věk netušil, že jeho společnice prve Betynu schválně poslala, aby vyčkala matku a Paulu, a udala jim schválně jiné stanoviště, chtíc s Věkem osaměti.

Když všechno hledání bylo marno, s rezignací se posléze odevzdala a řekla, že tedy půjdou sami, že maminka je se sestrami beztoho napřed. Věk otálel chvilku. Byl by rád šel s Paulou. Než posléze nezbylo, nežli aby přijal Lotin návrh. A tak nastoupil sám s Lotkou cestu do jejího bytu. Klestil jí dráhu v tlačenici a Loty, jako by se obávala, že by ji od něho snad odtrhli, přitiskla se těsně k němu.

Nic jí ta obtížná cesta tlačenicí a tmou nevadila. Naopak, bavila ji. Mladá herečka se smála vtipkujíc a kráčela těsně vedle mladého filosofa i pak, když se dostali na volnější místo. Byla tma, na nebi ani jediné hvězdy a vzduch vlhký a dost sychravý. Mladí lidé nedbali a necítili. Věk nadšen, rozradován dílem Mozartovým těšil se nadto na osvětlenou jizbu u Butteauových, že si tam zasedne poblíže Pauly, že se jí zeptá, jak se jí opera líbila. Kdyby se také mohl zeptati, zdaliž i ona si tam na něj vzpomněla… A vedle její svižná sestřice, již nejednou v duchu pojmenoval, že je jako hadová panenka, sama ho teď vedla.

Nic se na cestu neohlížel. V duchu byl daleko napřed a přitom naslouchal smíchu rozveselené Lotky, jež se smála té bludné cestě (neboť dostali se do uliček u Staroměstského náměstí) a tu zase tmě, a aby se na ni podíval, vidí-li jí do očí. Musil se nachýliti a pohlédnouti do tváře šátkem vroubené, jež připadala v tu chvíli nějak pobledlou, ale milou, vábnou, a jež se na něj usmívala, jak i za hustého šera poznal.

Vtom ho zase škádlila, jaký je Don Juan, že ji unesl, a hned zas polonahlas pozvukovala si tu menuet, tu Zerlininu líbeznou árii, kterou odprošuje Masetta a dobývá si jeho lásky a odpuštění.

Věk jí rád naslouchal a tiše také přizvukoval; tak kráčeli těsně vedle sebe tmavými ulicemi a uličkami. On sám chtěl se pak poohlédnouti míně, že si nějak zašli, ale Loty se mu dala do smíchu, že se bojí, že je pěkný rytíř, jen aby se nebál, že se ho sama zastane.

Vtom ucítil, jak se k němu přitiskla, a spatřil, jak vzhlédnuvši k němu upírá na něj usmívající se oči. Vypadala pěkně, cítil její rámě ve svém a bok její na svém. Mladá krev prve juž rozjařená rozněcovala se mu živěji a rozehřávala se a jistě ji nekonejšily ani Lotiny pohledy, ani lahodný, čím dále tím více tlumený smích i hovor, přerývaný zápalným vzrušením.

Také její lichotný, tichý zpěv, jemuž buď naslouchal nebo k němu přizvukoval, opojoval a nedal, aby se tak pamatoval, jako při zkouškách.

A noc a samota, neobyčejná chvíle a situace, v jaké byl mladý filosof poprvé, účinkovaly na smysly, na mladou, bujnou krev.

Pak už ani nedbal, kudy jdou, a s rozkoší jakousi naslouchal, když Lotka polonahlas zpívala Zerlininu árii, kterou již za zkoušek nadšeně chválila. Zpívala tlumeně, sladkou italštinou o léku divné síly, jejž svému milému radila:

Tajemství žádné –

chutná až sládne.

Doktorům lék ten

přec není znám.

Vzhlédnuvši vábně Věkovi do tváře, dále si jako pro sebe pozvukovala:

Hojí vše jemně,

pojď jenom ke mně,

já ti ho a k němu –

Tu, jakoby si šátek upravujíc, umlkla a usmála se, a usmívala se a nic neříkala, když Věk se k ní naklonil a řekl: „Nuže? Co dále?“

Cítil, že se třese, že divná zimnice se ho zmocnila. Jakkoliv se nejprve bál a ostýchal, chopil se Lotiny ruky. A ona ji pryč nevztáhla, neodstrčila ho, jak se obával, a místo odpovědi dále si popěvovala:

A kdeže skrývám

zázračný med?

Ani si nevšiml jak její ruka, již držel pod šátkem, se teď divně hnula; ucítil však, že ruka jeho spočinula na jejím pasu. A Loty tiše pěla:

Cítíš, jak skáče tu?

Zdráv budeš hned –

Znal text italský ze zkoušek, rozuměl, co vše to znamená. I kdyby byl nerozuměl, byl by vždycky udělal, co teď udělal. V tom ohni klonil se níže k Lotce a ruka jeho osmělivši se tiskla ji v pasu poblíže místa, o němž pěla, opakujíc vábně, tiše, jako ve sladké mdlobě, obracejíc k němu tvář svou:

Cítíš, jak skáče tu?

Zdráv budeš hned –

A ten úsměv její přitom! Hlava se mladému filosofovi zatočila, chvěl se mocně a neohlížeje se, nevěda o světě, sklonil se rychle k těm pějícím, usmívajícím se ústům, aby přitiskl na ně své žhavé rety… Ale hned se vzpřímil jako prut, jak v ten okamžik ozval se Lotčin výkřik.

Vykřikla, ruku jeho odstrčila od místa„,kde skrývala zázračný lék“. Odtrhla se od něho a – dala se do smíchu. Smála se dlouho, vesele, bujně, škodolibě.

Věk byl, jako když do něho udeří. První pomyšlení jeho bylo, aby utekl. Ale zůstal a stál nehnuté jako sloup, v rozpacích, a Lotka se mu smála. Styděl se a měl zlost. Kdyby se nebyla smála, byl by se lekl a snad odprošoval. Než její smích ho připamatoval, že hrála komedii.

„Nu, teď se náš Don Juan nebál, že nás zavolají k výstupu?“ otázala se Lotka za smíchu.

Ah! Teď se mu teprve vyjasnilo. Mstí se mu, že jí u zkoušky tam za kulisami nechtěl rozuměti.

Neřekl nic a jen se rozhlížel, kde jsou.

„Hledáte cestu domů?“ ptala se ne bez posměchu. „Vyprovodím vás, dovolíte-li,“ odvětil temně. „Ó, s největší radostí, Done Juane!“

Všecko, každé slovo, každý tón zněly mu jako výsměšek. Kráčel vedle Lotky, ale rámě jí nepodal. Hlavu sklopil bezděky a myslil na – Paulu. Byl by sám sebe ztrestal, kdyby mohl. Hluboká lítost ho pojala. Styděl se a mrzel a zlobil sám na sebe, že se tak zapomněl, že se dal tak smysly uchvátit i lákáním té hadové panenky. Bylo mu, jako by spáchal těžký, smrtelný hřích. Jak vstoupí k Butteauovým, jak před Paulu, jak na ni pohlédne? A smí-li tam už vůbec, nebude-li ta ještěrka mlčeti, poví-li, co se teď stalo? Ó, jak ji zná, ona toho nesmlčí.

A on nebude tam směti! A kdyby i směl, co si Paula pomyslí? Ta! Ta! Zač ho bude mít? Jestliže tak myslila a cítila, jak někdy ve sladké naději počínal věřiti? To tam, všecko pryč! Jak by mohla… ne, ne!

Čím dál uvažoval, připadalo tím mu vše horší. Ani nevěděl, ani nedbal, že kráčí mlčky vedle Lotky. Ta také nemluvila; jen ho pozorovala, v duchu se mu smějíc a pomýšlejíc, že s ním nic není. Vytrestala ho, jak zasluhoval, ale kdyby byl jen trochu smělý a nedal se hned a naráz zastrašit a odbýt! Ani nepromluví!

„Jsme doma. Naši už budou také doma a čekají na nás, co se nám asi stalo, nebo že jsme zabloudili –“

Všecko to znělo zase výsměšně. Dával jí dobrou noc. Připomenula, že maminka čeká s punčem… Stála na stupni u dveří, on pak o něco níže…

Poděkoval, že je pozdě a že mu není dobře. Nevěděl nic lepšího; zasmála se zas a nachylujíc se k němu, jako by si šátek spravovala, otevřela náruč a škádlivě, tlumeně zazpívala:

Lék divné síly

vím já, můj milý –

Ale nedozpívala. Viděla, jak prudce smekl klobouk a se poklonil, a jak náhle odešed ve tmě rychle zanikal. A on slyšel za sebou její smích, pak rachot klepadla na dvéře.

Zastavil se, naslouchal; bylo mu úzko, smutno. Tam ty dvéře se teď otevrou – mohl také jimi, mohl teď zasednouti vedle Pauly. Ó Paula! Paula! Teď asi slyší o něm, co vyvedl, teď se Loty nanovo směje a ta žabka Betyna s ní, i paní Butteauová a Thám sám také… A Paula! Ta se asi diví, jaký on je, že by si nikdy nepomyslila.

Paula byla v tom okamžiku všecka šťastná. Obličej její zářil, usmívala se, jak seděla vedle Tháma s ostatními u kouřícího se punče, a nepovšimla si toho dnes hrubě více nežli ostatní, když Loty oznamovala, že pan Věk nepřijde, že mu nebylo dobře. A Loty zasmávši se spustila hned také:

Lék divné síly –

vím já, můj milý –

Když se jí paní Butteauová ptala, co se mu stalo, zase zanotovala:

Hojí vše jemně,

pojď jenom ke mně,

já ti ho a k němu

hubinku dám –

Paní Butteauová měla o Věka starost největší. Znovu se tázala, co se mu stalo a zdali ji, Lotku, vyprovázel. Ta zasedajíc na pohovku k punči, zase odvětila rozmarným zpěvem rozkošné Zerliny:

A kdeže skrývám

zázračný med?

Cítíš, jak skáče tu?

Zdráv budeš hned –

Znovu se dala zničehonic do smíchu; paní Butteauová žasla a volala: „Ten pan Mozart vám všem popletl hlavy!“

Thám a Paula na sebe pohlédli zářivým pohledem…

XVII. F. VĚK SE THÁLII ODDÁ

Věk nezamířil přímo domů. V zamyšlení svém prošel ještě nejednou ulicí, a bylo pozdě na noc, když se ocitl ve své světničce. Dlouho nemohl usnouti. Nedalo mu to, co před chvílí vyvedl. Když usnul, měl nejdivnější sny. Scény z Dona Juana se mu pletly a zase objímal Lotku a viděl Paulu, v ten okamžik se mu zjevivší. Slyšel líbezné árie a zase smích Lotin, až se probudil, maje hlavu pustou, všechen znaven, mrzut, nespokojen.

První pomyšlení zase bylo: „Co oni u Butteauových!“ Jak se těšil na ten večer! Než to by byl oželel, ale jak tam nyní? Toho dne tam nešel, a nešel dne druhého ani třetího. Styděl se, bál jsa přesvědčen, že ta komediantka nemlčela. Soužil se přitom nejistotou a toužil po Paule. Kdyby tak alespoň někoho od Butteauových potkal, aby na něm poznal, jak je. Nebo Tháma! Ano, to by bylo nejlépe. Ten by mu pověděl, anebo – mohl by se ho zeptat. Však by si mohl k němu dojiti… To již bylo čtvrtého dne. Do koleje chodil, ale nic ho tam netěšilo. Jen když si mohl doma u vypůjčeného klavíru sednouti, bylo mu ještě nejvolněji. Měl svou nejlepší těšitelku, hudbu. Hrál nejvíce, co si pamatoval z Dona Juana.

Když čtvrtého dne kvečeru přehrával si právě menuet z té opery, otevřely se dvéře a jimi vstoupil Thám. Věk vyskočil velice potěšen od klavíru. Měl příchod Thámův za dobré znamení. Vpravdě Thám přišel, aby se podíval, co Věkovi je, není-li mu hůř. Mladý filosof nabyl přesvědčení z řeči Thámovy, že Lotka nic neřekla, že u Butteauových nic nevědí, ano že mají o něj starost, neboť jim za ty čtyři dni nevzkázal.

Věkovi spadl kámen ze srdce. V ten okamžik odpustil Lotce a byl jí vděčen. Byl by se nejraději k Butteauovým ještě v té chvíli rozběhl. Než bylo již pozdě. Zato však měl příjemnou zprávu, že se všichni o něj starali a že Paula měla o svého učitele největší obavu.

„Byl bych je tak jako tak navštívil,“ řekl Thám, „ale chtěl jsem až zítra. Že tu dnes jsem, to jsem jen pannu Paulu poslechl.“ Thám ani netušil, jak tím potěšil mladého filosofa a jak roznítil v něm polouhaslý oheň blaží vé naděje.

„Vidím, že jsou už zdráv,“ pravil Thám. „Nechtěli by jiti se mnou? Do zkoušky. Zpívali ve vlašské opeře –jdou poslechnout také českou a podívat se.“

Věk všechen blažen s radostí poslechl. Tak se dostal za kulisy českého divadla, do Boudy, na zkoušku Loutníků.

Druhého dne pospíchal k Butteauovým, v tu chvíli však, když se domníval, že Lotka doma nebude. Prvního setkání s ní se bál. A nezastal ji. Ostatní přijali ho velmi laskavě; nejvíce se paní Butteauová dotazovala na jeho chorobu, až byl v úzkých; skutečně se jí zdálo, že pan Věk se trochu přepadl.

Když pak podruhé přišed, setkal se s Lotkou, usmála se jen a pohlédla na něj tak, že jen on tomu rozuměl. Nedalo té ještěřici. Nicméně jí byl vděčen, že mlčela, zapomenouti však jí nemohl, že takou na něj tenkráte večer nalíčila. Netušil, že mladá herečka vše si dobře rozmyslila, a proto nic neřekla, že věděla, že by vícekráte k nim nepřišel. A tomu přece nechtěla. Vytrestala ho, to jí zatím stačilo. Poddal se jednou a přijde zas, jen co se trochu osmělí. Měla ho ve svých rukou…

Vše zase chodilo obvyklým pořádkem. Věk přicházel Paulu učit, stýkal se s ostatními jako jindy, byl blažen u Pauly a plachý poněkud a nejistý ve společnosti Lotině. Jen po tom čím dále tím více toužil, aby zvěděl, jak Paula o něm smýšlí a jak ona cítí. Přál si té jistoty a zase se jí bál. A častěji teď také na domov vzpomínal. Na matku, na otce: na toho s tajnou hrůzou.

Kdyby tak otec věděl, jaké má myšlení, jak touží a se souží pro děvče, a to ještě němé, nemouhoucí ani slůvka promluviti, kdyby ho viděl, jak obcuje s lidmi od divadla, ano jak se i mezi ně dal!

To byla nová změna v jeho životě. Thám byl toho příčinou. S ním byl F. Věk poprvé za kulisami české Boudy„,c. k. vlastenského divadla“, skrze něho přisedl několikráte jako ochotník dolů do orkestru a vypomáhal tu, pak i na jeviště vystoupil ve sboru. Nabízeli mu menší partii sólovou, neboť měl krásný hlas a pěkně zpíval, než toho nepřijal nechtěje, aby jméno jeho se dostalo do veřejnosti.

To byla jediná příčina. Jinak se mu divadlo líbilo, poněvadž si je, hlavně operu, již předtím živě oblíbil. Byl tu jako ve svém živlu, a že tu čeština panovala a lidé domácí a namnoze vlastenecky smýšlející rozhodovali, vše řídili a jádrem všeho podniku byli, záhy se s tou „komediantskou“ společností spřátelil. Než nejen ze záliby k hudbě a zpěvu vypomáhal v Boudě, ale také z vlastenectví. Pověděl mu Thám, jak divadlo může na lid účinkovat a účinkuje, jak z jeviště zaněcují jiskru lásky vlastenecké, jak nejeden tu ke svému jazyku přilnul a jak divadlem také řeči vzdělání získává i chudičké dosud písemnictví se rozmnožuje.

Věk pojal ještě větší úctu k Thámovi věda, že z takových ušlechtilých příčin nechal svého úřadu a věnoval se všechen divadlu a spisování knih. I těšilo mladého filosofa, že mladý doktor a spisovatel s ním tak přátelsky jednal. Knihy české ustavičně si od něho vypůjčoval. Z těch zvláště Obrana jazyka českého bratrem Thámovým sepsaná mocně ho dojala, a nejedno místo z ní si opsal, ano dvěma se i zpaměti naučil. Ve svém vědomí vlasteneckém se víc a více utvrzoval a rozohňoval, jednak tímto čtením, jednak že hovory s profesorem Vydrou i Thámem naň účinkovaly, i společnost, s kterou se scházíval.

Byla to namnoze ta „komediantská“. Seznámil se o zkouškách s členy vlastenecké Boudy tak, že ho zvali do své společnosti; přicházel do jejich hospody, kdež po divadle se scházeli. Tam se mluvilo o divadle, o hudbě, o operách, tam vlastenecky horováno a řečněno, tam vesele zpívali, žertovali a kratochvíli měli.

Jak rád chodíval na Koňský trh, tam, kde poblíže kašny nedaleko hlavní stráže vojenské proti domu U císařských stála nevzhledná bouda dřevěná dvojitých stěn prkenných, mezi nimiž prostora byla vypěchována a vycpána – jak horlivě tam v orkestru nebo ve sboru vypomáhal! Když ho po představení vzali s sebou do nedaleké hospody, také se nebránil. Režisér Hópfler, duše všech českých představení, si ho oblíbil, i Antony, vlastenecký herec, i kolega jeho Zappe; v jejich společnosti seznámil se s kandidátem učitelství Majoberem, nadšeným pernikářem Melezínkem, jenž skládal o slavnostech divadelních příležitostné „básně“ a rád je ve společnostech přednášel. Někdy mezi ně přišel mladý Prokop Šedivý, někdy Tandler. Václav Thám byl pokaždé v té společnosti. Často se zpívalo, a tu míval Věk důležité místo; všichni ho rádi poslouchali a zvláště Melezínek ho přes tu chvíli zatahal za rukáv nebo za šos pobízeje ho, aby zazpíval. V té společnosti také vystoupil Věk poprvé jako skladatel na veřejnost.

Chtěltě jednou její hlas a mínění slyšet i zároveň Thámovi učinit potěšení. Složil nápěv na jednu báseň z jeho sbírky před pěti lety vydané, a když večera nejblíže příštího jejich společnost se rozjařila a rozezpívala, tu Věk, nečekaje ani na vyzvání a pobídky Melezínkovy, vyžádal si ticho a spustil Thámovu zpracovanou píseň:

Já jsem si již umínil

v hospodě zemříti.

Při mé smrti u huby

musím víno míti,

by řekli, kdyby měli andělé přijíti:

‚Bože, tomu pijáku rač milostiv býti!‘

Všecka společnost tleskala, jak první sloku přezpíval, a toho večera skladba Věková zazněla několikráte. Když na četné otázky, kdože nápěv skládal, se přiznal, nechtěli ani věřit. Ale Thám hned, jak řekl, uvěřil, a přistoupiv k němu, stiskl mu ruku. Od toho večera nabyl F. Věk pověsti skladatele a přibylo mu za to jen práce. Všelijaké úpravy nebo přepracování nebo zpracování různých melodií a písní a popěvků v Boudě připadlo jemu.

Tak se stalo, že začínalo zase býti jako prvního roku, kdy Věk nedbaje koleje všechen se hudbě oddával. Tenkráte však ještě neznal Pauly, neměl známosti v divadle, neúčinkoval při něm i na něm, tenkráte ještě, kdykoliv si na domov vzpomněl, lekl se v duchu a zarazil umiňuje sobě, že musí přestat a že je čas, aby se obrátil a jal se řádně studovat.

I nyní mu nebylo jedno, když mu na mysl připadli rodiče, i nyní se zarazil, kdykoliv si na otce vzpomněl. Než teď už nebyl v duchu k němu tak ochoten jako první čas, nyní si říkal, že pro kněze není, že by ho doma neměli nutit, když k tomu lásky nemá; pak už rozhodněji se ustanovoval, že se také nutit nedá, však že by se hudbou již nějak obživil, a nejen sebe…

Na Paulu přitom myslil a počítal, že by se dovedl o ni postarati. Tou myšlenkou se rád a často zabýval a v duchu vídal překrásnou domácnost…

A to měl choditi ještě do koleje.

Času nazbyt neměl; tak se stalo, že leckterou hodinu vynechal. Vydrovu však žádnou. Od oné chvíle, kdy u vážného profesora tak špatně obstál v matematice a tak výborně v historii, nevynechal jeho hodiny téměř ani jediné. Neběželo mu tak o matematiku jako o profesora, a zvláště o chvilky, jež u něho někdy sám, někdy s tím neb oním kolegou strávil po korepetici.

Nejčastěji zůstával u profesora s oním čiperným počtářem, který tenkráte, když on sám tak bídně počítal, padl profesorovi do oka a který, jak se prohlásil, pocházel ze Žebráka. Jmenoval se, jak se Věk hned tenkráte po něm dotazoval, Šebestián Hněvkovský. Toho si profesor Vydra nad jiné oblíbil, a to nejen pro jeho umění matematické, ale také pro smýšlení vlastenecké. V tom byl vtipný Hněvkovský velmi horlivý.

Tak minul podzimek a bylo již po vánocích. Koncem ledna, když bylo masopustní veselí nejbujnější, pozval si jednou profesor Vydra, bylo to v sobotu po přednášce, Věka a Hněvkovského mimořádně, aby přišli hned zítra, v neděli dopoledne, že je dnes pozván na bál (to děl zvláště se usmívaje) a že mu tam naloží divných věcí a pamlsků, kterých on nejí, a tak aby si ráno přišli.

„Nešel bych,“ pravil, „není to pro mne, ale pan baron Bretfeld mě tolik zval, alespoň na chviličku, co bych se jen podíval, a že tam bude mnoho dobrých známých; také mi domlouval pan rytíř z Najperka, víte-li, ten, jenž má k českému jazyku zvláštní náklonnost. A je v něm také zajisté dospělý a nelituje žádných nákladů k jeho zvelebení a rozhojnění. Tak jsem musil. Slíbil jsem; ale raději bych doma seděl u knihy. Což jezovita mezi těmi schöngeisty a freigeisty?“

Když druhého dne k němu studenti přišli, venku prudko se chumelilo, seděl u kamen všechen svěží, očí lesklých; a vítal vesele studenty. Musili si k němu sednout a z lahůdek na stolku na talíři narovnaných brát. Přitom jim vypravoval. O tom jim nepovídal, jak byly salóny mecenášovy bohatě ozdobeny a krásně osvětleny, nic o dámách ve složitých, hojně ozdobených a pudrovaných účesích, nic o jejich skvělé toaletě, o jejich kráse a vznešeném rodu; pro to vše neměl vážný profesor oči. Ale o jednom se přece zmínil.

„Slyšeli jsme také Mozarta,“ prohodil pohlédnuv na Věka, když se zmínil, že tam hrála hezky hudba. „Je to mistr! I na takovém kousku ke skákání ho člověk pozná. Ex ungue leonem –“

„To byly asi tance,“ mínil Věk, jenž, co se Mozarta týkalo, o všem dobře věděl, „to jsou asi ty tance, které složil pro hraběte Pachtu, když ho hrabě před obědem, na který ho pozval, zavřel.“

„Možná, možná, můj jediný. Ale co se mně líbilo, to abych vám přece, mladí přátelé, pověděl. Pro naučení. Byl tam také abbé da Ponte.“

„Co složil text k Donu Juanu –,“ doplnil Věk a Hněvkovský řekl současně:

„Takový malý, suchý, černých očí –“

„Tak tak, jako trnky je má a on celý jako rtuť. Ano, ten setkal se tam s kolegou Meissnerem. Však víte, jakého je smýšlení. Naši řeč nemá ve veliké vážnosti. A ten se s tím Vlachem dostal trochu do křížku, o němčinu. Byl jsem u toho, když se přeli. Mluvili o německých textech k operám, však pan kolega sám několik jich složil. A ten Vlach mu přímo do očí řekl, mluví tuze pěkně německy,“ a profesor Vydra se ironicky usmál, „že z nich nic nebude, sono sacrati alla rovina, to že je marná věc, cosa perduta, že jakživi nebudou míti Němci žádné opery, že německý jazyk pro to není, že není ani pro zpěv, že je takový těžkopádný, neohrabaný. A baron Bretfeld, stál také u toho, ten jen přisvědčoval, že oni, jako Němci, jsou ještě poloviční barbaři a že všechna ars daří se jen v končinách Hesperských –“

Studenti se za té řeči usmívali. Co myslili, Vydra sám vyslovil.

„Pan kolega Meissner,“ pravil, „se ovšem čepejřil a dost se bránil. Ale přál jsem mu to, ač jsem s tím Vlachem nesouhlasil. Ale myslil jsem si: Tumáš, tečí cítíš, jak to je, když se někomu smějí a s povržením na něj hledí, jako vy Němci na nás. Máte nás za žebráky a sebe za ukrutné boháče. Teď jsi vrazil na boháče ještě většího, který nemá žádného respektu před tím, čím ty se vychloubáš!“

„A co pan profesor Meissner?“ ptal se Hněvkovský.

„Bránil se dost a svůj jazyk, že časem budou také míti operu, jako už mají drama. Ale jedno pověděl, a to se mně líbilo, milí přátelé, a to: každý národ má své umění pro sebe. Je-li nám naše mateřština dosti zvučnou a našemu sluchu líbeznou, na tom je dosti. To je pravda, rozmilí. A naučení z toho: i Němci musili pěkně od počátků, a od skrovných, a neměli všecko najednou a nevyrovnali se také všem. A tak je to i s námi. My jsme se opozdili, ale ne svou vinou. Nyní se hrabeme, a dá pánbůh, že se vyhrabeme, a jako pan Meissner se těší, že budou míti svou operu, tak my budeme také mít, čeho potřebujeme, a třeba i operu, s pomocí boží. Ale pracovat, rozmilí, pracovat a nedat nic na útržky a úsměšky!“

To byla profesorova novina z Bretfeldova bálu. Oběma mladíkům byla tak milá, jako by slyšeli o skvělé tam společnosti, o krásných dámách, o menuetu a malebných figurách a skupeních rozmarného kotiliónu.

Tak míjel F. Věkovi den po dni, a on dlouho času nepočítal. Byloť mu dobře v muzikantské a divadelní společnosti, v tom ustavičném vzrušení, jež se mu líbilo, v tom životě volném a změn dosti plném. A miloval. Miloval dosud tajně, ale kojil se sladkou nadějí. Bylať mu Paula skutečně přátelsky nakloněna a netajila se tím. Byl jí milým učitelem i společníkem, byl přítelem Thámovým. Byl by se jí snad už vyznal ze svých citů, ale ostýchal se zpočátku, a pak váhal také z ohledu na rodiče, zvláště na otce, umiňuje sobě v duchu, že s ním, až teď přijde na prázdniny, promluví rozhodné slovo stran budoucího stavu.

K Thámovi přilnul upřímným přátelstvím. U Butteauových se s ním často nesetkával, zato v divadle, a tak Věk nemohl ani pojati domnění, že by Thám miloval Paulu. Thám i Paula se tajili a nikdo na ten čas nezvěděl, co se událo na galérii v Nosticově divadle, když tam poprvé provozován Mozartův Don Juan.

V tom proudu a víru, do kterého Věk byl stržen, nevzpomínal tak často jako jindy na domov. Také neměl po něm oné tesknoty a touhy, jako když ještě meškal v klášteře. A když si vzpomenul, nebyla to vzpomínka čistá a milá, nýbrž zkalená obavou a nejistým svědomím.

Otec doma počítá, že je syn jeho v druhém roce filosofie, a neví, že jeden rok zmařil. Co řekne, až zví, a co matka! Ubohá maminka! Ta nejvíce zkusí pro něj i od otce.

A vtom se mu neočekávaně přihlásila. Bylo na jaře, jednou navečer, když starý Šulc ve svých okovaných, těžkých střevících, hlomoziv chvíli na tmavých schodech, vstoupil do světničky mladého filosofa, nesa mu bedničku s prádlem a nějakým pečivem. Tam také Věk nalezl psaníčko od maminky, nad kterým se zarazil. Psalať mu matka, že se doslechli, že se tuze oddává muzice, že tím patrně čas ke studování zanedbává, ano že se i doslechla, že tuze často chodí do divadla. Ona že tomu ani věřit nechce a nevěří, ale je-li to pravda, aby si vzpomněl na pantátu a na ni, jak by je zarmoutil. Aby si jen učení hleděl a raději do kostela nežli do divadla chodil, v divadle že je jen samé pokušení, a aby se jen modlil, modlitba že je nejlepší lék.

„Pantáta dosud nic neví,“ psala matka nakonec. „Nepověděla jsem mu, co jsem od jednoho dobrého přítele zvěděla. On by se tuze zlobil a byla by skrz to veliká mrzutost. Myslím si, můj nejmilejší synu, že budeš mít sám rozum a nedopustíš, abychom měli pro tebe zármutek. Však beztoho už teď, co jsem to slyšela, strachy o tebe schnu a lekám se a spát nemůžu, a ve dne v noci na tebe myslím a za tebe se modlím, aby tě pánbůh uchránil ode všeho zlého a zvláště od zlých společností – jako tě už jednou vysvobodil z černé tůně.“

Mladý filosof seděl nad listem matčiným zamyšlen, dojat. Když tyto řádky četl, mihlo se mu ono podzimní odpoledne, kterého šel s matkou jako malinký hoch do vsi na posvícení, mihla se mu „černá tůně“ v lukách pod košatými, starými olšemi, viděl matku, jak mu ukázala to místo, kde se topila, a viděl, jak tu s ním klekla a modlila se s ním otčenáš a zdrávas…

Byl dojat její starostlivostí a láskou. Pantátovi nic neřekla, tají všecko.

Ale od koho to má, kdo se o něj tak postaral, kdo to k nim domů o něm psal nebo na něj žaloval?

Z kolegů ve filosofii jistě nikdo; neměl tam žádného z rodné své krajiny. A cizí? Proč by to činil, proč by na něj, na Věka donášel? Přikmitl se mu také Strádecký, krajan. Ale tu myšlenku ihned zamítl. Starý ten pozaunista, takový hudebník, by jistě nežaloval, že se on, František, „tuze oddává muzice“. A jak by věděl o Boudě, o divadle? Nechodí tam, nestará se o ni. Mladý Věk se marně rozpomínal, marně hádal. Jistoty nenabyl.