Czytaj książkę: «Jitřní písně»

V jitřním šeru

 
Ještě noci plášť se černá shůry,
jeho třásní země pokryta,
ale na východě řídnou chmůry
a svit krásné hvězdy prokmitá.
Jako jarní anemona rosná
na blankytném vzchází záhoně -
Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,
sličná hlasatelko Jasoně!
 
 
Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,
můra na hruď ulehala všem;
dosud chmurné snění tíží čela
valných davů, mutné ticho zem’.
Však již tu tam zvedají se hlavy,
skráně cítí svěží jarní dech,
oko vítá jitřenku, již zdraví
pěvci háje v prvnich povzletech.
 
 
I v mé útrobě se píseň budí,
staré ptáče, tiká v moji plec,
ale pochybnost’ mé tělo trudí,
mám-li otevříti ňader klec.
Píseň moje zpíváz jiných zřídel,
jinak dosud nápěv její zněl
a čas k tomu vzal ji pružnost křídel,
hlasu mladistvého svěží pel.
 
 
Nebude se třpytit v perlách rosy,
nebude mít v zobci jarní květ,
ševelit jak zefír na rákosí,
o kráse a slastech lásky pět.
Bude asi drsnozvuká, divá,
temným šumem větru zavane
nebe skřípne, jako čepel rzivá,
když ji tasíš z pochvy zedrané.
 
 
V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:
Dobývá se z prsou v ranní svět.
Nevábí ji haluz vavřínová,
ani denních pochval hluchý květ -
vyletá jen, že jí dusno v nitru,
vyletá, že musí, musí ven
po svém zapěti též pozdrav jitru,
spící budit, hlásat blízký den.
 

Kouzelná číše

 
V čele vrásky, šije dolů,
oči jako v těžkých m’hách,
sestárli jsme všichni spolu,
babí léto po Čechách.
Žluté listí smutně padá
v šedé vlasy, pustá lada,
nuda u našeho stolu,
ochablost’ nám hlídá práh.
 
 
Hypochondry samé zříti,
omrzelé k zoufání,
všude na rtech sytých žití,
mrazí trpké usmání,
stesky jenom trudíme se,
žalobami nudíme se,
každý mentorem chce býti,
samé slyšet kázání.
 
 
Dost již, bratři! Hle, tam září
pohár blahodějných šťáv,
které dobrá víla sváří
z divných, čarokrásných trav;
dosud kouzlo dávné žije,
jímž se přímí svislé šíje,
jímž se trudná mdloba stáří
plaší z ňader, snímá s hlav.
 
 
Číš tam plná vláhy skvoucí
z kouzelného koření:
z dobré vůle, lásky vroucí,
odvahy a nadšení -
Hle, jak svůdnou perlou hraje
rosa zázračného kraje,
z nížto mladost’ nehynoucí
do srdcí se pramení.
 
 
Jenom chtít a ruka schvátí
vzácnou číši, zrobí div:
Mládí do duší se vrátí,
zjaří každý sval a čiv,
místo žalob, stesků marných
chopíme se prací zdarných,
jarní větřík bude hráti
v plném květu českých niv.
 

Nadšení

 
Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
šlehni nám do srdcí,
otčinou vzplaň!
Bez tebe nevzniká
myšlénka veliká,
v tobě jen kuje se
vítězná zbraň.
 
 
Sloupem tys ohnivým,
oblakem zářivým,
vedoucím národy
v slíbenou zem;
bez tebe pustinou
širý svět jedinou,
lidstvo se potácí
bez cíle v něm.
 
 
Báječné poklady,
žulové ohrady,
nesčetných zástupů
válečný třesk,
odvaha, vtip a lest -
bez ceny všecno jest,
neplá-li na skráních
svatý tvůj blesk.
 
 
Tebou jen do světa
zasvitla osvěta,
prapory tyranství
strhány v cár;
národů mrákotu
rozjasnil k životu,
rozpadlé sjednotil
božský tvůj žár.
 
 
Kdysi též k Vltavě
v krvavé záplavě
z kostnické hranice
plápol tvůj vlet’,
v tábory dědiny,
oráče v hrdiny
proměnil, cepem jich
pokořil svět.
 
 
Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
opět k nám prošlehni
malátnou hruď,
na místo těkavých
bludiček, mrkavých,
Vůdcem nám ohnivým
ku slávě buď!
 

Dosti nás

 
Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!
Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Róma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?
 
 
Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.
 
 
Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.
 

Nevěřme nikomu

 
Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále ni haně,
nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu – všechno je mam.
 
 
Všude nám hrozí zášť lítého vraha,
dýku on skrývá i pod vábný kroj,
zhubit nás věčná mu, jediná snaha,
proti nám svata mu všeliká zbroj:
plápolem válečným, osvěty třpytem,
v násilí zjevném i v úskoku skrytém
bez klidu vede ten odvěký boj.
 
 
Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,
nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,
nevěřte! minulé věky nás učí,
stále též varuje přítomný čas -
Na bratří zklamaných ohromném rovu
každým dnem úskočně klamáni znovu
či chcete, bláhoví, věřiti zas?
 
 
Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,
zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,
nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,
nevěřme nástraze lahodných slov,
nevěřme slibům ni přísahám svatým,
slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,
ruce nechť královské píší je v kov.
 
 
Věřme jen sobě, své práci a píli,
věřme jen svatému nadšení v nás,
věřme jen vítězství slovanské síly,
která si podepře krajní tu hráz,
věřme, že národ náš, veliká Sláva
s korouhví lidskosti za štítem práva
dobude korunu velebných krás!
 

Dva zvony

 
Dva zvony visí pod Petřínem,
dva věrní druzi mnohý čas,
nad mariánským vzletá týnem
tři staletí jich velký hlas,
jej opětují stráně kolem,
on mocně duní širým dolem
a plní Prahu zpěvem svým;
však nasloucháš-li bystrým sluchem,
zvuk proznívá těch zvonů ruchem:
Hus, Hus, Jeroným!
 
 
Mnich bosák obraz matky boží
kdys před vítězným vojskem nes’,
a svaté panně na podnoží
vzdor lidu kacířského kles’,
na popravišti strašným soudem
krev odbojníků tekla proudem
a znovu v Čechách vládl Řím;
meč břitký s ohněm vyplel sémě,
jež zasili v prsť naší země
Jan Hus, Jeroným!
 
 
A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,
zde vyvolil si byt a chrám,
v něm spasný obraz rajské děvy
nad oltář vztyčil k modlitbám
a za slavíky štíhlé věži
ze staré kaple bludných kněží
dva zvony vyrval ssutým zdím,
dva zvony, s nichžto vyhlazena
zlá dvojí líc, dvě kletá jmena:
Jan Hus, Jeroným!
 
 
Tak sám ten arcikacíř dvojí,
jenž chystal pravé víře zmar,
měl nyní slavit v novém kroji
pád bludařství a církve zdar -
Než, poprvé když v bytě novém
zpěv jejich zazněl zvučným kovem,
tu mnichy zděsil pekla šprým -
Jak výsměch vzdorný v jejich cely
ty zvony nepodajné hřměly:
Hus, Hus, Jeroným!
 
 
Hned snešeny jsou zvony s hůry
a vytržena srdce z nich
i přelity jsou v nové stvůry,
jež vykropil a žehnal mnich,
kol vryta do nich zbožná slova,
šperk svatých znaků,jmena nová -
kříž zvítězil nad čarem zlým:
již umlklo na české nivě:
Hus, Hus, Jeroným…
 
 
Leč nikoli! V tom kovu starém
přec vytrval i starý zvuk
a pod vnuceným cizím tvarem
bil tajně dávný srdce tluk.
Jej nevytiskla z věrných zvonů
moc exorcismu, svatých konů,
on pod útlakem pouze zdřím’,
a duším věrným v jejich znění
vždy duníval jak dávné hřmění:
Hus, Hus, Jeroným!
 
 
A teď jej slyší tisíc uší,
těch družnýchzvonů pravý hlas,
jenž z mrtvých srdcí k živým buší
jak mučedníků svatých vzkaz:
„Jak zvonů nám, i lide, tobě
sok vyrval jaré srdce v zlobě,
znak cizí údům vtiskna mdlým,
byl’s přelit v nástroj svého vraha,
z úst vyrvána Ti jména drahá:
Jan Hus, Jeroným.“
 
 
Však nechať tebe přetvořili
všem zemím v pohrdu a smích,
přec v mošně žebrácké ti zbyly
dva skvosty vzácné předků tvých:
Ať svalili tvůj Sion v rumy
a zdeptali tvé smělé dumy,
tvé bible vmetli v žár a dým:
vždy tajně choval’s pravdy žízeň,
s níž podstoupili ohně trýzeň
Jan Hus, Jeroným.
 
 
A druhý odkaz, klenot ryzí:
to milý hlahol rodných slov;
nechť přeléván ve tvary cizí,
jím stále zvonil český kov.
Ó chraň jej dál jak záři oka
před úskokem a zlobou soka,
vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -
stůj v boji zaň jak tvrdá skála,
jak dvojice ta velká stála:
Jan Hus, Jeroným!
 
 
Je trudno kol. – Na nivy naše
voj stínů slavý smutný vjezd
a mraky šeré halí plaše
nám dvojici těch jasných hvězd.
Teď prapor světla lichá třáseň,
a s ostychem jen volí báseň
o řeči rodné sešlý rým -
Pryč, péro chabé! – - Náhle ke mně
hlas dalných zvonů donik’ temně:
Hus, Hus, Jeroným!
 
 
Ó nebe, rozhluč uraganem
těch zvonů rety kovové,
ať znovu svatým ohněm vzplanem’
v jich staré písni hromové,
ať v čela vrátí hrdé vzdory
a zápal zhaslý v chabé zory,
ať sílu pažím vdechnou mdlým,
ať k novému se vypne vzletu
duch český, z něhož bleskli světu
Jan Hus, Jeroným!
 

Fráze

 
Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou
své city, dumy vkládám do zpěvu,
že leckdo hodí knihu moji stranou
a v pohrdavém řekne úsměvu:
Oj, brachu, tvoje píseň není nová,
jde vyšlapanou všední pěšinou,
v děk davu známá, ošumělá slova
tká sobě za výbavu lacinou,
ji hluchým, planým třeskem doprovází
zvon frází.
 
 
Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné
však obviňujte jen můj chudý zpěv,
jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,
co plá mi v duši, zač bych cedil krev.
A věřte také: Všechno hluché není,
co starým heslem zpěv můj prochvívá,
co třeba ztupělost neb móda denní
jen pohrdlivým smíchem odbývá,
co lhostejnost neb záští skryté hází
v koš frází.
 
 
Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade
ten onen mezi starosvětský brak,
já zbýt se nemohu té lásky mladé
a ponesu až k smrti její znak.
Co duše vssála prvním dětství jitrem,
co prohřívalo celý život můj,
to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,
to dále moji píseň posvěcuj,
nechť kdokoli to pohrdavě hází
v koš frází.
 
 
Ztrň moje ruka, píše-li ta slova
jen pro potlesk, že lid je slyší rád!
Má duše stále idol Pravdy chová
a nepřilže si cností ani vad.
V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,
jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná
a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, -
vždy budu tam, kde její záře plá,
nechť pokrytec ji pohrdavě hází
v koš frází.
 
 
I Svoboda se řadí v moje hesla,
ta dávná hvězda bohatýrských dum,
jež za dob našich s jasné výše klesla
a v žert se stala mnohým národům,
že sami udidlo si kladou v zuby
a líbají bič svojich tyranů,
ba znakem hnusné poroby se chlubí, -
té nevěrným se nikdy nestanu,
ať kdokoliv ji pohrdavě hází
v koš frází.
 
 
A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá
vše člověčenstvo jeden bratří sbor,
všem rovnost práv a povinností hlásá
a blaho všech si píše na prapor,
jež podle nitra jenom lidi cení,
a práci záslužné jen vzdává čest,
a všechny vede k světlu, povznešení, -
ta bude vezdy září mojich cest,
nechť kdokoli jim pohrdavě hází
v koš frází.
 
 
Již ke mně zima životní se chýlí,
již první vločka zalétá v můj vlas,
však dosud ony hvězdy krok můj sílí
a hřejí srdce jako v dávný čas.
Co zlatilo svou září mladé čelo,
i šedinám buď samo v ozdobu,
a co v mé duši rajským zvonem znělo,
chci vroucně šeptat ještě u hrobu,
nechť celý svět to pohrdavě hází
v koš frází.
 

Pravé slovo

 
Často hledám v mocném ždání,
v úsilovném přemítání
slovo pravé,
břitké,žhavé,
jež by strasti vyjevilo,
v nichž se duch náš potácí,
jež by bouři ulevilo,
která v nitru burácí.
 
 
A tu slovo kmitne v čele,
slovo zvonivé a skvělé,
hrot má řádný,
důraz pádný,
jím se trhá chmůra hustá,
brání život, chrání čest -
Ale nemluví jím ústa,
mluví smělá mužná pěst.
 
 
Marně, marně! Pro nás není
v tomto slově vykoupení.
Rozum váže
chtivé páže:
Nestihlo by lebku vraha,
proklálo by vlastní hruď -
Jenom vroucí, pilná snaha
přítomnosti slovem buď!
 

Slovem a kovem

 
Když z tribuny polnicí znívá
z úst výmluvných nadšená řeč,
když do srdcí lidu se vrývá
hlas pěvce jak plamenný meč,
nechť zápal a naděje smělá
tu povznáší tisíců čela,
v mém nitru dí mrazivě cos:
Ne slovem,
leč kovem
jen padne nám budoucí los.
 
 
Když národ, jejž násilí týrá,
svůj pozvedá žalobný hlas
a surovým křivdám se vzpírá,
jež stínem jsou v osvěty jas,
soud budoucí tyranu věstí -
tu násilník, s ocelí v pěsti,
jen úšklebně křiví svůj ret:
Ne slovem,
leč kovem:
duch dějin si upraví svět.
 
 
Zlá myšlenka: Od věků darmo
hlas boží z úst proroků zněl
a železné, krvavé jarmo
duch lásky snít člověku chtěl,
jsou neplatna osvěty díla -
Jak před věky divoká síla
hřmí vítězně v barbarský rej:
Ne slovem,
jen kovem
dál burácí člověčstva děj.
 
 
Mrak zlověstný nebesa halí,
jak před bouří dusný je vzduch,
již blízko vojsk rachod se valí -
hen přikloňte k pažitu sluch!
Snad zítra již spousta se snese
a národy oněmí v děse,
jen krvavá zařinčí sbor -
Ne slovem,
jen kovem
se rozhodne velký ten boj.
 
 
A bez moci do divé vážky
zříd bude náš ubohý rod,
kam schýlí se osudné vážky,
zda právu či násilí vhod.
Snad pravdu pak bezpráví zdolá
a nepřítel potupně zvolá,
šij kruše nám železem pat.
Ne slovem,
jen kovem
můj zdržíte smrtící mlat!
 
 
Však nikoli – Jinou mám víru:
Nech křivdě zdar ověnčí zbraň,
přec nezajdem’ v záhubném víru,
zas vypneme zdeptanou skráň.
Žár posvátný ve stálé hrudi
nás uchrání z mrákoty vzbudí
a vyvede z ústrků všech -
Ne kovem
leč slovem
vstal jedou již z mohyly Čech.
 
 
Tím slovem, jež efeta! dělo
z úst horoucích v hrobový klid,
jež v kouzelných knihách se skvělo
a zázrakem vzbudilo lid -
To slovo zas národ můj spasý,
a vytrhne z propasti bět,
jej zachovává v jasnější časy,
jež v dálce zří proroků hled,
kdy slovem,
ne kovem,
krok lidstva se pošine vpřed.
 
 
Až slovo, jež nadšení plodí,
to slovo, jímž bojuje duch,
jež k dobru a ku světlu vodí
vždy do výše člověctva ruch,
třesk utiší válečných vzteků
a na prapor budoucích věků
v zář napíše krásnějších zor.
Pryč s kovem!
Jen slovem
řiď s láskou se národů sbor!
 

Přízrak

 
Když hluboká se kloní
noc v Katalaunskou pláň,
tu mračen dav se honí
přes bledou nebes báň
a v obrysech té mrakavy
zříš mihotavé postavy,
zříš mečů, kopí matný lesk
a slyšíš hluchý šum a třesk.
 
 
Ze spousty hrobů valné
to ještě v pozdní věk
jak ohlas bouře dalné
zní dávné bitvy jek,
to válčí v říši vzduchové
nesčetných hrdin duchové,
jež hrozná seč tu sklátila,
když s římem střet’ se Attila.
 
 
Mrak zacloňuje lunu
a v přízi pochmurné
zříš divné zbraně Hunů
a hlavy nestvůrné;
zde orel křídla rozvíjí
nad mrtvou římskou legií;
tam bouří vzduchem Franků voj
a mračno Gotů letí v boj.
 
 
Zbraň vzdušnou stíny páží,
štít nesou z oblaků
a zuřivě se sráží
roj mlžných přízraků -
Tak nad bojištěm dávných dob
plá z mohyl dosud plamen zlob
a v širém nebes obvodu
vře divá bitva národů.
 
 
Však podál kruté seče
ve vzdušném prostranství
bez boje, v pochvách meče,
dvé zástupů se chví.
Jich ruce nebes pomstu zvou
a bolem roucha, vlasy rvou,
z úst vichřicí jim sténá zpěv,
v němž víří žal i stud i hněv:
 
 
„Nás nepoudil v ty lány
žár pomsty, slávy chtíč,
než jedny Gotů rány
a druhé Hunů bič.
My nevedli boj hrdinný
ve vlastní při, štít otčiny -
než za věc krutých vrahů svých
kles’ dav tu rabů slovanských.
 
 
Sem, nástroj cizí zloby,
nás hnala cizí pěst
a v bezejmenné hroby
nám nezní slávy zvěst:
jen bol a hanba volá z nich,
že pro svých škůdců zisk a pych
jsme do nečestné mohyly
zde bratři bratry sklátili!“
 
 
Za noci tmavé, burné
mě nesl teskný duch
na křídlech dumy chmurné
na Katalaunský luh.
Já viděl onen děsný zjev
a slyšel onen strastný zpěv,
hruď pronikl mi duchů žal
a ze rtů těžký vzdech se dral:
 
 
Již, nebe, moje plémě
dost zakusilo běd -
ó nedej, by zrak země
zas obraz děsný shléd:
by lid můj cizím bičem štván
zas kráčel na krvavý lán
své bratry sklátit do hrobu
a sebe v tužší porobu!
 

Modlitba

 
Ó Ty, jenž řídíš člověčenstva dráhy,
moc dáváš národům, jim neseš zmar
a rukou všemohoucí držíš váhy,
v nichž kolísá se vojů skon i zdar:
až hrozná bouře rozhodnutí třeskne,
kde padne los i mému národu,
buď tam, kde ocel spravedlivá bleskne
za plemen uhnětených svobodu,
buď tam, ó Pane,
kde proti křivdě právo svaté stane!
 
 
Až národ plný zpupnosti a zloby,
jenž loupí jiným volnost’, vlast’ a reč,
a nad valnými zbitých plemen hroby
i na druhé svůj tasí kletý meč,
až léčkou zisku, postrachem i lestí
ku praporům svým připne světa půl,
by druhou podrobil své kruté pěsti
a pak i pomocníkům pouta skul -
Tam nebuď, Pane,
tam nechať hněv tvůj bleskem pomsty vzplane!
 
 
Až druhý lid, jenž sotva z jarma šije
sám vypjav, jiné poutá v okovy,
je tupí, vraždí, z jejich bídy tyje
a k jejich nářkům smích má surový,
až národ ten, – jenž cizí silou straší,
sám trpaslík, – v boj vyzve onu moc,
jenž nocí, dnem zlé svědomí mu plaší,
jsouc jeho rabům hvězdou v žalu noc -
Tam nebuď, Pane,
tam nechať metla Tvého trestu vzplane!
 
 
Až budou ústy chvástavými lháti,
že za osvětu, volnosť pádí v seč,
i jméno Tvé za clonu křivdy rváti -
Ty přehluš hromem pokryteckou řeč!
Nechť přestrojí se za rytíře ducha,
za vojsko světla proti barbaru:
hlas pravdy, práva dojde tvého ucha
přes licoměrných zbojců fanfaru -
Svým bleskem, Pane,
spal třásně liché, lží a klamem tkané!
 
 
Buď tam, kde škůdcům hrabivým se brání
rod ubohý, jenž snášel věky žal,
a živoj, jazyk, svobodu si chrání,
ty statky drahé, jež z Tvých rukou vzal,
kde o svůj úděl světový se hlásí,
a štěstí své a slávu budoucí,
buď tam, kde bídným vzchází hvězda spásy -
Ó vyslyš vlídně prosbu horoucí:
Buď tam, ó Pane,
kde slza lidu ztýraného kane!
 

Naše zbraně

 
Nechať osud přilby k čelům,
v pěsti meče nedal nám,
přece nejsme nepřátelům
za míč dánik mrzkým hrám:
máme na ně
mnohé zbraně,
jež nám ukul Tvůrce sám.
 
 
Za přilby nám skráně dány,
tvrdé jako žuly hor,
které snesly věků rány,
věky stačí na odpor,
dokud k nebi
české lebi
bude týčit mužný vzdor.
 
 
Marně budou kopím vrazi
v pancíř našich prsou rýt,
neprolomí, nerozrazí
ocelový ňader štít,
dokud vřelá,
srdce, smělá,
za ním budou věrně bít.
 
 
Máme také na obranu
v ústech jazyk, živý meč;
on má břitkou, skvoucí hranu,
jasně zvoní v ducha seč,
on se práva
dovolává
pro mateřskou sladkou řeč.
 
 
Máme ruce, ať ty tvoří
divy v píli horečné,
proti hltavému moři
staví hráze bezpečné -
dělné dlaně
naše zbraně,
práce heslo válečné.
 
 
Jen ať každý v řad se staví,
kam ho volá bratří hlas,
žádná zbroj ať nerezaví,
z pochvy skočí v pravý čas -
potom z boje
české voje
odnesou si vavřín zas.
 

Satanský dar

 
Když Čecha tvořil světa Pán,
tu přišel škůdce starý,
duch tmy a hříchu, obtěžkán
jsa pekelnými dary
a na hromadu štědře klad
směs vášní neřestí a vad -
Leč tvůrce zvolal: „Vari!
 
 
Hle, tomu tvoru podá svět
jen bodláčí a hloží,
jen svízel pozná, bídy hnět,
všem bude za podnoží.
Los černý vzal si z osudí!
Než, za to dlaň má na hrudi
jen dobra skvost mu vloží.“
 
 
Však Satan zpurně čelem hnul:
„To proti smlouvě čelí:
Ty’s ponechal mi země půl,
bych kul tam svoje střely.
Vždy záře sousedem je stín,
vždy s jasem cnosti chmůra vin
o lidskou hruď se dělí.“
 
 
„Smluv nemám s tebou, Satane,“
Bůh řekl přísné líce;
„mou vůlí se ti dostane
přec dílku z polovice.
Mé lásce moudrosť klade mez -
Smíš dar mu nechat – ale věz:
dar jediný – nic více.“
 
 
Tu Satan přemítaje skryl
tvář děsnou v tlapy obě
a náhle zdvihl, rozjiskřil
zrak v ukojené zlobě,
pak mezi dary spěšně hráb’
a v jeden zaryl křivý dráp,
v dar záští k samu sobě.
 
 
Báj tupíte as dětinnou -
neb kdože pravdou nechá,
že vadu máme jedinou?!
Však hubená v tom těcha -
neb jisto jest, co ztropil ďas:
že z lidí nejvíc po ten čas
Čech nenávidí Čecha.
 
 
Tak lítě nikdy nežehá
žár jiný srdci českém,
jak proti Čechu vyšlehá
zášť ona zhoubným bleskem,
ta v dýku mění každý hled,
vše kalem třísní, chrlí jed
a buší kyje třeskem.
 
 
Jen hleďte vůkol: Záště zmij
co zdatných sil nám ničí,
jak z líchy každé hustou šij
a z každý chýše tyčí,
nám v žití sype tisíc běd,
i z růží uměn, knihy věd
a s práhu svatyň syčí.
 
 
Až hnus tě časem zachvátí
v té věčné kolem zlobě,
tvář s bolestí se odvrátí
a trpce vzdychneš sobě:
Kéž zloduch nám chyb kopu dal
a špetku jenom zpět si vzal
té naší zášti k sobě!
 

Bratrství

 
Odhoďme ten kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať kolem jasně zvučí
svatý pohár bratrství.
 
 
Nechtěj nikdo po své hlavě
všechny v jeden útvar skout;
dokud národ bují zdravě,
různo kypí žití proud.
 
 
Jdeme-li jen k témuž cíli,
vznět-li stejný srdcem chví,
však se najdem’ v pravou chvíli
pod jedinou korouhví.
 
 
Cit a rozum dejte zbraně,
jimiž druhu čelí druh,
dravé zášti, vzteklé haně
hraďme cestu v český kruh.
 
 
Kdo chceš hasit bratrů sváry,
očisť láskou vlastní hruď,
utlum v sobě zlobné žáry,
sám vždy snášenlivým buď,
 
 
odhoď trpký kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať jasně kolem zvučí
svatý pohár bratrství!
 

Pod starým praporem

 
Výše ten prapor červenobílý,
hrdě ať zase k nebesům vlá,
v pažích ať nové procitnou síly,
k činům se vypne pravice mdlá,
znovu se vzpruží kročej náš vratký,
naděje smělá rozjiskří hled -
za čest a právo, za drahé statky
veselo v před!
 
 
Slyšte, jak šumí prapor ten starý
o mrtvých recích, na nimiž vlál,
kolikrát nesl odpůrci zmary,
kolikrát v záři vítězně plál -
V krvavých cárech, do prachu kleslý
stlíval pak žalně po mnohý čas,
ale zas ruce věrného vznesly
v nebeský jas.
 
 
Splýval nám, bratři, na mladé spánky,
budil v nich roje vznešených dum,
zdouval se pyšně jarními vánky,
zněl nám jak orlích perutí šum -
Ale pak čela klesala, stydla,
mdloba nám ruce spoutala všem,
prapor náš svěsil mohutná křídla,
schýlil se v zem.
 
 
Pohleď, ó lide, záští jak šlape
drahé ty třásně v nepřátel smích,
lecjaká noha po žerdi tlape,
ruměné krví praotců tvých.
Prapor, jejž slzy nadšené světí,
má-li jim směšným strašákem slout,
má-li zde tlíti hříčka jak dětí,
hozená v kout?!
 
 
Druhdy jsme pod ním v lopotném boji
snášeli hojně strastí a běd,
mnohdy se chvěli v tísni a znoji,
ale přec chutě kráčeli v před.
Skloněn je teď, a škůdce si praví,
navždy že vypad’ ramenům mdlým,
korouhev klesá v posměch mu žhavý,
v potupný šprým.
 
 
Bratři, zda plápol hněvu a studu
mdloby vám chmůru neproudí s čel?
Raději nazpět do těžkých trudů,
v zápasy, strasti, do deště střel!
Svěží zas v pažích najdeme síly,
vytryskne znovu nadšení zdroj, -
vzhůru zas prapor červenobílý
vytyčme v boj!