DVOJNÍK
PETROHRADSKÉ POEMA
Hlava I
Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest to pokračování jeho zmotaných snů.
Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.
Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství, nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu, ve svém vlastním příbytku.
Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na prádelníku.
Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti, nicméně – jak se zdálo – držitel její zůstal úplně spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.
„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem, „byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být, nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo zle; doposud jde všechno dobře."
Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.
Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky, svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku, hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její přihrádku.
Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a počítaje je od včerejška už po sté, počal je přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi palcem a ukazováčkem.
„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet poloušeptem. „Sedmset padesát rublů… značná částka! To je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka, kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa může daleko dovésti člověka…"
„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je Petruška?"
Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně, bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec, dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov.
„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde se toulá?"
Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí. Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování. Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice úplně nespokojený, ano rozmrzelý.
„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. – Nu, co?"
„Livrej přinesli, pane!"
„Oblec ji a přijď sem."
Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým, odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška, řídě se svým zamilovaným zvykem – choditi vždy po domácky, v nedbalkách – byl i nyní bos.
Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb, což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků.
„Nu, a kočár?"
„I kočár přijel."
„Na celý den?"
„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích."
„A boty přinesli?"
„I boty přinesli."
„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' – Dej je sem."
Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání. Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky; kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě vyčištěný.
Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem.
Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně, vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým tlukotem srdce se schodů.
Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje hlupácký smích, křiknul jeď!, vyskočil na zadní stupátko a všechno to dohromady s hlukem a rachotem, řinčíc a praštíc odjelo na Něvský prospekt.
Sotva že modrý kočár vyjel ze vrat, už si pan Goljadkin křečovitě potřel ruce a rozesmál se tichým, neslyšným smíchem jako člověk veselé povahy, kterému se povedlo vyvésti dobrý kousek, a jemuž ten kousek působí veliké potěšení. Ostatně hned po návalu veselosti smích se změnil v jakýsi divný, starostlivý výraz na tváři pana Goljadkina. Přes to, že počasí bylo sychravé a pošmourné, spustil obě okna kočáru, a starostlivě si počal na právo i na levo prohlížeti kolemjdoucí a ihned přijímal na sebe slušnou, důstojnou tvářnost, jakmile spozoroval, že někdo hledí na něho.
Při zatáčce z Litějné ulice na Něvský prospekt zachvěl se následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko, chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice neslušno na ulici.
Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!" počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného? Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám – jsou to chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka, když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi…
Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu, zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil náš hrdina.
Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši. Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? – tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak; to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí. „Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec nejsem já, ne já – a odbyto."
Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe.
„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně; „měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na oběd, a bylo by odbyto."
Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět, na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za nezbytné – bezpochyby pro své vlastní uspokojení – sděliti cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči. S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik, jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a znáti pacienta jest jeho povinnost.
„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což," pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání… Zapírati bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu zašel jen náhodou, jeda mimo… Uvidí sám, že to tak musilo být."
Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie.
Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky, okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana Ivánoviče.
Hlava II
Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými, šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem, kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně vysokým řádem – seděl toho jitra ve svém kabinetě v pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin.
Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se popletl, cosi zabručel – zdá se, že jakousi omluvu – a nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si, že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na kterou sedl bez pozvání.
Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t. j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já muzikant.
Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení, že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský, tázavý pohled na pana Goljadkina.
„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si dovoluju prositi za vaši shovívavost…" Pan Goljadkin patrně měl nouzi o slova.
„Mhm… ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že vaše léčení musí záležeti ve změně návyků… Rozličná vyražení, nu… přátele, známé musíte navštěvovat a při tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti se veselé společnosti."
Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své zábavy, jako všichni… že ovšem může jezditi do divadla, neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší, než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul.
„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas… Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?"
„Já; Kresťjane Ivánoviči…"
„Hm!.. povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od kořene přeměniti svůj způsob života a – abych tak řekl – zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí… vy doma sedět vůbec nesmíte."
„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška – chci říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou, Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá, od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také chodím na procházku."
„Co?.. Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic příjemného, počasí je hrozně nepěkné."
„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane Ivánoviči. Dráha životní je široká… Já chci… chci tím říci, Kresťjane Ivánoviči… Odpusťte, Kresťjane Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat."
„ Hm!.. vy pravíte…"
„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně.
„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane Ivánoviči!"
„Hm! … A kterak tedy.. jednáte?" ozval se Kresťjan Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora.
„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí umět parkety leštit botami… (při tom pan Goljadkin trochu šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též vyžadují.. člověk musí umět učiniti voňavkami páchnoucí kompliment… to všechno se tam vyžaduje. A já jsem se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči – takovým chytrostem jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý, nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci, Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě v tom smyslu."
Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení.
„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti."
„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a rozhodným hlasem.
„Hm!..
„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem, dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči, co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte; ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno, jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán – i na to jsem hrd. Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si je umývám, Kresťjane Ivánoviči!"
Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s krotkým nadšením.
„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina, „kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty, kteří jsou snad pálenější než já a vy… t. j. chci říci, než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu nepříteli svému – tomu, jehož byste pokládal za takového?" dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana Ivánoviče.
Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně, jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana Ivánoviče.
Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír, vyřízl z něho proužek lékařského tvaru a oznámil, že hned předepíše, čeho je třeba.
„Ne, není třeba, Kresťjane Ivánoviči! Nikoli, toho dokonce není třeba!" zvolal pan Goljadkin, povstav s místa a chápaje Kresťjana Ivánoviče za pravou ruku: „toho, Kresťjane Ivánoviči, vůbec není zde třeba…"
Ale v tu dobu, co pan Goljadkin mluvil toto, nastala v něm jakási zvláštní proměna. Šedé oči jeho jaksi podivně se zaleskly, rty se mu zachvěly, všechny rysy v obličeji přišly v pohyb a trhnuly sebou. Sám on celý se třásl. Řídě se prvním hnutím svým a zadržev ruku Kresťjana Ivánoviče, pan Goljadkin stál nyní nehybně, jakoby sám sobě nedůvěřoval a čekal, nenadchne-li ho zjevení nějaké k dalším skutkům.
Tu nastal dosti podivný výjev.
Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně, nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ – ovšem způsobem neobyčejně zvláštním – i druhé hnutí pana Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova. Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí.
„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla.
„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely; mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne zahubí…" odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu.
„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte, sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana Goljadkina do křesla.
Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.
Nastalo dlouhé mlčení.
„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka, jemuž bylo ublíženo.
„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!" odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"
„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme," odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to odložíme všechno stranou, na čas – na jinou dobu, Kresťjane Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo, až spadne škraboška s některých tváří a všechno se odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi námi přihodilo… sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči… Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.
„Inu, jak chcete… hm… (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se své strany, jak sám víte, všechno, co mohu… a upřímně vám přeju všeho dobrého."
„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám úplně rozumím… Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."
„Hm… Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.
Léky přijímejte, jako dříve…"
„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči, budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat… Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá věc…"
„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"
„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, že nyní chodí to ve světě tak…"
„Hm…"
„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným člověkem zdvihá nos do výšky."
„Hm. Jak tomu rozumíte?"
„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku… o našem společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas o Vladimíru Semenoviči…"
„A!"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby, Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."
„A! A jak to?"
„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem podati člověku vajíčko s podpouštkou."
„Co, co umějí podati?"
„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."
„Gratulaci?"
„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno jeden z mých dobrých známých…"
„Jeden z vašich dobrých známých… vida! A jak to?" optal se Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.
„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou příležitost. ,Srdečně jsem – povídá – rád příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo, vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" – Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči, pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.
„Hm. Takovými slovy to řekl…"
„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu, Vladimíre Semenoviči! – A nyní jsem vám pověděl už všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."
„Hm…"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím, abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním kamenem zabil – jakmile jsem chlapíka sebral čarující babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to předvčírem u Olsufija Ivánoviče) – ona v tu chvíli právě dozpívala cituplnou romanci – pravím jí tedy: ,S citem jste ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.' Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu dále…"
„A! Nu a co on?"
„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."
„Hm…"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil. Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen, cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'"
„Hleďme!"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem…"
„A co on?"
„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán – a tak dále, slovem, začal se rozplývat… Ale což jiného? Stáří, jak se říká, pořádně ho už podrazilo."
„A! Takové to je tedy nyní!"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše, jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep, už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo…"
„Klep, pravíte?.."
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.